Palmeho vrah marně toužil po slávě a uznání - stejně jako Anders Breivik

Švédská policie minulou středu oficiálně ukončila vyšetřování vraždy premiéra Olofa Palmeho. Vrah potrestán nebude, protože před dvaceti lety spáchal sebevraždu, policie ovšem nepochybuje, že čtyřiatřicet let starou záhadu definitivně rozlouskla: Palmeho v únoru 1986 zastřelil v centru Stockholmu muž jménem Stig Engström. Ztroskotanec s nenaplněnými ambicemi a kontakty v ultrakonzervativních kruzích, kteří Palmeho nenáviděli za jeho levicovou politiku. K tomuto závěru policie dospěla díky práci švédského novináře Thomase Petterssona, který během dvanáct let trvající investigace objevil řadu nových skutečností a pozornost nasměroval právě k Engströmovi. Série Petterssonových článků zveřejněná předloni ve švédském magazínu Filter vzbudila mezinárodní pozornost a obnovila vyšetřování. „Engström úřady ani novináře příliš nezajímal, až já jsem na něj znova zaměřil pozornost. Když se ponoříte do archivních materiálů, tak vás to úplně uhodí do očí,“ říká v následujícím rozhovoru pro Respekt.

Říká se, že každý Švéd je doslova odkojen případem vraždy Olofa Palmeho. Kde jste byl vy, když k ní došlo?

Bylo mi přes třicet a studoval jsem v Göteborgu. V sobotu ráno jsem vstal a v rádiu hráli smutnou hudbu, tak jsem si zapnul televizi, abych zjistil, co se stalo. Hned jsem vzbudil svoji tehdejší přítelkyni, s níž jsem bydlel, zavolal jsem otci  – byli jsme všichni hluboce otřeseni, nevěřili jsme tomu, že něco takového by se mohlo stát ve Švédsku. Navíc sociální demokracie byla moje strana, volil jsem ji opakovaně, takže o to víc mě to zasáhlo.

Napadlo vás tehdy, kdo ten atentát mohl spáchat?

Nějaký názor a nějakou teorii měl každý. Palme byl kontroverzním politikem, vyvolával velmi silné emoce včetně projevů nenávisti. Takže se okamžitě vyrojila řada teorií, kdo za vraždou stojí – od mezinárodních teroristických skupin po vnitropolitické maniaky.

Četla jsem názor jednoho z vyšetřovatelů, že Palme byl natolik kontroverzní, že v podezření byla polovina Švédska. Koho jste podezříval vy?

Tehdy jsem studoval pedagogickou fakultu, chystal jsem se stát učitelem, ještě jsem nepracoval jako novinář, takže jsem neměl moc představu. Nicméně napadlo mě, že jsou dvě základní možnost: buď to byl někdo, kdo měl k vraždě premiéra svůj „velmi vážný“ důvod a byl za tím nějaký vyšší zájem, nebo to byl maniak. A kdybych měl tehdy z těch dvou možností volit, řekl bych, že to bylo nějaké mezinárodní spiknutí.

Máte pocit, že vy a obecně lidé starší generace tu událost vnímají jinak než mladší lidi, kteří ji přímo nezažili? Že pro ně možná neplatila ona celonárodní posedlost, kterou měla Palmeho vražda vyvolávat?

Je dobře, že jste to generačně rozdělila, protože starší generace, kam se ve svých třiašedesáti počítám i já, tu věc skutečně brala jako švédské národní trauma. Taky proto, že jsme desítky let nebyli schopni ten případ vyřešit. A s tímhle pocitem neschopnosti, selhání, že nedokážeme vyřešit nejdůležitější případ moderní švédské historie, jsme žili. Co se týče mladší generace, tak někteří z nich ani nevědí, kdo to Palme byl a jaký to byl výjimečný politik. Ale zároveň všichni milujeme krimi literaturu, takže některé lidi ta vražda nezajímá jako skutečný zločin nebo národní trauma, ale spíš jako kriminální záhada. Jako takový pak lákal řadu soukromých detektivů i úplných amatérů, kteří to měli jako koníček a věnovali mu ohromné množství času. Znám muže, který pracuje jako řidič - a ten říká, že případu věnoval 15 tisíc hodin. Pro srovnání - běžný pracovní rok má zhruba 2 200 hodin. Takže zájem o Palmeho vraždu je ve Švédsku pořád obrovský, ale jde z různých směrů, lidé mají různou motivaci. Co mi ale přišlo zvláštní, byl fakt, že víc do hloubky nezajímal novináře, že se víc nesnažili o rozluštění téhle záhady.

Skutečně?

Na to nemám úplně dobrou odpověď. Možná proto, že to vyžaduje velké úsilí a nasazení - a stojí to peníze.

Kvalitní investigativní novinařina je zdlouhavá a drahá, přičemž situace médií je stále komplikovanější, to bude možná část odpovědi.

Určitě - a taky to s plynoucím časem bylo stále obtížnější.

Vy jste se nicméně do luštění záhady pustil, začal jste v roce 2006. Co vás k tomu přivedlo? A dovedl jste si představit, že bude pátrání nakonec trvat tak dlouho?

Jak jsem říkal, vystudoval jsem sice pedagogickou fakultu a pracoval jsem nějaký čas jako učitel, ale pak jsem se začal věnovat novinařině. K případu Olofa Palmeho mě přivedl tip od jednoho kriminalisty, který objevil v archivech dosud neznámou informaci, že Olof Palme skrze mezinárodní studentskou organizaci, jejíž byl v padesátých letech členem ještě před tím, než se přidal k sociálním demokratům, spolupracoval se Američany a že ho snažila rekrutovat CIA. S Američany úzce spolupracovala a  cítila k nim silnou náklonnost řada lidí, ale u Palmeho to nově rámovalo řadu otázek, třeba vztah Rusů k němu; v osmdesátých letech Palmeho kritizovala švédská pravice, že má k Sovětům příliš blízko.

Proč to byl ten základní impuls?

Překvapilo mě to, protože jsem nic takového dřív neslyšel, byla to nová informace, tak jsem se o celou věc začal zajímat. Ale naprosto jsem netušil, že to bude trvat dvanáct let, i když mě jeden velmi zkušený švédský investigativní novinář, s nímž jsem spolupracoval, varoval, že to bude běh na opravdu dlouhou trať. Když jsem začínal, bylo velmi obtížné se dostat k některým materiálům, dnes je spousta dokumentů na internetu, ale tehdy to tak nebylo. Takže bylo náročné jen se dostat k podkladům.

Co vás pak přivedlo na stopu ke Stigu Engströmovi přezdívanému Skandia man?

Je dobré říci, že jsem nebyl první, kdo ho podezíral.

Jako pravděpodobného vraha ho už před lety označily švédské komunistické noviny.

A zajímali se o něj i jiní novináři. A hlavně se o něj zajímala policie už v roce 1986, hned po vraždě, ale zájem rychle opadl, protože hlavní vyšetřovatel zaměřil svoji pozornost ke kurdské teroristické organizaci a přestal sledovat ostatní stopy. Nicméně kromě komunistických novin, které jste zmínila, Engström úřady ani novináře příliš nezajímal, až já jsem na něj znova zaměřil pozornost. Když se ponoříte do archivních materiálů, tak vás to úplně uhodí do očí. Byl svědkem, který byl na místě jako úplně první, sám se přihlásil policii, a první svědek, který se navíc sám přihlásí, bývá obvykle považován za podezřelého. To, co říkal, přitom nesouhlasilo s tím, co říkali všichni ostatní svědci, včetně premiérovy manželky Lisbet. Naprosto zásadně se s nimi rozcházel, přičemž některé detaily mohl vidět a vědět jen vrah. Pak navíc měnil výpověď, protiřečil si, zcela zjevně lhal. Kolegům a přátelům vyprávěl něco jiného než policii a novinářům. Došlo mi, že není možné, aby byl pouze svědek. Ale jak říkám, policie se o něj bohužel víc nezajímala.

Jak je to možné? Přece někdo, kdo si protiřečí, mění výpověď a opakovaně lže, vzbuzuje podezření…

Dostávám tuhle otázku často. Myslím si, že to bylo způsobené tím, že po vraždě a během následujících měsíců hledali úplně jiný druh muže. Hledali trénovaného teroristu či aktivistu, někoho, kdo měl vše dobře zorganizované a pečlivě naplánované. Engströma vůbec nebrali vážně, protože tomu profilu vůbec neodpovídal. Mysleli si, že je divný, že chce být jen něčím zajímavý, chce být středem pozornosti, a tak účelově lže. Ale mě jeho vystupování a chování provokovalo, říkal jsem si, že za tím vším musí něco být. Navíc tu byly další skutečnosti: odešel z pojišťovny Skandia, kde tehdy pracoval jako grafik a která byla doslova pár kroků od místa činu, dvě minuty před vraždou, seděl na něj popis vraha, jak ho popsali ostatní svědci. Ve dnech po vraždě přestal nosit čepici, kterou měl mít vrah podle ostatních svědků… A taky mě provokovala ta policejní nečinnost. Proč ho pořádně nevyšetřili? Později jsem tehdejší vyšetřovatele s těmito otázkami konfrontoval, ale rozumnou odpověď jsem nedostal.

Jak tomu rozumíte vy?

Při studiu archívních materiálů jsem dospěl k závěru, že kromě toho, co už jsem zmínil, spočívá část vysvětlení ve velmi špatné policejní práci. Prostě se ho chtěli co nejdříve zbavit, tak se ho zbavili, protože jim neseděl do představ o vrahovi, zároveň ho nebrali jako svědka, protože jeho výpověď se neshodovala s tím, co říkali ostatní svědci. A tak tenhle rozpor jednoduše vyřešili tím, že ho na počátku roku 1987 zcela vyloučili z vyšetřování.

Nemohla tu sehrát roli podobná psychologie, která obvykle podporuje konspirační teorie. Tedy, že vražda premiéra nebo prezidenta je natolik extrémním činem, že se lidé zdráhají uvěřit, že by něco takového mohl spáchat osamělý jedinec, navíc trochu divný?

Přesně tak, já jsem si taky hned po vraždě myslel, že za tím musel být velmi sofistikovaný plán a komplot. Takto mají tendenci uvažovat běžní lidé a nebyl důvod, proč by tak neuvažovali Švédové, kteří s podobnými situacemi nemají zkušenost – poslední politickou vraždu jsme měli v roce 1792, kdy byl zavražděn švédský král Gustav III. Velkou nedůvěru přesně z těchto důvodů vyvolalo, když byl za vraždu na konci osmdesátých let odsouzen jeden alkoholik a recidivista (později byl očištěn, pozn.red). A ze stejných důvodů nebude řada lidí věřit, že Palmeho skutečně zastřelil Stig Engström.

A kdo tomu naopak uvěřil a věří?

Když si promluvíte s experty, ti to vidí jinak. Americký politolog James W. Clarke, který se specializuje na problematiku politických vražd, tvrdí, že Engström přesně zapadá do profilu, jaký pachatelé takových činů obvykle mívají. Většinou jde o samotáře, divné chlapíky s nějak pochroumanou osobností, kteří mají velmi často osobní, nikoliv čistě politické motivy, jen zřídkakdy je to organizovaná akce. I když ve filmech samozřejmě organizované spiknutí vypadá líp. Podobně to vidí i další odborníci: jeden psychiatr specializující se na kriminální kauzy mi řekl, že vše na Engströmovi ukazuje na vraha.

Co byl pro vás nejpřesvědčivější důkaz, že Palmeho skutečně zavraždil právě Engström?

Pro mě bylo velmi důležitějším cílem pátrání vysvětlit motiv. A život Stiga Engströma byl dlouhou sérií selhání. Přitom začal dobře – byl to pohledný mladý muž s dobrým vzděláním. Sice nebyl nejlepším studentem na prestižní internátní škole, kde studoval a kde mimochodem pár let před ním studoval i Palme, ale měl dobré způsoby, patřil k vyšší střední třídě, měl sebevědomí…

…a možná i velké ambice, které se mu na rozdíl od Palmeho nepodařilo naplnit.

Určitě, byl ohromně ctižádostivý. Dokonce o tom sám mluvil, že mohl mít lepší život, kdyby neměl tak ohromné ambice. O to těžší pro něj bylo unést ta selhání a pochybení, o kterých navíc nemohl otevřeně mluvit, protože to se v kruzích, z nichž pocházel, prostě nedělá.  Sice se oženil, ale neměl děti, nezaložil rodinu. Začal hodně pít, i v práci. Podle kolegů a ostrahy budovy, kde pracoval, byl podnapilý i ten večer, kdy byl Palme zastřelen. Měl zdravotní problémy. A neměl oslnivou kariéru, k níž byl – jak si myslel – předurčen. V pojišťovně Skandia toužil po některé z vedoucích pozic, ale pracoval tam jako grafik. Jeho nenaplněné ambice jsou další věcí, jež má společné s řadou dalších politických atentátníků.

Četla jsem obsáhlou knihu o norském teroristovi a vrahovi Andersi Breivikovi a přestože je mezi oběma muži celá řada rozdílů, jedna věc mě uhodila do očí: i Breivik byl ohromně ctižádostivý, ale nedařilo se mu téměř nic, na co v životě sáhnul.

To je velmi přesné. Zároveň měli oba velkou potřebu být obdivováni, toužili po slávě. Stejně jako Breivik se i Engström snažil prosadit v politice, v jedné švédské pravicové straně, ale spolustraníci si z něho dělali blázny, a nakonec ho vyloučili. Mimochodem v kancelářích stranické buňky, kam patřil, visel na zdi střelecký terč s Palmeho portrétem. V roce 1986 Engström v podstatě nic neměl, byl na nezadržitelné cestě ke dnu: měl podlomené zdraví, hodně pil, byl stále více společensky izolovaný. Jakoby měl v duši ohromnou díru. To byl podle mého názoru jeho osobní motiv k vraždě.

Takže politika tu roli nakonec nehrála?

Nene, byl tam i motiv politický.  Engström se pohyboval v prostředí, kde byl Palme velmi neoblíbený, Šlo o velmi konzervativní lidi, často muže s kariérou v armádě nebo u námořnictva, kteří Palmeho politiku považovali za velmi škodlivou a premiéra přímo za zrádce. A co je zajímavé – považovali ho rovněž za zrádce vlastní společenské třídy, protože on pocházel z vyšších kruhů, z velmi bohaté rodiny, ale pak se z něj stal levičák, což je to nejhorší, co z pohledu některých lidí můžete udělat. Takže Engström si mohl myslet, že jedná v nejlepším zájmu švédské společnosti a že si od těchto lidí vyslouží respekt a uznání.  Engströmův bratr mi řekl, že nevěří, že to udělal, ale kdyby ano, tak by od lidí, mezi nimiž se pohyboval, zcela určitě dostal vyznamenání.

Vy jste během pátrání objevil Engströmovy vazby na vojenské kruhy: jeho střelecký trénink a členství ve střeleckém klubu nebo fakt, že mezi jeho nejbližší přátele patřil ultrakonzervativní sběratel zbraní. To bylo klíčové zjištění?

Bylo, protože tyhle informace nebyly vůbec známé. Pro mě osobně bylo největším objevem jeho dlouholeté přátelství se sběratelem zbraní, kterého by bylo možné označit až za krajně pravicového fanatika. Údajně měl i nějaký vojenský výcvik, což se mi nepodařilo potvrdit, ale vyprávěl to dcerám. Každopádně to byl velmi úspěšný a velmi bohatý byznysmen s obrovskou sbírkou zbraní, v níž měl také typ zbraně, s níž byl Palme zastřelen. To byl velmi důležitý objev – prozradil mi to jeden Engströmův přítel, který k němu nebyl tak loajální. Mluvil jsem s řadou jeho přátel a nikdo z nich mi to neřekl. Tenhle muž mi to sdělil asi po roce a půl, co jsme byli v kontaktu - a zjevně to nedělal rád.

Byla to právě vaše informace o vazbách na sběratele zbraní, která ponoukla policii, aby se případem znovu zabývala?

Velmi mi záleželo na tom, aby policie případ znovu otevřela, o to hlavně mi šlo. I když samozřejmě pro mě jako pro novináře byla velmi příjemná pozornost, kterou moje práce vyvolala, nebo ceny, které jsem za ni dostal. Ale jestli mě něco během dvanácti let, která jsem na tom strávil, něco pohánělo, pak to byl právě tento cíl. Jinak to často nebyla moc legrace – je to velmi temné téma, není tu nic povzbudivého, je to kromě dalších věcí rodinná tragédie. Celé to bylo velmi únavné. Ale k vaší otázce. Myslím, že roli hrály dvě věci: jednak to, že se policie pořádně začala zabývat okolnostmi, za kterých se předcházející vyšetřovatelé přestali o Engströma zajímat, a pak také ona informace o sběrateli zbraní. A přestože šlo tentokrát o velmi malou skupinu policistů, bylo od počátku jasné, že jde o zkušené profesionály - a že vědí, co dělají.

Není frustrující vědomí, že vše mohlo být vyřešené už před lety?

Kdyby policisté dělali pořádně svoji práci, tak to mohlo. Mimochodem ty roky vyšetřování stály celkem 600 milionů švédských korun. To je ohromná spousta peněz.

Policie potvrdila vaše závěry. Jak jste spokojen s výsledky vyšetřování? 

Měl jsem samozřejmě radost, že závěry policie odpovídaly mým zjištěním. Ale musím říci, že jsem doufal, že bude proti Engströmovi předloženo víc důkazů. Nicméně po více než třiceti letech, které od vraždy uplynuly, je to asi nejvíc, v co můžeme doufat. Na straně druhé může pořád přijít i nějaké překvapení…