Neplodnost je třetí postava našeho vztahu

Ilustrátorka Monika Baudišová se čtyři roky marně snaží otěhotnět. Za tu dobu s manželem vyzkoušeli všechno od zatrhávání těch „správných“ dnů v kalendáři až po kliniku pro umělé oplodnění. Během neúspěšných pokusů si Baudišová prošla mnoha psychickými výkyvy - zažila zoufalství, že nikdy nebude matkou, objevila se naděje, že „teď už to snad půjde“, a pak opět zoufalství, že to znovu nevyšlo. „Najednou jsme s manželem nebyli vůbec v pohodě. Bylo těžké se soustředit na práci, člověk se začal vyhýbat lidem, každodenní život byl těžký. Vlivem prášků má člověk depresivní stavy, nemá sílu ani motivaci nic dělat a tak se v tom plahočí,“ říká Baudišová. Vzpomíná také na to, že od příbuzných i kamarádů si během snahy otěhotnět vyslechla spoustu dotěrných otázek typu „tak kdy už teda budete mít dítě?“,  stejně jako necitlivých hlášek, že „by na to hlavně neměla tolik myslet“ a „měla by se uvolnit“. Deprese ji nakonec přivedly na psychoterapii – a tam vznikl nápad přetvořit traumatizující zkušenost do komiksové knihy.

Terapeutka ilustrátorce (31) poradila, ať tíživé pocity zkusí vyjádřit v obrazech. Baudišová pokreslila několik papírových bloků a během kreslení se jí vskutku ulevilo. „Všechno se ze mě lilo ven, brečela jsem u toho, bylo to hodně autoterapeutické,“ popisuje. V tu dobu ji také napadlo dát obrazům a myšlenkám knižní formu. „Říkala jsem si, že by bylo fajn svůj příběh sdílet, aby páry, jež podobnou situaci prožívají, viděly, že to, co cítí, je normální. Že nejsou blázni ani divní,“ říká. Výsledkem je titul Bezdětná, který vychází v polovině října v nakladatelství Labyrint. Kniha o tíživém tématu je překvapivě vtipná, i když humor je to někdy černý. „Lidé si často neuvědomují, co za hlášky jsou schopni vyslovit, protože neznají konkrétní okolnosti. V knize ten kontext vysvětlen je, a proto to, co říkají, zní občas absurdně,“ říká.

 Na začátku komiksu je ilustrace, kde mladá žena říká kamarádce, že se rozhodla udělat knihu o neplodnosti, protože si myslí, že je pořád těžké o tom tématu mluvit. Kamarádka jí odpoví, že jí to tak ani nepřijde, a změní téma na to, co měla dobrého k obědu. Jak to tedy je: je těžké o tom mluvit, nebo je to už zmapované a „profláklé“ téma?

Z mé zkušenosti to těžké je. Mluví se o tom málo, lidé se za neplodnost často stydí a dlouho ji tají. Když už se rozhodnou to sdílet, lidé kolem často neví, jak reagovat. V mém okolí se navíc za posledních pár let narodil opravdu velký počet dětí. Všechny moje kamarádky mají děti a mnoho z nich si nedokáže představit, že otěhotnět nemusí být tak jednoduché. Navíc je pro ně těžké mluvit vůbec o něčem jiném než o dětech, což je také pochopitelné, protože jejich narození a existence je teď pro ně vším. Ale potom ty dva světy do sebe nezapadají. A může být těžké najít způsob, aby se vedle sebe cítily pohodlně a dokázaly to nějak sdílet. Jsou lidé, se kterými se mi to podařilo, i když to trvalo, včetně nejbližší rodiny. A jsou i lidé, se kterými člověk ztratí kontakt, protože společnou řeč nenajdou.

Po jaké době jste to přestali tajit a začali o tom mluvit?

Rodina se vyptávala, kdy budou děti. Nejdřív jsme se jim snažili naznačit, že to není vždycky tak lehké, že na tom pracujeme a až budou novinky, tak jim dáme vědět, ale do té doby ať nás nechají. Když už to trvalo dlouho a stále nic, tak jsme se jim otevřeli víc.

Pomohlo to?

Sdílení není vždy ulehčující, protože pak se může stát, že se pokus o umělé oplodnění nepovede. Když se to následně nepodaří několikrát za sebou, tak není příjemné pokaždé všem říkat, že to zase nevyšlo, a znovu to rozebírat. A tak je občas lepší, když to zůstane jen v páru. Člověk chce sdílet jen příjemné věci.

Nechce být tragéd?

Nechce být tragéd, nechce se v tom pitvat, nechce šířit negativní energii. Nechce být ten, co vždycky přijde, je nešťastný a má jen samé špatné zprávy. Tak se snaží být pozitivní, a občas se proto i přetvařuje.

Na začátku knihy je vidět mladý bezstarostný pár, který si řekne: budeme mít dítě. Bere to jako samozřejmou událost, na kterou teď přišla řada. Bylo tomu tak i u vás?

Myslím, že ano. Mně bylo sedmadvacet, můj manžel je o něco starší než já, a tak jsme se rozhodli do toho jít docela brzy. Člověk z toho rozhodnutí má radost, těší se, že za měsíc dva se to povede. Vždycky jsem poslouchala, že po třicítce to může být trochu těžší, takže jsem si myslela, že mě se to zatím netýká -  a nepočítala jsem, že by mohly být problémy.

Panika, že se to možná nepovede, v knize přichází velmi pozvolna. Hlavní hrdinka zkouší nejdřív hormonální pilulky, pak inseminaci a na závěr i asistovanou reprodukci na klinice. Je dobře patrné, že se člověk mění: vztah, psychika, práce, rodina, každodenní život. Z malého problému se stává velký, který člověk neustále řeší a přemýšlí o něm.  Kdy vy jste si uvědomila, že se z toho stalo vaše hlavní životní téma?

Trvalo mi dlouho si uvědomit, jak hodně nás to změnilo. Ze začátku jsem si říkala, jak to zvládáme dobře, jsme v pohodě, smějeme se a věřila jsem, že se to brzy podaří. Ale když už jsme byli ve fázi umělého oplodnění a pořád to nešlo, tak nás to semlelo. Všechno to pohltilo, bylo těžké se soustředit na práci, člověk se začal vyhýbat lidem. Byly i světlé chvíle - rádi cestujeme a tam tomu šlo uniknout. Ale každodenní život byl náročný. Vlivem prášků má člověk depresivní stavy, nemá sílu ani motivaci nic dělat, a tak se v tom plahočí. No a pak jsou krizové momenty ve vztahu. I na muže je toho hodně, musí zvládat hormonální výkyvy ženy, není to lehké ani pro jednoho. Ale zase si myslím, že nás to postupně utužuje.

Tahle fáze nastala po jak dlouhé době, po roce pokusů?

Asi nejvíc v době, kdy jsme začali procesy na klinice a mysleli, že to půjde rychle. A když to vůbec nešlo, s každým pokusem jsme upadali do temnoty a ztráceli naději.

Kdy byl nejtěžší moment? Už ho máte za sebou?

Ještě nejsme u konce, takže nevím, jestli ho máme za sebou. Zatím nejtěžší moment byl, když jsme po všech letech pokusů a nezdarů měli první pozitivní test a potvrzené těhotenství. Obrovsky jsme se radovali, oddychli jsme si, ale bohužel to nedopadlo dobře. Stalo se to pak ještě znovu, ale člověk už ví, že se radši radovat nesmí, že naděje může kdykoliv skončit. Napoprvé to ale bylo hodně zničující.

Jaká je podle lékařů šance, že se vám podaří otěhotnět? Nebo vám už řekli, že to vůbec nepůjde?

To nám neřekli. Párkrát jsem si už říkala, že by možná bylo lepší, kdyby řekli, že to prostě nejde - a mohli bychom se už posunout dál v životě. Naděje pořád je, ale rozhodně to nechci zkoušet donekonečna. Jsou další varianty a vůbec se jim nebráníme.

Kdy jste se rozhodla zpracovat vše jako komiksovou knihu? Byla za tím snaha otevřít tabuizované téma, nebo osobní terapie a snaha získat odstup?

Začalo to jako osobní terapie, když jsem začala chodit na psychoterapii. Tehdy jsem na tom byla špatně a stěžovala jsem si terapeutce, že se nemůžu soustředit na práci. Věnuji se i ilustraci, kreslit mě baví, ale vůbec mi to nešlo. Ona mi řekla, ať se zkusím zaměřit právě na tohle. Během pár dní jsem pak pokreslila několik sešitů, všechno se ze mě lilo ven, brečela jsem u toho, bylo to hodně autoterapeutické. Hodně se mi tím ulevilo. Dát tomu formu jsem se rozhodla až později. Říkala jsem si, že by bylo fajn příběh sdílet, aby páry, které podobnou situaci prožívají, viděly, že to, co cítí, je normální. Že nejsou blázni ani divní - a že těch lidí je mnohem víc, než se zdá. Paradoxně mi pomohla jarní karanténa, kdy nám jako grafickému studiu zrušili hodně projektů a měli jsme najednou málo práce. Navíc jsme byli zrovna ve Španělsku, kde se dva měsíce nesmělo vůbec vycházet ven. Tak jsem se do práce na knížce mohla pustit naplno. Podařilo se mi vše odosobnit, vidět z většího odstupu a objektivněji. Taky mi to pomohlo líp přečkat karanténu, bavilo mě na knížce pracovat a už mi to nepřišlo ani tak smutné.

V té knize je navzdory těžkému tématu humor. Jsou tam postavy ne úplně citlivých kamarádů, kteří se ptají na otázky typu Tak co, kdy budete mít dítě, my už máme druhé. Nebo říkají: Ty jsi byla na inseminaci? Ty jo, to zní jako u krav. - Kdy se tam tenhle drsný humor dostal? Bylo to už v tom terapeutickém chrlení, nebo až později?

Bylo to už v původním chrlení. Strašně mě štvalo, co pořád musím poslouchat od kamarádů a známých. Spíš jsem to poté při tvorbě komiksu trochu zmírnila. Ze začátku jsem to potřebovala ze sebe dostat, ale pak jsem nechtěla, aby to působilo, že jsou všichni mí kamarádi necitliví, protože tak to samozřejmě není. První verze knihy byla impulsivnější.

Jsou to tedy autentické hlášky ze života…

Rozhodně -  a některé jsou vtipné i pro mě. Není to něco, z čeho bych se hroutila. Lidé si často neuvědomují, co za věci jsou schopni vyslovit, protože neznají konkrétní okolnosti. V knize kontext vysvětlený je - a proto to, co říkají, zní občas absurdně.

Jaká taková hláška či reakce byla nejčastější?

Asi nejčastější reakce byla, že se stačí uvolnit a pak se to určitě povede. To je ale nesmysl. Když někomu řekneš, ať se nestresuje, že tím situaci jen zhorší, tak se bude stresovat o to víc. A hlavně, když má někdo závažný zdravotní problém, tak mu nepomůže na to nemyslet a uvolnit se. Jasně, že je dobré být pozitivní, ale problém se tím nevyřeší.

Jak se tedy citlivě chovat k lidem, kteří v takové situaci jsou, abychom se jich nedotkli?

To je složité. Já můžu vyjít jen ze své zkušenosti, ale je fajn snažit se daného člověka rozptýlit, aby myslel na něco jiného. Nemluvit pořád o dětech. Nezmiňovat, kdo zrovna a jak rychle otěhotněl. To jsem slýchala pořád. Všichni jsou těhotní, já to vím, nepotřebuji další takové zprávy. A pak různé rady, srovnávání s jinými příběhy, to taky není dobré. Třeba: Mám známé, kterým to trvalo dvanáct let, oproti tomu to vaše ještě nic není. To mě má povzbudit? Ale je to složité pro všechny strany a nikdo moc neví, jak se chovat. Občas by stačilo člověka třeba jen obejmout.

A co byste poradila těm, kterým také nejde otěhotnět a jsou třeba úplně na začátku?

To asi záleží na tom, v jakém jsem zrovna rozpoložení, v některých momentech bych asi neuměla dávat úplně povzbudivé rady. Hodně důležité je udržovat partnerský vztah. Dobré je na to cestování, sbalit se a vypadnout někam aspoň na víkend. Nebo jít na rande, vrátit se do doby, kdy byli jenom zamilovaní a vůbec nic takového neřešili. A taky neztrácet naději, ale to je samozřejmě těžké.

Vy jste debutovala knihou o Japonsku nazvanou Pikunikku. Byla dost odlehčená knížka, Bezdětná je vážnější. Měla jste nějaký vzor? Nebo jste jen intuitivně chtěla odvyprávět svůj příběh.

Podle mých dvou knih to zatím vypadá, že dokážu nejlíp vyprávět o věcech, kterými zrovna žiju. Když vznikala ta o Japonsku, tak jsem tam bydlela a vše do sebe nasávala. Teď se můj život točí kolem neplodnosti - a tak mi jde nejlíp tohle. Asi to, čím žiju, je pro mě nejjednodušší cesta, jak se do tvorby dostat.

Komu jste ji po dokončení ukázala a jak na ni zareagoval?

Mojí sestře. A té se to moc líbilo. Byla zrovna podruhé těhotná, rozněžnělá, a tak si u toho trochu pobrečela. Hodně mě podporovala během procesu. Další byl nakladatel Joachim Dvořák. Poslala jsem mu první návrhy v rané fázi, abych věděla, jestli něco takového má vůbec smysl, nebo to mám spíš schovat do šuplíku. Byl trochu překvapený, nic podobného nečekal, ale přišlo mu to zajímavé a podpořil mě.

Jak těžké je jít s tak osobním příběhem ven?

Teď jsem optimistická a spokojená a myslím si, že to smysl má. Zároveň mám strach, protože je to hodně osobní a hodně lidí vůbec neví, že si tímhle procházím. Já jsem poměrně introvertní a normálně svůj život moc nesdílím. Teď se všechno objeví na veřejnosti. Ale vidím to jako věc, která by mohla někomu pomoct.

To, že člověk nemůže otěhotnět, je vnímáno jako nenormální, možná dokonce ostuda. Proč myslíte, že to tak je?

To právě nevím. A proto bych chtěla, aby se pohled na tento problém změnil. Ostuda to rozhodně není. Je to věc, která se děje – a to čím dál tím častěji. Je zažitý model, že se lidé vezmou, mají děti a hotovo. Ale nemusí to být jediná norma. Způsobů, jak založit rodinu, je mnoho. Stejně jako jsou třeba lidé, kteří nechtějí mít děti vůbec, a také se na ně všichni dívají s podivem, že je to nenormální. Myslím, že je na čase začít respektovat různé cesty a nejet jako přes kopírák.

Dala vám tahle zkušenost i něco dobrého?

Když se vám děje něco špatného, tak z toho vyjdete silnější a empatičtější, to asi ano. Začala jsem víc vnímat svoje tělo i svoji ženskost. Začala jsem víc přemýšlet i nad tématy, jako je feminismus, postavení ženy, postavení matky, mít děti, nemít děti. A hodně to ovlivnilo náš vztah. Není to něco, co bychom si představovali, ale fakt, že jsme pořád spolu a máme se rádi, ukazuje, že jsme díky tomu i vyrostli. Neplodnost je třetí postava našeho vztahu, u

které tedy doufáme, že se někdy zbavíme.

V knize padne věta, že v našem světě jsme soustředění na výkon - a když se budeš snažit a pracovat, budeš odměněný. Ale u dítěte tohle neplatí, můžeme dělat všechno správně, ale dítě třeba stejně nikdy nepřijde. To je taky docela nový pohled, ne?

Od malička nám říkali: Všechno jde, když se chce. A když se něco nepovede, tak ses málo snažil. Ale s IVF to takhle nefunguje, nedá se to zkoušet donekonečna. Ničí zdraví, je to nápor na psychiku a stojí spoustu peněz. Mám pocit, že všichni kolem nás pokračují ve svých životech a my jsme se zasekli. Už bych se ráda posunula z místa do další fáze, ať je to cokoliv.

Jaká je vůbec ta finanční stránka?

V Česku pojišťovna přispívá docela dost, v tomhle ohledu si nemůžeme stěžovat. Člověk si ale často připlácí za různé věci. Třeba vám řeknou: když si připlatíte osm tisíc, tak se o jedno procento zvýší pravděpodobnost, že to vyjde. Plus léky, vitamíny, psychoterapie, zkoušeli jsme taky akupunkturu, nasčítá se to. Určitě to bylo přes sto tisíc.

Nabízí se otázka na adopci. Kdy bude moment, kdy si řeknete, že tohle zkusíte?

Je to věc, nad kterou určitě přemýšlíme. Čím déle jsme na klinice a utrácíme peníze, tím to dává menší a menší smysl - a tím větší smysl dává adopce. Je to téma blízké budoucnosti.