Někdy mi studenti říkají, že je škoda, že jsem nezemřel se svojí dcerou

V tomto regionu to zní neuvěřitelně, ale dohromady je kdysi dala smrt jejich dcer. Čtrnáctiletou Smadar Izraelce Ramiho Elhanana v roce 1997 zabil sebevražedný útočník Hamásu, když si šla koupit s kamarádkou knížku. O deset let později zemřela desetiletá Abir Palestince Bassama Aramina: při cestě ze školy ji smrtelně postřelil gumovým projektilem izraelský pohraničník. Jejich otcové tak mohli být typickým příkladem tamní nenávisti, ale řadu let jsou přáteli. A nejen to: jezdí společně na debaty ve školách a mluví o tom, že Izraelci a Palestinci by k sobě měli přes veškerou bolest hledat cestu. Po teroristickém útoku Hamásu na Izrael ze 7. října je i pro ně vše těžší, pokračují nicméně dál.

Když jsem s vámi domlouval tento rozhovor, napsali jste mi, že v těchto „temných časech“ ho není možné udělat tak, abychom všichni tři byli na stejném místě. S vámi, pane Elhanane, jsem ve vašem domě v Jeruzalémě, právě jste se vrátil z nemocnice, kde je vaše žena hospitalizována po operaci, pod námi je zelené olivové údolí, jímž kdysi vedla přístupová cesta do Svatého města. S panem Araminem jsme ve spojení přes Skype. Kde se momentálně nacházíte?

Aramin: Jsem dvacet minut jízdy autem od vás, ve svém domě na Západním břehu.

Elhanan: Anebo dvacet milionů světelných let, kdybychom se na to dívali prizmatem současných pravidel, kdy nás k sobě nepustí.