Světlonoc není film, který a priori staví muže proti ženám. Jde mi spíš o střet pohledů

Výrazný úspěch zaznamenala nedávno režisérka Tereza Nvotová se svým druhým celovečerním filmem Světlonoc – příběhem o silných ženách, které čelí na slovenské vesnici předsudkům, neboť místní v nich vidí nebezpečné čarodějnice. Mix dnes populárního žánru folkového hororu, mytologie slovenské vsi a tématu ženské svobody, které stojí často v cestě muži, okouzlil porotu na festivalu v Locarnu natolik, že mu udělila Zlatého leoparda v sekci Cineasti del presente věnované nastupující generaci filmařů. „Nerada bych to považovala za film, který staví a priori muže proti ženám. Mě jde spíš o střet pohledů,“ říká Nvotová, jejíž vizuálně výrazný snímek je od čtvrtka v českých kinech.

Světlonoc je plná výrazných témat. Které je pro vás hlavní?

Hlavní téma je svoboda. Vím, že to zní velkolepě a vágně, ale skutečně to je pro ně nejsilnější téma – hledání vnitřní svobody a potýkání se s problémy, když ji člověk najde a společnost ho nepřijímá takového, jaký je. Takže svoboda a strach z odlišnosti ve společnosti.

Vy se cítíte nesvobodně?

Záleží v čem. Nedá se to úplně generalizovat. Spíš vnímám, že se sami omezujeme a ani si často neuvědomujeme, že máme možnost volby. Sama jsem musela složitě dojít k tomu, že se můžu v některých věcech nebo životních krocích rozhodnout sama. Považovala jsem je za dané nebo přirozené - a ani jsem se sama sebe nezeptala, co vlastně chci. V tomhle smyslu je skvělé, že žijeme v zemi, kde máme svobodu skoro ve všem. Neomezuje nás zákon, ale společenské normy.

Film je zasazený na slovenskou horskou vesnici, což je mikrokosmos sám pro sebe – plný lidí svázaných předsudky, kteří se bojí druhých i sami sebe. Je současné Slovensko země, kde je možné být sám sebou a svobodný?

Jsou dvě roviny omezení a nesvobody: společenská omezení, která jsou všude, a omezení stanovená zákonem. V tom druhém případě existují země nesvobodnější jako třeba Polsko, pokud se týká třeba práv žen rozhodovat o vlastním těle. Tady je Slovensko zatím svobodné, ale může se to rychle změnit.

Vnímáte to jako reálnou hrozbu?

Je to katolická země a každých několik měsíců se objeví na stole návrh zákona od Anny Záborské, který chce omezit právo na potrat a interrupce. Slovenská společnost je v tomhle ohledu hodně konzervativní. Kulturní války jsou tam vyostřenější než v Čechách. Ale ve filmu spíš mluvím o společenské svobodě: jak vás omezí společnost, když chcete něco dělat jinak, než si společnost myslí, že je správně.

Vy jste se v něčem cítila omezená?

Ten film není o mě. Není to dokument o Tereze Nvotové.

Ale téma ženské svobody je vám evidentně blízké. Ve filmu ženy v jedné scéně například řeší, jestli je stigma je nechtít děti – což je téma, které jste nedávno otevřela.

Samozřejmě se do filmu promítají i moje osobní témata. Ženská svoboda mi je blízká, ale to neznamená, že pokud točím o nějakém tématu nebo zážitku, musím je konkrétně zažívat - a pokud je nezažívám, nemohu o tom točit nebo mluvit. Proto ve Světlonoci mluvím i o věcech, které jsem sama nezažila, ale zažili je jiné ženy nebo jiní lidé – rasismus, domácí násilí, sexuální násilí. Na mnoha místech na Slovensku jsou ženy společensky omezené, protože se od nich čeká, že se mají starat o domácnost, mají mít děti a jednoho muže - a pokud chtějí žít jinak, třeba děti nemít, pak je jejich komunita nepřijímá stejně jako ty „správné“ ženy.

To mluvíte hlavně o slovenské vesnici?

Třeba. V Bratislavě je tahle tendence menší, ale Světlonoc nemluví jen o Slovensku. Myslím, že ženy jako takové nejsou v našem světě rovnocenné s muži.

S námětem na film o vesnici, kde lidé ještě věří na čarodějnice a domnívají se, že se tam jedna přistěhovala, přišla Barbora Námerová. Spolu už jste natočily váš debut Špína. Co bylo impulsem pro Světlonoc?

Čerpala z knihy Nepřítel zevnitř, což je antropologická studie víry na čarodějnice v současném Slovensku na Záhoří. Její autorka bádala v různých slovenských vesnicích a zjistila, že jejich obyvatelé stále věří na čarodějnice a na to, že jim škodí nebo jsou schopné je uřknout. S tím jsem se setkala i já. Po promítání filmu ve vsi Stankovany u Rožumberoku, kde se natáčel, jsem se nad pivem od místních najednou dozvěděla, že v té vesnici byly čarodějnice - a i když už zemřely, zdědily to po nich jejich dcery. Zajímavé je, že když se někým o tomhle bavíte, na začátku vám zarytě tvrdí, že na uřknutí a čarodějnice nevěří, ale postupně se dostane k tomu, že se to nemohlo stát jinak než magickou mocí čarodějnice. Nikdo se o tom navíc moc nechce bavit: věří, že čím víc se o tom baví, tím víc na sebe přivolají zlé síly. Magické myšlení se ale nevztahuje jen na Slovensko. Stejné tendence existují všude v Evropě. Nejvíc je to vidět v uzavřených komunitách, malých vesnicích. Podobný výzkum vznikl i ve Francii. Druhou inspirací pro film byla naše dřevěnice, kterou máme právě nad Stankovany. Předtím, než ji koupil můj táta se spolužáky, v ní žila žena jménem Otyla, jejíž jméno jsme si vypůjčily i do filmu. Byla to prý divná žena, která se rozhodla žít odděleně od většinové společnosti v divokých horách, všude chodila bosa a nakonec ji místní dali na psychiatrii.

Ve filmu je řada mladých postav. Platí tedy tahle pověrčivost i pro mladou generaci?

Podle mě přetrvává, předává se z generace na generaci, i když se to proměňuje pod vlivem internetu nebo proto, že ubývají domácí zvířata, kterých se uřknutí často týkalo. Nejsem ale antropolog. Myslím, že otisky této pověrčivosti vidíme i v moderních konspiracích, kde se taky často démonizují silné ženy nebo liberálně smýšlející lidé.

Vaše babičky byly z vesnice? Věřily na čarodějnice?

Jedna byla z vesnice. Moje babička z matčiny strany žila na vesnici celý život. Byla silně věřící katolička, nevím, zda věřila na čarodějnice. I když jsme si byly hodně blízké, asi jsme se o tom nikdy nebavily, zemřela, když mi bylo třináct.

Co byla babička za typ ženy?

Její máma byla silná, původem z Maďarska, a provdali ji za sedláka na slovenskou vesnici. Byla z grófského rodu a byla strašně naštvaná, že ji poslali do totálního zapadákova, kde musela lidi naučit i vařit. U nás se traduje příběh, že když přišli pradědu sebrat za Slovenského státu do koncentráku, ukázala jim nahý zadek, vynadala jim a oni šokovaně odešli. Její dcera, moje babička, se vdala v sedmnácti, v osmnácti měla první dítě a pak další čtyři a celý život si vyčítala, že se vdala tak mladá a měla děti moc brzo. Byla v pozici rodinné služky. O všechny se starala, přitom vydělávala, protože můj děda pak onemocněl - a vlastně se sedřela a zemřela v sedmašedesáti. Proto chtěla, aby všechny její děti studovaly. Takže pocházím z rodu silných žen, které byly zároveň poznamenané společenskou normou. Moje máma pak ke své svobodě ušla ještě další velký kus cesty, ale vidím rozdíl i mezi jí a mnou – stále narážíme na rozdíly, máma se na spoustu věcí dívá tradičně. Jsou věci, které se naučila od svojí mámy, nad kterými moc nepřemýšlela, jako je automatická péče o chod domácnosti, který byl u nás opravdu na ní, i když stále pracovala. Některé stereotypy odbourává až dnes, když jí je přes šedesát. Mně to učí jedno, ta cesta za osobní svobodou patrně nikdy neskončí.

Ve Světlonoci tematizujete i ženský přírodní mysticismus, ženy magické, cyklické ženské tělo – vnímáte ho oslavně, nebo kriticky?

Asi nevěřím v magickou ženu-bohyni v ezoterickém smyslu. Je pravda, že jsme se narodily do těla, které nás nějak definuje a umožňuje nám prožívat něco, co muž neprožívá. Snažíme se s tím žít tak, aby se nám žilo dobře, pokud to úplně zjednoduším. Jsou různé cesty. Někomu pomáhá bylinkový čaj na menstruaci. Možná nějakým ženám vyhovuje sdílet tyhle zkušenosti a pak vznikají různé ženské kruhy, kdy to může působit, že je žena přírodnější než muž. Což já si nemyslím. Muž operuje s jinou sadou hormonů a biologických předurčení. To ale neznamená, že máme jiný mozek. Spíš se na to dívám přes sebe a vlastní zkušenost. Cítím v sobě třeba potřebu napojit se na přírodu, trávit v ní čas. Sama v sobě těžce hledám vyrovnanost, když nezažívám harmonii s prostředím, které mě obklopuje. Nic mě nevrátí k sobě víc, než být v tichu v lese. Ale nepropojuje se mi s magickou spiritualitou nebo esoterismem. Pro mě je zázrak už to, co je realita, vesmír a my v něm.

Vyznění filmu ovlivňuje i střet můžu a žen. Hrdinky jsou objektem agrese násilných mužů, kteří - jak tu přímo zazní - bijí ženy a ději.

Jsou tam ale i postavy mužů, které nepáchají násilí, a jsou tam i ženy, které obhajují patriarchální pohled na svět a podílejí se s muži na honbě za čarodějnicemi. Nerada bych to považovala za film, který staví a priori muže proti ženám. Mně jde spíš o střet pohledů. Jedna skupina má omezené myšlení a říká: pokud nežiješ tak, jak je „správné“, bojíme se tě a musíme tě potrestat, ohrožuje nás to. A druhá skupina – naše dvě hlavní postavy – hledá svobodu jinak a omezenou společnost nebo skupinu tím dráždí. Jedna z postav skrývá svoji homosexualitu a nakonec na to doplatí, protože ji ovládne strach a radši se skryje za předsudky, než aby čelila tomu, že ji komunita vyvrhne. Není to černobílé, i když v momentě, kdy se to vyostří, se samozřejmě tělesná mužská síla dostane do popředí.

Je podle vás slovenská společnost patriarchální?

Do velké míry ano, ale rozhodně méně, než byla před půl stoletím. Zase záleží, kam přijdete. Něco jiného je to v Bratislavě v kavárně a něco jiného na vesnici v hospodě, kde je normální, že mě někdo okamžitě začne sahat na zadek a dělat mi sexuální návrhy. Nerovné postavení mužů a žen nedokládají jen data, můžete ho zažít na vlastní kůži. Přitom to není jen vinou mužů, ale i vinou systému, který je takhle nastavený a muže staví do lepší pozice. A často si ani muž neuvědomuje, že je v lepší pozici.

Setkala jste se někdy s diskriminací, protože jste žena?

Jasně, třeba u Špíny mě jeden kritik z deníku SME osočil z toho, že obviňuju muže za to, že mají penisy. A že pokud žena u znásilnění nekřičí, musí počítat s tím, že bude znásilněná, protože svět je zákon džungle. Ještě se mu zdálo, že je slovenská kinematografie nefeminizovaná. Teď bylo zajímavé sledovat reakce na to, když jsem řekla, že nechci mít děti – což mi přijde v mém světě normální. Ale ve chvíli, když to řeknu veřejně, reakce jsou až nenávistné. Od mužů i žen. Lidé mi nadávají, že třeba ničím penzijní systém, nebo nabádám k vylidnění. Pak mi hodně píší ženy osobnější věci, že jsou rády, že se v tom necítí samy, protože mají podobné pocity a jejich okolí je nechápe. Pokud by tohle nebylo tabu, což by dnes už být nemělo, pak by tyhle reakce nepřišly.

Na druhou stranu je to osobní informace. Proč jste s ní šla ven?

Protože v tom nejsem sama. Setkala jsem se se spoustou žen, které taky nechtějí mít děti a často to tají, protože se setkávají s negativními reakcemi, které je odsuzují nebo jejich rozhodnutí nerespektují. A říkala jsem si, že by bylo fajn tohle téma otevřít, protože to nikdo na Slovensku neudělal. Zároveň jsem věděla, že tu nenávist zvládnu; že se mě nedotkne.

Bylo těžší se prosadit v kinematografii jako žena?

To je těžké porovnat, nemám zkušenost, jakou má muž. Osobně si myslím, že jsem měla štěstí, že se mi podařilo filmy natočit. Neznamená to, že jsem nenarazila na překážky a že na překážky nenaráží muži. Mladí filmaři se obecně setkávají s tím, že je okolí vnímá, že na to nemají, že si musí peníze na filmy zasloužit, ale to se těžko dělá, když je nikdo na začátku nepodpoří. Je nicméně zajímavé, že mi lidé často nabízejí látky o dětech, sestřičkách nebo učitelkách. Možná mají pocit, že tomu budu líp rozumět jako žena. Přitom já bych radši dělala kriminálky nebo temné žánry.

Takže vám nikdo nic temného nenabídl?

Teď jedno temnější téma chystám – seriál o vraždě Jána Kuciaka. Rozhodně nevnímám „ženská“ témata jako něco, co bych chtěla výhradně točit. Příští rok budu točit film Otec – pravdivý příběh otce, který zapomněl svoje dítě v autě na Slovensku v horkém létě, a ono zemřelo. Scénář píši s nejlepším kamarádem toho otce.

Jak je na tom vlastně dnes slovenská kinematografie?

Teď je v rozkvětu, díky tomu že funguje Slovenský audiovizuální fond. V porovnání s 90. lety, kdy jsme byli rádi, že Martin Šulík natočil jednou za pár let jeden film, je to naprosto nesrovnatelné. Cenzorka vyhrála v Benátkách, Michal Blaško natočil úspěšnou Oběť. Těší mě, že je nás víc, kdo točí zajímavé věci, které chceme dělat. Že to nejsou filmy na objednávku. Dlouho se také uznávali hlavně zasloužilí tvůrci a proniknout do kinematografie bylo těžší. Teď je otevřenější i pro mladý filmový hlas.

Mluvíme-li o mladém filmovém hlase: zaregistrovala jste manifest Nová česká intimita debutujícího filmaře Tomasze Winského. Spolu s kolegy Šimonem Holým a Terezou Vejvodovou kritizuje stav české kinematografie, která je podle nich v krizi a tematicky příliš opatrná. Co si o tom myslíte?

Musela bych si přečíst znovu detaily, ale manifesty byly vždy extremistické, od toho jsou to manifesty. Chtějí nabourat status quo. Vnímám tak i tenhle. Osobně se s ním neztotožňuji a ani nemám potřebu manifesty v téhle podobě dělat. Dokonce si ani nemyslím, že je český nebo slovenský film ve velké krizi. Naopak si myslím, že je tenhle rok silný i na zahraničních festivalech. Což ale nemohli vědět, když to psali. Na druhou stranu, snaha něco měnit a dělat jinak je pro tvorbu přirozená - a v tom mi to nepřijde nesympatické. Já se ale vyjadřuji svými filmy a to mi teď stačí.

Jejich kritika vycházela i z toho, že jim trvalo řadu let vyvinout a natočit debut. Šimon Holý se nakonec rozhodl, že pro něj bude jednodušší natočit ho za vlastní peníze než čekat na ty od Státního fondu kinematografie, který podle něj podporuje jen určité typy filmů.

Je fakt, že realizace filmu u nás skoro absolutně závisí na státních fondech. Pokud je člověk nedostane, pak většinou film nevznikne. V tomhle ohledu jsem měla štěstí, že se moje filmy komisím líbily. I když se Špínou jsme žádali třikrát a dvakrát nás vyhodili s tím, že máme radši natočit film o pěkném prvním sexu, že není důvod řešit takové temnoty. Pokud bychom nedostali fond v Česku na debuty, na Slovensku by to neprošlo, film by nevznikl a ani bych možná nerežírovala hrané filmy. To se klidně mohlo stát. Mít štěstí na komisi je zásadní.

Byly projekty, které jste dala k ledu? Nebo je to skóre dva ku dvěma - dvě žádosti, dva celovečerní filmy?

Je to dva na dva. Oba dva jsem dělala pět let, což není závratná rychlost, ale taky to nebylo jenom mnou, ale i délkou financování. U dokumentů jsme nějaké projekty odložili – jeden se věnoval transgenderu ještě dávno předtím, než to začalo být téma. Zjistili jsme ale, že by to bylo drahé, kdybychom to chtěli udělat vizuálně tak, jak jsme chtěli.

Posudky na Světlonoc ze slovenského fondu byly jaké?

Překvapivě pozitivní, komise to dobře vstřebala. Problém byl spíš v tom, že ten film byl na naše poměry docela drahý – stál 1,6 milionu eur a ani dva fondy na to nestačí, byť vám dají velkou sumu. Museli jsme to skládat, mít štěstí na evropském fondu Eurimage a stejně to vyšlo natěsno, ale o tom vám spíš řekne producent. Já rozhodně chci rozhodovat o všem, co se týče kreativních věcí – mít poslední střih, ale řeším i propagaci, distribuci, prezentace… Je pro mě důležité, jak se o filmu mluví.

Už osmnáct let žijete v Praze. Do Bratislavy se ale vracíte pravidelně. Kde se cítíte líp?

Těžko říct, žiju tu dlouho a v Praze se stýkám s hodně Slováky. Praha je pro mě asi největší domov, je mi tu líp, protože je anonymnější. Nepotkávám tu známé na každém rohu. Na Slovensku žije moje rodina, takže se tam vracím kromě práce i za ní. Zároveň se vracím na Slovensko i v příbězích svých filmů, i když bych mohla natočit český film. Víc se mě slovenská společnost dotýká, více mě vzrušuje i štve. Na Slovensku rozumím věcem a lidem zevnitř, protože jsem tam vyrostla; mám tu společnost víc pod kůží. V Česku to je spíš odpozorované, necítím se jako Češka, i když tady žiju většinu svého života. A jsou i témata, která mi přijdou, že v Česku nerezonují tak jako u nás. Třeba klima krize nebo zelená politika. Na Slovensku to je téma hlavně pro mladé, ale v Čechách jakoby se to nikoho moc netýkalo. Není vidět v politice. Možná Strana zelených sama se sebou zadupala do země i tohle velké téma.

Do Prahy jste odešla v šestnácti, utekla jste za starším mužem – umělcem. Aniž bych se vám chtěla nabourávat do soukromí, téma vztahů starších mužů a mladších žen a rozložení moci je teď žhavé. Jaká byla vaše zkušenost a jak tenhle typ vztahů vnímáte? 

I na základě své zkušenosti vím, že tyhle vztahy nikdy nejsou a nemohou být vyrovnané. Starší etablovaný muž bude vždy v jiné pozici, bude mít zázemí, podporovatele, okruh kamarádů, existenční jistotu. Hodně mladá žena si tohle všechno neměla kdy vybudovat. V tom vztahu se pak odráží to, že on je ten, kdo nastavuje pravidla - a pokud s ním chce být, musí je akceptovat. Stěžejní je, že když je to její první nebo jeden z prvních vztahů, nemá ho s čím porovnat. Nemá odkud vědět, že některé věci nemusí dělat nebo přijmout, dokonce že některé věci nejsou vůbec normální. Normu určuje vždy on. A to je podle mě problematické. Na druhé straně, pokud se jedná o vztahy mimo institucionalizovanou půdu a ta žena je plnoletá, je to opravdu svobodné rozhodnutí dvou lidí, které se nedá nijak omezit - a ani by se nemělo. Setkávám se ale s řadou žen, které zažily první vztah právě se starším mužem a doteď se to snaží zpracovat, protože je to negativně poznamenalo. A já nejsem výjimka.

Světlonoc jste věnovala v závěrečných titulcích herečce Monice Potokárové, která před několika lety zemřela. Proč právě jí?

S Monikou jsem ten film dlouho chystala. Psaly jsme pro ni jednu z hlavních postav. Měly jsme ji obsazenou už ve fázi scénáře. Její smrt pro mě byl šok a věděla jsem, že jí ten film chci věnovat – pokud se podaří. To souvisí i s tématy, o kterých film mluví. Na konci si hlavní postava prožije i vlastní smrt, takže je to významově i metaforické.