Přišla jsem o iluzi, že žijeme v 21. století

Co jste cítila v sobotu, když už bylo jasné, že to nevyjde a skončíte v prvním kole třetí?

V podstatě jsem neměla vůbec čas vše prožít emočně. Nabídla jsem pomoc v kampani Petru Pavlovi a ještě nebyl čas se zastavit a popřemýšlet o tom, co se stalo. Někdo říkal, že jsem to měla připravené dopředu, ale tak to nebylo. Jsem člověk, který vždycky mluví tak, jak to v daný okamžik cítí. Hodně na mě zapůsobila naděje všech mladých lidí, kteří tam byli. Moji kampaň jsem celou dobu chápala jako začátek pro mladou generaci, protože jim prostě nikdo za posledních třicet let nedal takový prostor jako já. Nikdo nebyl jejich reprezentantem nebo hlasem, nikdo nepřinášel jejich témata - a já si proto myslím, že jsme vážně vzbudili v jejich generaci vlnu zájmu o politiku. Najednou vidí, že má smysl se angažovat a na některých věcech se podílet, má smysl být hlasitý ve veřejném prostoru, aby se politici o ta témata začali zajímat. A myslím, že je jedno, jestli jsem měla 14 nebo 20 procent; ani jedno by nestačilo na postup. Pro mě je důležité, že podpora byla rozprostřená napříč regiony: ukazuje to, že kampaň byla odpracovaná odspodu a nadšenými lidmi.

Váš tým ve volebním štábu brzy upozorňoval, že máte data, podle kterých do druhého kola spíše nepostoupíte. Věděla jste to a byla jste  s tím smířená už před sčítáním výsledků?

Člověk v takové chvíli určitě vnímá, že by se musel stát zázrak. Myslím si, že posledního tři čtvrtě roku ukázalo, že jsme ještě konzervativní společnost, která nedokáže vnímat ženy coby stejně hodnotné kandidáty jako muže. To je naprosto zjevné.

Zároveň jste měla v průzkumech v prosinci deklarovanou podporu okolo 24 - 26 procent. Chvíli jste byla dokonce v průzkumech první.

To byla vlna zájmu, která přišla strašně brzo. My jsme sami nečekali, že vlna podpory bude tak velká. Nedá se to neplánovat.

Bylo pro vás složité všem přítomným ve volebním štábu a vašim podporovatelům vysvětlit, že to prostě není v uvozovkách konec, jak jste říkala?

Vysvětlit ne. Nebylo to těžké, protože jsem se vydala na cestu, kterou spousta žen dávno už vzdala - žádná nedošla tak daleko, že by byla takto blízko druhému kolu prezidentské volby. Na Slovensku nejdřív kandidovala Magda Vašáryová, pak expremiérka Iveta Radičová, která se dostala do druhého kola. Zuzana Čaputová poté vyhrála - v situaci, kdy to už z hlediska vzorů nebylo tak nepředstavitelné. Já jsem neměla žádnou takovou zkušenost, přesto jsme se dostali z nuly na 14 procent. Jako holka z ulice bez politické zkušenosti, nikdo nám nevěřil.

Byla jste chválená za způsob, jakým jste se s prohrou vypořádala. Co ten proces obsahoval a co se ve vaší hlavě dělo, než jste přišla na pódium? Podpořila jste přece jenom někoho, proti komu jste stála v debatách, vymezovali jste se vůči sobě navzájem a oba dva jste chtěli vyhrát.

V tom máte samozřejmě pravdu, ale pro mě je Andrej Babiš skutečně tak neakceptovatelná varianta, že jeho zvolení z mého pohledu povede ohrožení demokracie v České republice. A jeho výrok o tom, že by nerespektoval spojenecké závazky, ukazuje, jak velké bezpečnostní riziko by byl. A odmítám, že to řekl omylem, bylo to záměrně. V takové chvíli nemá člověk váhat ani na minutu. Kdyby druhé kolo vypadalo jinak a na jedné straně nestál Andrej Babiš, možná bych víc váhala, koho bych podpořila, nebo jestli by třeba bylo potřeba někoho podpořit - ale v takové situaci si vůbec nedovedu představit, že bych byla kandidátka, která nikoho nepodpoří.

Jak těžké bylo přesvědčovat vaše dobrovolníky, aby se zapojili do kampaně Petra Pavla?

Těžké to bylo. Většina, určitě ne úplně všichni, po dvou setkáních s Petrem Pavlem nakonec řekla, že se do jeho kampaně zapojí. Hodně zapůsobilo, že se Petr Pavel omluvil za útoky jeho příznivců před prvním kolem na sociálních sítích - bylo zjevné, že to bylo pro ně důležité. 

A co se týče vašich voličů, co od nich slýcháte a jak jim vysvětlujete, aby volili Petra Pavla?

To je na Petru Pavlovi, aby to voličům vysvětloval. Měla jsem především podmínku, že se bude zabývat tématy, která byla důležitá pro mladé voliče – potažmo pro necelých 800 tisíc hlasů, které jsem dostala. Je to opravdu velké číslo. A Petr Pavel slíbil, že těmto tématům dá prezidentskou záštitu, která nebude končit po druhém kole prezidentských voleb.

Jak vypadá spolupráce vašeho týmu a týmu Petra Pavla? Sedí vaši lidé u něj a pracují společně? 

Nemyslím, že spolu přímo sedí, ale spolupracují na online věcech, vzájemně si sdílíme věci na sociálních sítích a náš digitální tým jim pomáhá s formáty, se kterými neměli úplně zkušenost. 

V reakci na tiskovou konferenci Andreje Babiše, kde mluvil o tom, že jeho ženě měl přijít náboj, jste zveřejnila dopis s výhružkami, který jste během kampaně dostala vy. Proč?

Andrej Babiš se to podle mého názoru snažil zneužít ve svůj prospěch a ukazovat, co dělá ta „druhá skupina“ vůči jemu. Já bych ten dopis nikdy nezveřejnila, ale považovala jsem za důležité upozornit, že se to děje obecně. Já si nemyslím, že je normální v politické kampani vyhrožovat někomu fyzickým násilím. Ten, kdo se ve veřejném prostoru pohybuje, je nicméně zvyklý, že dostává spoustu škaredých dopisů a vzkazů – já jsem je začala dostávat, už když jsem byla předsedkyní komise pro spravedlivé důchody. Pro mě to nebylo nic nového. Dělo se to celý rok, ale teď to dostoupilo vrcholu. 

Čemu agresi ve veřejném prostoru přisuzujete?

Platí heslo, že ryba smrdí od hlavy. I když si myslím, že se politická kultura v této zemi s novou vládou výrazně zlepšila a agrese ve veřejném prostoru ubylo, tak jsme se pořád nevrátili tam, kde politická kultura byla třeba v dobách Václava Havla. A to je úkol, který čeká na nově zvoleného prezidenta. 

Nevypovídá míra agrese i o zvýšeném strachu ve společnost?

Ne. Myslím, že to vypovídá o tom, že to, co tady dlouhé roky pěstoval Andrej Babiš, způsobilo, že se ze společnosti vytratila úcta a respekt k druhému - a vytratila se schopnosti kriticky diskutovat. Kdo má jiný názor, je automaticky označován za nepřítele. To je výsledek vládnutí Andreje Babiše. A ve společnosti to pořád je. 

Část kampaně před druhým kolem je ze strany Andreje Babiše hodně o tom, že on bude stát proti válce -  a naznačuje, že Petr Pavel nebude. Setkáváte se na ulicích i jinde s tím, že lidé mají strach z toho, co říká, a že si myslí, že je to reálná hrozba? 

Lidé mají strach, že bude válka. Je to manipulace a sázka na základní lidské instinkty, jako je právě strach - a to je strašně nebezpečné. 

Může prezident slíbit, že nebude válka? 

Slíbit nemůže nikdo nic, ale myslím si, že může vysvětlit, že prezident nikomu nevyhlašuje válku a že pravděpodobnost, že by se válka rozšířila, je nízká, protože celou dobu si je NATO plně vědomo, co by mohl znamenat nějaký neuvážený krok. Myslím, že je to spíš v rovině uklidňování.

Vnímáte někde hranici, že je sice potřeba uklidňovat společnost a nezneužívat strachu, ale že pokud prezident chce zároveň být k lidem upřímný, musí mluvit i o tom, že bezpečnostní situace v Evropě je horší než před deseti či dvaceti lety - a že hrozba války zde je?

Já si myslím, že strachu v populaci teď bylo docela dost. Zažili jsme poměrně bezprecedentní situace. První strach přišel s covidem, šílený strach pak přišel loni v únoru, kdy Rusko vstoupilo na Ukrajinu, a další šílený strach, když vyhrožovalo jadernou válkou. Teď nastala fáze, že když válka trvá moc dlouho a je opotřebovávací, tak strach ve společnosti stagnuje, přitom je všudypřítomný. A to se stalo i v naší společnosti. Všichni ho podvědomě máme, je to nová situace, na kterou jsme si ale zvykli. Ovšem Andrej Babiš to rozdmýchává, chová se opravdu jako hyena. Pokud Petr Pavel řekl, že trvalý mír je iluze, tak z pohledu historie má samozřejmě pravdu. Babiš to ale populisticky vytrhne z kontextu a zneužívá jako dezinformaci. 

Jak v takové atmosféře podle vás vést komplexní diskuze a být upřímný ke společnosti? 

Musí se to vysvětlovat. Ani v Evropě nebyl v novodobé historii trvalý mír, byla zde válka v Kosovu. 

Vraťme se ještě k výhrůžkám, které chodily vám. V jaké fázi kampaně jste se rozhodla pořídit si bodyguardy? V létě s vámi na veřejných akcích ještě nebyli, na konci už ale ano. Bylo to rozhodnutí na základě konkrétní situace?

Ne, to souviselo jenom s tím, jak narůstal počet lidí na setkáních. Velmi často bylo vlastně obtížné odejít, protože dav vás obklopil a nedalo se hnout.

Dala vám zkušenost s těmi omezeními, byť s malými, nahlédnout do toho, jak by váš život vypadal, pokud byste byla zvolena prezidentkou? 

Ano, člověk pozná, co s sebou nese výkon té funkce. Třeba v Celnici, restauraci, kde jsme se s Petrem Pavlem potkali s příznivci, si nedovedu představit, jak bychom tam vešli a odešli, kdybychom neměli ochranku. Tam se nedalo vstoupit, stála jsem před dveřmi a říkala si, jak se dostaneme dovnitř. Ale i jinak - vyjdete na ulici a často se s vámi lidé chtějí fotit, často jim je třeba osmnáct a mně je blbé to odmítat. Jenže pak se dostanete do situace, kdy byste nemohli nikam jít.

Jak jste v tomhle kontextu přemýšlela o dopadu kampaně a případného úspěchu na život vaší rodiny?

Přemýšleli jsme o tom a myslím, že by se s tím rodina nějak popasovala.

Můžete být konkrétnější? Jak jste přemýšleli třeba o tom, jak by to dopadlo na to, kam chodí děti do školy a kde žijí?

Já jsem tři čtvrtě roku vedla politickou kampaň, moje děti se staly její součástí, což nikdo nikdy neudělal. Všichni mi vysvětlovali, že jsem vlastně krkavčí matka, nemám ráda svoje děti, že to na ně bude mít strašný dopad. Ale opak je pravdou. Můj starší syn se stal v podstatě ikonou mladé generace a chodí na rozhovory o tom, jak mladá generace vnímá politiku. A myslím si, že díky němu řada jeho vrstevníků začala uvažovat, že je to opravdu důležité: že by se o politiku měli zajímat a začínají artikulovat svá témata. Za mě se podařilo něco, co nemá obdobu. A mladší - tomu je deset – je díky tomu mnohem víc samostatný. Starší čelil i velké míře hejtů, některé vytahoval na sociální sítě, což je – myslím - také dobře. Až jsem byla překvapená, jaký dokázal mít nadhled a odstup. Že se snaží vrstevníkům vysvětlovat, že to není ok, když šestnáctiletý kluk napíše to, co mi někteří psali - ani to nemůžu říkat. Takže jsem naopak ukázala, že kandiduje-li žena, má na rozdíl od muže děti coby běžnou součástí života. Nikam je nemůže odložit tak, jako to dělají muži, když kandidují a mají manželky, které jsou doma a dětmi. A myslím, že by to mělo být normální. Měli bychom si zvyknout, že ženy mají děti jako běžnou součást života; i když kandidují, pořád jsou mámy. 

Několikrát jste říkala, že jste hrdá, že jste v týmu neměla nikoho, kdo neměl zkušenost s politickým marketingem nebo vysokou politikou. Nebyl to ale možná handicap, kvůli kterému jste třeba neodhadli, co způsobí pomalejší vysvětlování kauzy kolem Mendelovy univerzity? 

Tohle ale tak moc nesouvisí s politickou zkušeností jako spíš s krizovou komunikací.

Ta kauza byla ve veřejném prostoru dlouho a v nějaký moment se začala řešit. Neměl to váš tým víc podchytit a vnímat jako politické riziko, které se mohlo objevit?

To je určitě možné. Předseda Národního akreditačního úřadu hovořil o tom, jaké byly učiněny novinářské zkratky, a že to nebyla pravda. Já se můžu jenom domnívat, proč 19. prosince disponovali novináři nějakou zprávou, která vůbec nebyla veřejná, a měli ji dřív, než ji měla univerzita. Já jsem ji vůbec neměla k dispozici. A nakonec se po jednání rady ukázalo, že ty závěry byly lživé. 

To se v politické kampani stává, že se dělají neférové závěry. My se ptáme, jestli si nemyslíte, že kvůli absenci politické zkušenosti jste to podchytili pozdě... 

Ano, možná měla komunikace v obecné rovině přijít dřív než čekat na ty detailní informace. Ale když dostanete detailní dotazy a nemáte zprávu, je těžké odpovědět. Možná jsme měli odpovědět obecně a nedávat dohromady dlouhý a detailní dokument. 

Pokud chcete v politice dál zůstat, což naznačujete, nezvažujete spolupráci s někým, kdo politickou zkušenost má? 

I můj tým už nabral zkušenost z politické kampaně. Ale budeme to všechno řešit až po této sobotě. Sama jsem zvědavá na míru sebereflexe a schopnosti si identifikovat některé věci. Každopádně lidé v týmu neskutečně vyrostli a nabrali spoustu zkušeností včetně politického marketingu - a určitě by dnes některé věci dělali jinak. 

Nenaznačujete tím, že nechcete nikoho s politickou zkušeností, tak trochu i to, že politika je něco špinavého a zkorumpovaného? 

Já jsem to vždycky říkala jen jako zkušenost s politickým marketingem, nemluvila jsem o zkušenostech z politiky jako takové. A vycházelo to z toho, co dělám odjakživa: ráda dávám příležitost mladým lidem, aby mohli růst. Ráda sleduji, jak jsou schopní dělat věci jinak a přinášet inovace. To se i stalo - a já jsem bytostně přesvědčená, že některé věci budou v učebnicích politického marketingu. 

Co třeba?

Určitě to bude Donio, jsem přesvědčená, že to bude cesta, aby v příští volbě nějaký kandidát posbíral třeba padesát procent peněz od drobných dárců - a přesně proto jsme to dělali. A zrovna Donio byl přesný příklad, co se píše v učebnicích o tom, jak fungují inovace. Nejdřív se vám smějí, pak jsme to dali ven, všichni to začali hejtovat - a na konci, když jsme ty peníze vybrali, tak všichni řekli, že to bylo skvělé. My jsme tím chtěli aktivovat lidi, aby jim na volbě záleželo. Když přispěli pětistovku, byli osobně angažovaní v projektu zvolení první prezidentky a dostali za to ponožky. Ve veřejném prostor byl ale narativ, že Nerudová prodává ponožky za šest set - což bylo samozřejmě naprosté nepochopení toho, jak to má fungovat. 

Takže to nebylo vymezení se vůči politice jako takové?

Ne, spíš vůči těm standardním marketérům, kteří už dělají několikátou kampaň a mají to nalajnované. 

Když jsme u sbírání peněz, byla jste někdy v situaci, že vás možný finanční dar dostal na morální křižovatku, kdy jste musela zvažovat, jestli ho přijmout?

Nikdy. Já jsem žádného dárce neodmítla – resp. nikdy nás nekontaktoval nikdo takový, abychom ho museli odmítnout. Ale vybrat jen tak pro holku z Brna 32 milionů nebylo vůbec jednoduché. 

Vy ale přeci nejste holka z ulice, jste bývalá rektorka, nebyla jste neznámá. 

Ale to je něco jiného, rektor nemá vazby na byznys. 

Co vás kampaň stála? Kromě peněz.

Nějaké iluze.

Jaké například?  

Jedna byla, že žijeme v 21. století - o tu jsem přišla. Že reflektor byl namířený na jedinou ženu, je pochopitelné, ale to, co se dělo i od velmi renomovaných novinářů, třeba hodnocení vzhledu, to je jedna z těch iluzí, o kterou jsem fakt přišla. Nebudu mluvit konkrétně, ale jde o dlouhodobé hodnocení toho, v čem je člověk oblečen, jestli se usmívám moc, nebo málo, jestli mám velké zuby nebo předkus. Musím říct, že jsem nečetla, jestli se Petr Pavel usmívá moc, nebo málo, jestli má předkus, hnědé nebo černé polobotky – a ani u žádného jiného mužského kandidáta. 

Kdyby za vámi přišla dnes nějaká žena s dotazem, jestli má kandidovat na prezidentku, doporučila byste jí to?

Strašně záleží na situaci a na tom, kdo by to byl. 

Ale z vaší zkušenosti ženy, která kandidovala a byla mezi třemi finalisty?

Samozřejmě bych byla ráda, kdyby někdo další kandidoval. Ale musím říct, že to nebylo jednoduché, a doufám, že ty ženy, které půjdou za mnou, to díky tomu třeba budou mít o něco jednodušší. Ale pořád podle mě máme před sebou dlouhou cestu k tomu, aby ženy byly posuzovány stejně jako muži. A nejvíc mě překvapilo, že k tomu zmínění přispívali novináři. Čekala jsem hejty na sociálních sítích, ale ne tohle.

Změnila jste třeba svoje preference toho, jaká média čtete? V jednom rozhovoru jste říkala, že třeba Alarm psal trefné texty o tom, jak jsou na ženu jiné nároky. 

To byl asi jenom jeden text. Některé noviny se ale v určitých momentech nedaly číst - a upřímně říkám, že jsme s manželem třeba zrušili předplatné Deníku N, protože myslím, že to informování nebylo výsledkem práce nezávislého média.

Myslíte informování o kauze kolem Mendelovy univerzity?

To byla řada dalších kauz, o kterých psali. My jsme s manželem podpořili a předplatili si všechna nezávislá média, když vznikla. Ale tady jsme letos skončili, protože pro mě Deník N pozbyl punc nezávislého média. 

Nezávislého ve smyslu, že ho podle vás někdo ovlivňoval, nebo že nedělal dobře práci?

Myslím, že když by někdo udělal analýzu článků, které tam vycházely, tak by to byl výrazný nepoměr vůči jiným médiím a kandidátům. I někteří naši sponzoři a donoři nám psali, že jim to tak připadá. 

Změnila zkušenost s kampaní vaše vnímání, jak funguje politika?

Ne. 

Neodpovím vám teď, protože jsem opravdu neměla čas se zastavit. Pořád ještě jedeme kampaň a já potřebuji trochu získat odstup, odpočinout si a zamyslet se, jak naložím s tou velkou důvěrou, kterou jsem dostala. Říkala jsem si, že to nenechám spadnout ze stolu, ale člověk potřebuje získat odstup.

Ale v politice byste chtěla zůstat…

Ve veřejném prostoru zůstávám, určitě neodcházím, koneckonců byla jsem tam i před kandidaturou. Na tom se nic nemění. 

Vy jste říkala, že cítíte, že jste něco ve společnosti vyvolala. Jak tuto chcete energii udržet? 

Je to momentum, že mladí se angažují a mají pocit, že je někdo poslouchal. A já bych nerada, aby odcházeli nebo byli zklamaní, že je už zase nikdo neposlouchá. 

Umíte si představit, že znova kandidujete na prezidentku?

Nevylučuji vůbec nic. Je mi čtyřicet čtyři, to není v uvozovkách žádný věk. Ale člověk se teď musí zamyslet nad tím, jak tu energii přetavit, aby se neztratila. 

Je vám tedy čtyřicet čtyři, politický vrchol většinou přijde desítky let po tomto věku. 

Ano, to jsem myslela, není to ani úplně mladý, ani starý věk. Pořád je tam vůle dvaceti let, kdy člověk může dělat spoustu věcí.  

V takové situaci většinou veřejní činitelé nejsou, vy jste teď relativně nahoře. Nemáte pocit, že těch cest dál už moc není?

To určitě nemám, jenom je možná v danou chvílí nevidíte. Proto říkám, že člověk musí získat odstup a mentálně si odpočinout, jet na dovolenou. Mozek byl opravdu pořád v pohotovosti. 

Bude toto hledání obnášel konzultace s jinými lidmi? S kým byste chtěla vést diskuzi?

Určitě, kritická diskuze a zpětná vazba jsou strašně důležité. A jsou důležitá obě hlediska: lidé z týmu to vidí nějak a mají citovou angažovanost, externí lidé zase jinak, protože žádnou vazbu nemají. 

Mluvila jste o slovenských političkách, které prošlapaly cestu Zuzaně Čaputové. Máte v Česku nějakou političku, která podle vás v tomhle ohledu udělala kus práce?

Svého času to byla Petra Buzková, která tu cestu prošlapala: byla poměrně mladá, měla malé dítě, byl to podobný model. Ale pak ta cesta zase nějak zarostla. 

A dnes ji nevidíte?

Myslela jsme to hlavně ve vztahu k prezidentskému úřadu. Na Slovensku ale mají opravdu jinou situaci, vždyť my jsme ani neměli premiérku. Vzorů ve vrcholných exekutivních pozicích je málo. Ano, měli jsme Miroslavu Němcovou jako předsedkyni Poslanecké sněmovny a Dagmar Burešovou jako předsedkyní Senátu. Němcová tehdy měla být premiérka… 

Na Slovensku sice měli premiérku a dnes mají Zuzanu Čaputovou, zároveň vidíme, že se vůči ženám zvedla poměrně negativní agresivní kampaň. Může to tedy budit ve společnosti i velký nesouhlas?

Ano, ale my tu naštěstí nemáme Roberta Fica, proti kterému Zuzana Čaputová stojí. Fico je opravdu úkaz. 

Máme ale Andreje Babiše a Tomia Okamuru.

To ano, ale pořád to není Fico. Na Slovensku se zjevně bavíme o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy.

Máte tedy pocit,  že pokud mluvíme o tom, jak jsou vnímány ženy v politice, tak nejde o společnosti, ale spíš o politiky a způsob, jak lidi formují?

Určitě.