Jak se terorista z Vídně zradikalizoval a kolik je v Rakousku džihádistů?

Clemens Neuhold je redaktorem rakouského týdeníku Profil a specializuje se na zkoumání přistěhovaleckých komunit a jejich integrace. Z této pozice mluví nejen o pondělním útoku ve Vídni, ale také celkovém problému s džihádismem v Rakousku.

Jak se vídeňský terorista radikalizoval?

Kujtim F. se narodil a vyrůstal na předměstí Vídně, tím se liší od nedávných atentátníků ve Francii, kteří do země přišli teprve nedávno. Do myšlenkového světa Islámského státu pronikl v jedné vídeňské mešitě a skrze kontakty s extremisty na sociálních sítích.

Máte bližší informace o zmíněné mešitě?

My, kdo se džihádismem v Rakousku zabýváme, o ní delší čas víme. Jedná se o Melit Ibrahimovu mešitu ve čtvrti Ottakring, což je velmi malá mešita s radikálními kazateli a spoustou kontaktů směrem na Balkán. Zvenčí byste ji nepoznali, nemá žádné minarety, spíše je to taková klasická periferní podzemní modlitebna. Mešita položila základní kámen radikalizace Kujtima F., otevřela ho myšlenkám IS, poté se tento proces přesunul na internet, kde přes službu Telegram a sociální sítě navázal kontakty přímo se členy z IS v Sýrii a Iráku.

Proč proti této mešitě stát dříve nezakročil, když byla lidem zkoumajícím džihádismus dobře známá?

To budeme muset v příštích týdnech přesněji zjistit. Obecně platí, že zpravodajská služba raději nechá taková místa otevřená - díky nim získává přehled o extremistické scéně a povědomí, koho sledovat. Bohužel se však naše zpravodajská služba mnoho let topí v problémech, nefunguje tak dobře, jak bychom v zemi typu Rakouska očekávali. Příkladem je nejnovější odhalení. Slovenská policie potvrdila, že rakouské kolegy v létě informovala o tom, že se Kujtim F. pokusil bez zbrojního pasu na Slovensku nakoupit munici. A zdá se, že rakouské zpravodajské služby s touto informací dále nepracovaly. (Ministr vnitra Karl Nehammer ve středu odpoledne podpořil parlamentní vyšetřování selhání zpravodajských služeb, pozn. red.).

Kujtim F. chtěl předloni odcestovat přímo na blízkovýchodní bojiště a dát se tam do služeb IS. Proč se mu to nepovedlo?

Nejprve chtěl odletěl do Afghánistánu, ale nesehnal potřebné dokumenty. Poté se pokusil cestovat do Sýrie a skutečně se dostal až na východ Turecka do provincie Hatay. Tam jej převaděči přepravili do jednoho z tzv. bezpečných domů, což je poslední zastávka před ilegálním převedením přes hranici. Po třech dnech čekání však usoudili, že je přechod právě příliš riskantní a vrátili ho do hotelu v nejbližším tureckém městě. Tam byl v září 2018 zatčen tureckou policií, která ho předala rakouským kolegům.

Kolik lidí z Rakouska odjelo bojovat za IS a další extremistické skupiny do Sýrie?

Podle srpnových údajů ministerstva vnitra jich bylo 331, z toho asi třetina měla rakouské občanství. 62 radikálů ale do Sýrie neproniklo, většinou je odhalily turecké bezpečnostní složky a poslaly je zpět do Rakouska. Do Sýrie tedy vstoupilo 269 džihádistů, z nichž jich sedmdesát zemřelo a stovka tam pořád zůstala. Dalších sto radikálů se mezitím vrátilo do Rakouska, 72 z nich tu podle údajů ministerstva pořád žije.

V poměru k počtu obyvatel se tedy v evropském srovnání přidalo hodně obyvatel Rakouska. Proč?

Hlavní důvod spočívá v tom, že máme velmi silnou a dosti špatně integrovanou čečenskou komunitu, z jejíchž řad pocházela zhruba polovina džihádistů. Přidávali se k extremistickým skupinám v Sýrii už v roce 2013, kdy byl IS ještě slabý. Tehdy byl ale i ze západní perspektivy dobrý skoro každý, kdo bojoval proti Asadovi, a nebylo těžké do Sýrie vstoupit. Čečenci bez velké perspektivy tam z Rakouska odcházeli s vidinou, že budou bránit své muslimské bratry, dostanou dům, peníze a pušku.

Kolik navrátilců ze Sýrie je ve vězení a kolik na svobodě?

Neexistuje statistická kategorie, která by počítala přímo navrátilce z IS či obecně Sýrie. Zákony poměrně přísně postihují členství v teroristických organizacích, ale problém je, že spoustě navrátilcům nejdou - tak jako Kujtimu F. - žádné další konkrétní zločiny prokázat. Kujtim F. byl vloni na jaře odsouzen ke 22 měsícům vězení, což je vlastně poměrně hodně vzhledem k tomu, že jen prokázal extremistické přesvědčení a nic dalšího neudělal. I proto je spousta navrátilců zase na svobodě, mezi námi.

Tušíte, kolik z nich se extremistických názorů zbavilo?

To se říct nedá. Jsou zapojení do různých deradikalizačních programů, ale nikdy si na sto procent nemůžete být jistí.

Nakolik proti radikálům vystupuje běžná muslimské komunita?

Mluvil jsem právě se zástupcem oficiálního svazu muslimských věřících. Říkal mi, že ho radikálové také neuznávají, neboť považují zástupce oficiálních spolků a mešit za stejně nevěřící jako ostatní Rakušany. Na druhou stranu si pracovníci zpravodajské služby během našich rozhovorů v minulých letech častěji posteskli, že by si přáli víc pomoci a podpory ze strany muslimské komunity. Jsou při spolupráci se státními složkami zdrženliví: neradi na radikály ze svých řad upozorňují a někdy mají sami problém rozpoznat hranici, kde začíná extremismus.

Emmanuel Macron chce ve Francii zakročit nejen proti vyloženým džihádistům, ale také proti širšímu islamistickému podhoubí, které má mnohdy místo i v mainstreamových mešitách. Co říká rakouská zkušenost o vztahu radikálů a běžného konzervativního islámu?

To je pro mě tou vůbec nejnáročnější otázkou. Někteří salafisté jsou násilní, jiní mají fundamentalistický pohled na svět, ale teror a boj zcela odmítají. Pak tu máme turecké nacionalisty, kteří využívají náboženství jako nástroj k nacionalisticko-fašistickým cílům. Existuje hodně nuancí a je neskutečně těžké se v nich orientovat a jasně určit hranici, za kterou začíná problém.

Kudy ta hranice běží?

Všichni bychom si přáli, aby na jedné straně stála jen malá hrstka radikálů a na druhé jednoznačná většina bezproblémových věřících muslimů. Jenže při přesnějším pohledu do mešit to není takhle jednoduché, což bylo vidět i v reakci na Macrona a dění ve Francii. I v některých naprosto normálních a uznávaných rakouských mešitách imámové pouze stručně odsoudili teroristické atentáty ve Francii a pak dlouze a kriticky rozváděli, že Macron bojuje proti muslimům a utiskuje je. To je problém. Ale nebezpečný je i názor, že by problematické mohlo být vše muslimské, z něhož v minulých letech v Rakousku těžili radikálně pravicoví politici.

Jaký přístup je tedy správný?

Beru přistěhovalce vážně a s respektem, proto chci upozornit na problémy v jejich prostředí úplně stejně, jako upozorňuji na problémy jinde ve společnosti. Je správné o problémech kriticky hovořit a nepřemýšlet strategicky nad tím, zda to náhodou neposílí populisty. Možná je to naopak: když o problémech budou mainstreamové strany, levicové i pravicové, otevřeně mluvit, tak se méně sluchu dostane populistům, kteří potíže nafukují.

Chce se Rakousko soustředit na mešity stejně jako Francie?

Co se kritického pohledu na mešity týče, jsme v Rakousku dál než ve Francii. Již před několika lety u nás bylo zakázáno financování muslimských spolků ze zahraničí. Nejdůležitější mi přijde nalezení nadstranického konsensu, že boj proti islamismu a náboženské ideologii namířené proti západním hodnotám je podobně důležitý jako například boj proti pravicovému extremismu. Aby si i levicové strany byly tohoto nebezpečí více vědomé. V Rakousku tuto linii sdílí například Zelení, proto neočekávám, že by reakce na nynější útok vedla k problémům ve vládní koalici. Také kancléř Sebastian Kurz situaci nehrotil, naopak hned jasně řekl a napsal na Twitter, že to není boj mezi křesťany a muslimy.

Kancléř Kurz do koaliční dohody prosadil zřízení centra pro dokumentaci politického islámu. Co zatím dělá?

Teprve vzniká a má zkoumat zneužívání islámu k politickým cílům. Prvním úkolem je nalezení definice politického islámu. Zřízení centra je hodně kritizované, ale podle mého názoru může přinést do debaty více jasnosti, přinášet studie a výzkumy, které zlepší povědomí o situaci. A také pomoct s náročným určením oné hranice, kde problém vlastně začíná.