Jsme jako na lodi. Hnete kormidlem, ale zabočíte až za týden

Další uvolňování šroubů, o kterém ve čtvrtek rozhodla vláda, dává vzhledem k dosavadnímu dění kolem koronaviru smysl. Ale vše se zas může snadno zvrtnout. „Vyhráno nemáme. Škodlivý potenciál viru je ohromný,“ upozorňuje prezident Českého červeného kříže Marek Jukl.

Má Červený kříž v době pandemie víc práce?

Ano, přirozeně. Pandemie je jednou ze situací, kvůli nimž existujeme – kromě pomoci při katastrofách nebo ozbrojených konfliktech. Není to ale nic, co by mělo Červený kříž zastihnout nepřipravený.

S čím máte víc práce?

Kvůli koronaviru jsme vytvořili nový informační portál a snažíme se pomáhat aktivitami všeho druhu. Jde o psychosociální pomoc, výrobu a distribuci roušek a dalších ochranných prostředků, pomoc seniorům s nákupy nebo s donáškou léků, ale i doučování dětí a další věci. Reagujeme na požadavky samospráv a zdravotnických zařízení, abychom pomohli ulevit systému. To je naše role. Potěšitelná je podpora, kterou máme – jak od jednotlivců, tak od společností a institucí. Všem, kteří nám pomáhají, chci poděkovat.

Jak si Česko v pandemii podle vás vede?

V porovnání s jinými státy v Evropě jsme na tom dobře. To je vidět na údajích o počtu zemřelých. Přistoupilo se poměrně včas a důrazně ke standardním protiepidemickým opatřením - a ta jsou účinná. Jejich arzenál je léta znám, ale jejich rozsah mnohé překvapil. Je velmi důležité, že lidé pochopili jejich důležitost. Podařilo se zamezit hlavnímu nebezpečí, tedy aby potřeba hospitalizovaných pacientů nepřekročila kapacity zdravotnictví, jak se to stalo v Itálii, Španělsku i dalších zemích.

Souhlasíte s tím, že čísla, která zatím vidíme, jsou vesměs dobrá?

Ano,  nynější stav nadějný. Přírůstky hospitalizovaných se již snižují, v případě uzdravených naopak rostou. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. To je závislé na mnoha věcech.

Stále se u nás provádí méně testů než v jiných zemích, což naše znalosti limituje. Co je hlavní údaj, na který se dívat, abychom se vyhnuli zkreslení?

Poměrně „tvrdým“ ukazatelem jsou počty lidí, kteří museli být s koronavirem hospitalizováni. Tento počet se nesmí dostat nad onu kapacitu zdravotnictví, což se v našem případě zdařilo. To se promítlo také do nízkého počtu zemřelých na počet obyvatel, což je významný ukazatel. A tento počet je ve srovnání s ostatními státy menší.

S teplejším počasím jako by lidem otrnulo, pod dojmem uvolňování restrikcí to možná leckdo bere tak, že už vyhráno. Jak to vidíte vy?

Určitá „rozjařenost“ a z ní plynoucí lehkomyslnost by byla nebezpečná. Lidé nesmí zapomenout, že současný poměrně příznivý stav nepřišel sám od sebe, ale je výsledkem toho, že jsme dodržovali a budeme dodržovat příslušná restriktivní opatření. Bez nich bychom byli úplně někde jinde. Ty země, které zpočátku represivní protiepidemická opatření odmítaly, mají výsledky mnohem horší, v přepočtu zemřelých na počet obyvatel několikanásobně. A nakonec i ony k restrikci musely sáhnout.

Co to říká o dalším vývoji?

Vyhráno nemáme. Škodlivý potenciál viru je ohromný a musíme stále dbát na to, aby se neprojevil vyšším počtem nemocných. V situaci, kdy nemáme kauzální léčbu ani vakcínu, jsou protiepidemická opatření omezující pohyb a kontakt lidí jedinou možností, a jsou tak stále namístě. Současná situace umožňuje jejich postupné – zdůrazňuji „postupné“ – uvolňování. Ale to si lidé nesmějí vysvětlit tak, že omezení byla zbytečná, anebo současná platná opatření a doporučení zlehčovat či ignorovat.

Čím předčasnou „rozjařenost“ zchladit?

Zdůrazňováním toho, že „reakční doba“ je při řízení vývoje epidemie dlouhá, což plyne z délky inkubační doby. To znamená, že uvolňování nemůže být překotné. Ale také že eventuálnímu zhoršení vývoje nelze zabránit ihned, protože od každého „šlápnutí vedle“ uplyne řada dnů, než se projeví. Přirovnal bych to k řízení velké zaoceánské lodi, nikoli k řízení auta na suchém asfaltu. Tady se dokonce pohyb kormidla i změna otáček lodního šroubu projeví v řádu jednoho až dvou týdnů. Proto si nemůžeme myslet, že lze stanovit plán na měsíce dopředu, kdy co „povolit“ nebo „utáhnout“. Neznámých parametrů je tolik, že myslet si opak je naivita nebo pýcha. Na Titaniku si plánovali, v kolik hodin budou v New Yorku, a jak to dopadlo.

Když mluvíte o Titaniku – nemůže se stát, že prvotní náskok ztratíme? Pořád testujeme méně než v zahraničí. Chytrá karanténa nastupuje pomalu, natož abychom měli robustní data, podle kterých se rozhodovat…

Osobně si myslím, že nikoli, ale může to znamenat, že nebudou podklady pro změnu protiepidemických opatření. Možná by nám ta data ukázala, zda lze proces uvolňování urychlit nebo setrvat na stávající úrovni. Znalost úrovně promoření populace je u každé infekční nemoci potřebná pro stanovení toho, jaká opatření jsou přiměřená.

Slyšel jsem příměr, že při dnešní nízké úrovni testování, kdy nejsou data na onu robustní analýzu, jsme jako v autě se sněhem na předním skle – musíme se rozjíždět jen opatrně, zkusmo pouštíme různé páčky, ale pořád musíme dusit sami sebe i ekonomiku víc, než by jinak bylo třeba. Souhlasíte?

Tento příměr platí určitě o léčbě – snaha najít kauzální léčbu je zatím opravdu metodou pokus-omyl. Spoléhá se zatím jen na mírnění symptomů a víru, že to pak tělo zvládne samo. Úroveň znalostí  o tomto koronaviru je nízká, což je ale nevyhnutelné vzhledem ke krátké době, co je zkoumán. V takovém případě je jízda „zkusmo“ toho nutným důsledkem. Pokud jde ovšem o protiepidemická opatření, ta jsou založena na racionální úvaze o způsobu šíření této nemoci. Jestli ekonomiku dusíme či nedusíme příliš, to v tuto chvíli může říct leda jasnovidec. Pomohla by větší znalost počtu nakažených. Významná bude samozřejmě čerstvě spuštěná studie, která vyjde z vyšetření reprezentativního vzorku populace.

Šlo něco udělat lépe?

Vždy jde udělat něco lépe. Počínaje kázní veřejnosti na počátku, ale vzpomeňme si na situaci začátkem února, opatření zavedená v půlce března by tehdy lidem přišla nepředstavitelná. Zažil jsem v terénu dvoje velké povodně  v letech 1997 a 2002 a v jejich průběhu vždy zjistíte, že se leccos dalo dělat jinak. Nemá valného smyslu to zpětně „prožívat“, ale poučit se pro příště. To se třeba po oněch povodních rozhodně stalo.

V čem bychom se měli poučit pro příště?

Všechna opatření by se asi příště dělala rychleji. Vědělo by se, jaký materiál je potřeba, zásoby ochranných prostředků by byly vyšší. Ale samozřejmě platí, že každý generál je nejlépe připraven na minulou válku. Tchaj-wan si dnes vede lépe než my v Evropě hlavně proto, že už se před lety připravoval na SARS.

Nejrůznější omezení už platí měsíc a půl, vzrůstá tlak na jejich uvolnění, i kvůli ekonomice. Jak najít správnou cestu k normálu?

To je těžké, musíte vybalancovat zájem ochrany zdraví a životů a zájmy ekonomické - a najít kompromis. To platí každodenně, jen nyní je to více vidět. Zdravotní péče má vždy svoje finanční meze, nikdy a nikde není poskytována všem na úrovní posledních poznatků vědy – ve finále jde bohužel o to, že musíte lidskému životu přiřadit nějakou cenu. Každý stát může na zdravotnictví vynaložit jen určitou konečnou částku. Statistici vám spočítají, kolik by další navýšení prostředků zachránilo životů a každý stát si musí říct, zda to ještě považuje za přiměřené vzhledem ke svým možnostem a prioritám. Podobnou volbu je třeba dělat nyní a známe to i z minulosti. Když v 80. letech 19. století propukla epidemie cholery, některé státy zareagovaly, ale některé se třeba bránily zastavit železniční dopravu. Jeden extrém jsou absolutní restrikce, druhý extrém žádné restrikce. Ani jeden z těchto extrémů žádná vláda nezvolí, vždy si vybere někde mezi. Ekonomické zájmy jsou zohledňovány i dnes, uvolnění restrikcí přináší samozřejmě rizika, která lze přepočítat na počet nemocných či mrtvých - a s tím je nutno poměřit onen ekonomický prospěch. Čili vždy máme na jedné misce vah ekonomickou výhodu, na druhé misce ztráty na zdraví či životech a otázka je „jen“ to, zda jsme učinili vše pro minimalizaci těchto ztrát a současně zda nepřevyšují získanou ekonomickou výhodu.

Zdejší balanc vám přijde v pořádku?

Všechna opatření, která Česko aplikovala v první vlně, jsou učebnicová. Nic moc na nich nevymyslíte. Infikované izolovat, potenciálně nakažené poslat do karantény, a zamezit styku těchto skupin s ostatními, tedy přerušit cestu přenosu původce nemoci. Proto roušky, omezení pohybu, zavření škol, restaurací a tak dále. Zákaz shromažďování či uzavření lázní a výčepů najdete už v morových řádech dávnější doby.

Držet zemi pod zámkem ale nejde natrvalo, to už teď vidíme. Držíme balanc správně i teď? Jedni se bojí o život, druzí už chtějí volnější režim –kde najít správnou mez?

Natrvalo to nikdo ani nechce. Pořád je to, jak jsme řekli, otázka vyvažování dvou protichůdných zájmů. Stále se vracíme k otázce vyčíslení hodnoty lidského zdraví a života, což je vlastně rozhodnutí politické a otázka morální. V řadě jiných oblastí přijímáme „zásadu předběžné opatrnosti“ – výtahy se staví tak, aby snesly mnohonásobně větší zatížení, kterému v praxi vystaveny nikdy nebudou, stavby musí splňovat stále přísnější protipožární předpisy, na vše jsou předepsány neustále revize a podobně. A toto vše jsme přece ochotni akceptovat.

Pomalu se otvírají hranice, už lze vycestovat ven. Jsou opatření na hranicích ještě nutná?

Všechno je otázkou míry, ale uzavření hranic je jedno z velmi tradičních opatření. Zákaz má samozřejmě význam, když je procentuální zastoupení nakažených různé. Ale význam to má i tehdy, kdy je toto procento ve dvou zemích stejné. Každý nemocný při pohybu z bodu A do B nakazí nějaký počet lidí. A když mu tuto možnou dráhu zkrátíte, tak množství potenciálně nakažených snížíte. Jakákoli bariéra, která ztěžuje volný pohyb lidí, je z epidemiologického hlediska prospěšná. Navíc musíme vidět i to, že ani uvalení karantény na “navrátilce” vše neřeší. Není to stoprocentní opatření, protože cestou do karantény lze někoho nakazit. I v karanténě – třeba rodinné příslušníky nebo další lidi při pohybu mimo byt, protože nakoupit musí jít v jednu chvíli každý. Lidé by měli vědět, že riziku nevystavují jen sebe, tedy že nerozhodují jen o sobě. Ale opět jde jen o otázku volby, jak moc chceme být restriktivní.

Česko uplatňovalo ohledně vycestování ze země jednu z nejpřísnějších praxí v EU. Kde odhadujete správnou míru vy? Dávalo vám smysl rok nebo dva, jak se o tom nyní mluví?

V tuto chvíli lze vývoj situace odhadovat v řádu týdnů, ne měsíců, a už vůbec ne let.

Máte srovnání, jak si vedeme oproti jiným zemím v této druhé, post-startovní fázi, kdy už nelze jen škrtnutím pera všechno držet pod zámkem?

Počet hospitalizovaných nebo zemřelých je u nás nižší než světový průměr, v rámci EU jsme na jednom z nejlepších míst. Přepočtený počet zemřelých je u nás třeba desetkrát menší než ve Švédsku, které má díky nižší hustotě obyvatelstva proti nám dokonce potenciální výhodu. Oproti Španělsku nebo Belgii jsou naše čísla ještě menší. Izrael zvolil stejně jako Česko poměrně restriktivní přístup, nasadil dokonce tajnou službu. A počet zemřelých na počet obyvatel je tam stejný.

Podle čeho poznáme, že se vracíme do normálu?

Nejlépe podle úbytku hospitalizovaných anebo – v delším horizontu – podle klesající závažností průběhu nemoci. To jistě časem přijde, z historie to známe. Na syfilis lidé nejdřív umírali už ve stádiu kožních projevů. Až poté infekce slábla. Mikroorganismus si nemůže dovolit zabít všechny, evoluční výhodu má ten, který se dokáže rychle šířit, ale nepůsobí příliš závažné poškození hostitele. Navíc postupem času, jak mu lidé budou vystaveni, bude růst i odolnost populace. Jen nelze takto vystavit všechny naráz, to by zdravotnictví neuneslo. Cíl, že nikdo neonemocní, je nereálný. To by museli všichni už napořád zůstat zavření doma.

Co se vám osvědčilo jako hlavní oblast, kde Červený kříž v takto krizové situaci něco zmůže?

Červený kříž obecně je organizací, která má doplňovat pomoc a péči poskytovanou státem a jinými veřejnými institucemi. Myslím, že jsme dokázali rychle zareagovat třeba na situaci seniorů – z důvodu ochrany jejich zdraví jsou izolování od okolí. Tím ale mohou trpět psychicky, v sociální izolaci nechce žít nikdo. Nedostatek psychické pohody se pak může projevit i poklesem imunity a zdravotními problémy. Proto jsme zavedli službu Zavoláme zpátky - jakéhosi „telefonického společníka“, tedy školeného člověka, který si s ním pravidelně popovídá o běžných věcech, o životě, o tom, co se děje „venku“. Samozřejmě je určena nejen seniorům v zařízeních Červeného kříže, ale všem. Velmi příznivé reakce jsme získali také při distribuci ochranných pomůcek. Naší výhodou je celoplošná působnost i to, že dokážeme v takových situacích zmobilizovat své „zálohy“ – členy a dobrovolníky.

Máte už dobrovolníků dost?

O dobrovolníky máme zájem stále, lidí ochotných pomáhat není nikdy dost. Nemůžete vědět, jak se situace vyvine. Když se k nám dobrovolník zaregistruje a nemáme využití hned, bude využitý někdy jindy. Zájem určitě vítáme, oboustranně prospěšné využití  se v čase vždy najde.

Co je podle vás zatím hlavní poučení, které bychom si měli z dění kolem koronaviru vzít?

Je třeba reagovat rychle a neváhat. Určitě je dnes zjevné, že minimálně v Číně se na začátku váhalo. Globálně ale platí, že nechuť pouštět se rychle do velkých změn a spíš bránit status quo je přirozenou lidskou vlastností. Vždy, když je nějaká hrozba neznámá, tak se k ní přistupuje jinak, než když přijde znovu.