Housing First: Příběhy se mění k lepšímu a ta námaha má smysl  

 „Máme za sebou několik pilotů a funguje to. Rodiny si dokážou udržet a platit bydlení, děti se vracejí z ústavu, státu to šetří peníze. Funguje to, jaký další důkaz ještě potřebujeme?“ vypočítává ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák dosavadní fungování myšlenky Housing First v Česku. Jako první byl na tomto principu založen projekt Rapid Re-Housing v Brně, kdy se povedlo vyřešit bytovou nouzi a poskytnout dlouhodobě stabilní bydlení padesáti rodinám. Na něj pak navázalo před dvěma lety třináct dalších pilotních projektů neziskových organizací a obcí napříč regiony. A výsledky zveřejněné u příležitosti akce Týden Housing First, která měla projekty přiblížit širší veřejnosti, nasvědčují tomu, že je program stejně úspěšný jako jeho zahraniční předchůdci. Za ony dva roky se takto podařilo zabydlet 531 lidí a z toho 246 dětí. Naprostá většina si díky podpoře sociálních pracovníků dokázala bydlení udržet a většina zřizovatelů podle svých slov hodlá v projektu pokračovat. Otázkou je ovšem další financování: zatím je to možné díky evropským penězům a vstřícnosti ministerstva práce, nikoli institucionálním změnám.

Vypadá to, že princip Housing First - kdy bydlení není za zásluhy - u nás slaví po dvou letech úspěch. Co k tomu nejvíc přispělo?

Oddělení, které má na ministerstvu práce na starost sociální bydlení, jednoznačně podporuje Housing first, žádné prostupné bydlení nebo jiné předchozí varianty, stává se z toho státní politika. Když jsme před lety zjišťovali, jak princip funguje v Kanadě a dalších zemích, viděli jsme, že jej tam berou velmi vážně a pomocí výzkumů se snaží přijít na to, pro které cílové skupiny a v jakých regionech funguje nejlépe. A to se teď děje i u nás. Na ministerstvu jsou schopní a nadšení lidé, čímž nutně nemyslím politickou reprezentaci, ale spíše odborníky a úředníky na nižších úrovních. A díky tomu věřím, že se Housing first bude dále rozšiřovat. V tuto chvíli se připravuje výzva na další programové období, vyčlení se na to další evropské peníze - a díky tomu vznikne další pilíř zajištující sociální bydlení v Česku.

Takže rozšiřování výzvy Housing first i u nás postupně nabourává představu, že by se měl člověk o důstojné bydlení „zasloužit“?

Nedá se mluvit o celospolečenské změně, spíše jde o posun mezi profesionály. Ale to, že ministerstvo práce tomu stoprocentně věří, je základ. Za brněnským pilotem Rapid Re-Housing stála parta nadšenců a na začátku se ještě dalo pochybovat, zda se rozšíří i jinam. Teď vidíme, že to funguje na třinácti místech po celé republice, ve všech regionech – a všude jsou skvělé výsledky. Měli jsme obavu, zda všechny týmy zvládnou dodržet principy Housing first, ale daří se to. To všechno by ministerstvu, které do toho má vložit peníze, mělo dát jistotu, že to má smysl. Je to znát i přímo u sociálních pracovníků: pro které sice jde o nový způsob práce a přemýšlení, ale pochvalují si ho. Vidí změny u klientů: zdálo se, že uvízli na místě, ale najednou se jim třeba vracejí děti. Věří tomu neziskovky i sociální odbory v Mostě, Otrokovicích, Jihlavě a v Českých Budějovicích. A to už něco znamená.

V Brně ovšem navzdory úspěchu, kdy si bydlení dokázala udržet drtivá většina z padesátky rodin, které dříve bydlely v soukromých ubytovnách či v azylových domech, nová koalice v čele s ODS projekt stopla.

Ano a bylo to překvapení, ale Housing first tam ve skutečnosti pokračuje dál s týmem nových lidí. Dělají to dobře, snaží se, dokonce se jim podařilo sehnat i byty v relativně lepších lokalitách. Nová výzva totiž byla napsaná trochu přísněji, takže se v tomto ohledu vlastně přiblížili ideálu. Ale když se podíváme na další místa, třeba v Jihlavě projekt chválí radní za ODS - a také radní za SPD pro něj jednohlasně hlasovali, což bych nečekal. I regionální politici stran, které v parlamentu nevypadají, že by něco takového podpořily, jsou pro: vidí, že to funguje.

Nepřispívá ke kladným postojům i fakt, že má taková politika potenciál ušetřit náklady na lékařskou péči i služby spojené se závislostmi?

Nemyslím si, že by u nich zrovna náklady hrály takovou roli. Ne, že by je tato politika nešetřila, třeba se domů k rodičům vrátí spousta dětí - jenže to následně šetří náklady státu a městští politici to nijak nepocítí. Pro ně je to spíše zatěžující. Ale třeba v Otrokovicích zmiňovali, že když se podařilo pomoct lidem notoricky známým pro patologické jevy, pozitivně se to promítlo do atmosféry v sousedství. Nechci tím všechno lakovat narůžovo, jen chci říct, že ušetřené náklady nejsou to hlavní. Jsme ve fázi, kdy se Housing First rozšířil z Brna do dalších míst a má důvěru ministerstva, jenže nebýt evropských peněz, tak by ho pouze klasická síť služeb nepokryla. V běžném systému a v praxi služeb je málo peněz a sociální pracovníci jsou špatně placení. A pro zabydlování lidí s komplexnějšími obtížemi je potřeba intenzivní podpora multidisciplinárního týmu: sociálních pracovníků, psychologů, adiktologů, což by nešlo nebýt evropských peněz. Neexistuje u nás zákon a nemůžeme se opřít o základní instituce jako úřady práce, takže situace je optimističtější, ale nepochybně je pořád co měnit.

Nejobtížnější se zdá získat do programu vhodné byty. Bytové fondy měst a obcí často nestačí, a tak mnozí zřizovatelé museli byty shánět na soukromém trhu…

Obce často vlastní byty nemají, anebo je pro Housing first poskytují neochotně. Ale na místech, kde se tento přístup původně formoval, třeba na severu Ameriky, vůbec nemají k dispozici obecní byty, čili Housing first vlastně začal v soukromých bytech. Naopak brněnský Rapid Re-Housing stál na obecních. Další účastníci ale museli začít byty shánět na běžném realitním trhu, a nakonec se ukázalo, že se to dá zvládnout nezávisle na obcích, což je samo o sobě skvělá zpráva. Některé realitky se už na takovou spolupráci i specializují a v jednotlivých týmech jsou experti, kteří soukromé majitele obcházejí tak dlouho, dokud byty neseženou.

Je složité si pro projekt získat soukromé majitele? Nepotýkají se zřizovatelé s předsudky?

Je to náročné, jenže možná ještě náročnější je přesvědčovat politiky, aby na projekt vyčlenili obecní byty. Někteří soukromí majitelé mohou slyšet na to, že dostanou vždy zaplaceno, a pokud by vznikla škoda, mají nárok na kompenzaci. A v případě, že člověk vypoví smlouvu, zřizovatelé majiteli rychle najdou nového nájemníka. Ale když něco podobného vysvětlujete politikovi, kterého zajímá, co na to voliči, je to mnohem složitější. Celkově to týmy nemají snadné, ale to řešení bezdomovectví a pomoc lidem v nouzi nebyly nikdy. Najednou však mají sociální pracovníci k ruce fungující nástroj a vidí za sebou jasné výsledky. Vidí, jak se příběhy mohou měnit k lepšímu, a že všechna ta námaha má smysl.

Sám jste spoluautorem metodiky brněnského projektu a zmínil jste, že na začátku panovala skepse, zda princip půjde aplikovatelný i v dalších městech.

Pilot v Brně zabral rok příprav, sociální pracovníci byli skvěle vyškolení, jezdili na zahraniční exkurze a hledali jsme skutečně „namotivované“ lidi. Takže to svým způsobem byla trochu elitní záležitost a věděli jsme, že takový servis nebudeme schopní zajistit všude. V určitých regionech na severu Moravu nebo na severu Čech je nedostatek kvalifikovaných lidí a je tu složitější zajistit některé přídavné služby, proto jsme se obávali, jestli to může fungovat i jinde. Jenže se ukazuje, že někdy stačí pár nadšených lidí. Asi by to bylo jiné, pokud by se měl projekt šířit do dvou stovek měst, ale v těchto patnácti městech jsou skvělé týmy, kromě projektových měst prakticky totéž funguje v Liberci a v Praze.

Takže dosavadní fungování třinácti plus dvou projektů se dá považovat za úspěch?

Nepochybně. Týmy skutečně respektují principy Housing first, snažíme se měřit jejich věrnost na základě zahraničních manuálů. A čistě ze statistického hlediska je to úspěch: okolo devadesáti procent lidí, kteří dostali šanci bydlet v bytě s podporou, si ho udrželo. Naše platforma teď začala více spolupracovat se sektorem Reformy psychiatrické péče. Ukazuje se, že spoustu lidí „zbytečně“ pobývá v psychiatrických léčebnách, protože se nemají kam vrátit a tráví tak dlouhá období v nepřirozeném prostředí, což taky stát vychází na spoustu peněz. Reforma měla k dispozici multidisciplinární týmy, ale chyběly jí byty, a teď se všechno propojilo. Takže podle mě se v příštím programovém období do výzvy Housing first, přihlásí ještě více žadatelů. Ale problém je, že je to možné jen díky evropskému projektu, který má omezenou dobu trvání, a kdo si nepožádá, má smůlu. Je potřeba, aby se Housing first systematizoval. Ať si každý zřizovatel nemusí žádat o evropské peníze a může to začít fungovat plošněji.

Platforma pro sociální bydlení, které šéfujete, jednotlivým projektům také pomáhala.

Často šlo o to, aby si zřizovatelé dokázali určit, kdo jsou skutečně ti nejpotřebnější, takže jsme třeba v Ústí a Jihlavě pomáhali s mapováním a evidencí takových lidí. Pořádali jsme kurzy s lektory z Francie, Holandska, Belgie, jelikož sociální pracovníci mnohdy potřebují čerstvý vítr, aby uvěřili, že to jde i jinak. Kolegové z původního brněnského projektu fungují jako poradci a dělí se o zkušenosti ze své praxe. Jeden z nich je třeba expert na zdejší poměrně komplikovaný dávkový systém. Spolupracujeme také s podpůrným týmem ministerstva práce a uspořádali jsme několik desítek webinářů, kde mezi sebou týmy mohly sdílet poznatky z terénu.

Někteří zřizovatelé po vzoru Brna účastníky programu v konečné fázi výběru losovali, aby předešli nařčení ze subjektivity. Jak by měl vypadat průběh programu Housing first v ideálním případě?

Mimochodem právě losováním nemá s ideálem nic moc společného, v Brně se dělalo hlavně proto, že mělo jít o nezaujatý výzkumný experiment, abychom mohli mít kontrolní skupinu, ale v některých městech to převzali. Ideál vypadá tak, že existuje místní podpůrná síť, zajištěná sociálním odborem daného města společně s neziskovkami, s lidmi schopnými řešit věci od psychiatrických potíží po domácí násilí, kam se člověk v nouzi může obrátit. Potom se na daném území snáze mapují lidé v nouzi a podle objektivních kritérií, nikoliv losováním, se dá určit, kdo je nejpotřebnější, protože často je omezený počet bytů. Samozřejmě - ideálně by byl neomezený, ale to není nerealistické. Jsou země a města, kde třeba mají plán snížit do pěti let bezdomovectví na polovinu. Vědí přesně, o kolik jde lidí, kolik je potřeba bytů, sociálních pracovníků. U nás je na deset bytů sto potřebných, takže musíte vybírat ty, kteří to nejvíce potřebují, a třeba je u nich rychlá šance na návrat dětí.

Jak to pak vypadá?

Jednotlivým lidem týmy nabídnou podporu na míru podle toho, jaké problémy řeší. A pak už je to relativně „prosté“. Vyberete vyhovující lokalitu, třeba pro někoho, kdo má násilného partnera by to mělo být místo, kde se cítí bezpečně. A pak přichází pomoc se základním vybavením, postelemi, pračkou… První půl rok bývá nejobtížnější. Nakonec to totiž není jen o bydlení, ale o stabilizaci příjmů a rodiny, aby dotyční měli pocit, že se jejich život zlepšuje. Často jsou nemocní, nejsou na tom dobře psychicky, po mnoha letech na ulici se najednou mohou cítit osamocení. Může jít o maličkosti, které jim znovu udělají radost: začnou se seznamovat se sousedy, najdou si práci nebo menší úvazek, zkrátka něco, co jim dává smysl. Podpora může být několikaletá - někdy stačí, že člověk ví, že se kdykoliv může obrátit na svého sociálního pracovníka a jednou za měsíc se sejdou, čímž se dají rychle podchytit neočekávané problémy.

Jenže u nás tyto projekty mají zatím pouze omezenou dobu trvání.

Ano, i ze zahraničí víme, že projekty Housing First dávají smysl, pokud se současně nastaví nějaký integrovaný systém. Nejvíce se tomu zřejmě blíží Praha, kde něco takového funguje i bez evropských peněz. Vzniká Městská nájemní agentura s cílem dostat určitou skupinu lidí z ubytoven do soukromých bytů: systém si postupně nachází priority, poptávají se kapacity od všech neziskovek v Praze a hledají se vhodné byty. Ale úplně dokonalý ideál, ke kterému bychom měli směřovat, by byl takový, že vše nebude stát na koalici, která je zrovna u moci, ale existoval by státní systém podobně jako ve Skotsku nebo Finsku. Ve Finsku se stát spojil s deseti městy s největšími problémy, nabídl jim peníze, dlouhodobou strategii a udělalo se všechno pro to, aby do deseti let bylo bezdomovectví na nule, což se do velké míry daří. Ve Skotsku se zase uzákonilo, že se každé město musí pokusit nabídnout lidem v nouzi řešení.

Často zmiňujete právě to, že nemůže záviset pouze na obcích.

Určitě, brzy budeme mít nová čísla týkající se bytové nouze v Česku. Stejně jako před třemi lety se ukázalo, že je koncentrovaná asi do dvaceti českých měst. Takže pokud ne plošně, dalo by se podobně jako ve Finsku nabídnout partnerství těmto dvaceti městům a říct si, že do pěti let snížíme počet lidi v bytové nouzi v Česku na polovinu. Vše by se to dalo vykázat, měli bychom ohromné úspory veřejných výdajů, dokonce by tomu mohly pomoct dotace. Bohužel na nejvyšších patrech ministerstva práce a ministerstva pro místní rozvoj o to zatím není zájem; uvidíme, co bude po volbách. Každopádně v Evropě máme funkční vzor, který by mohl někoho zaujmout.

Chystáte se probrat novou verzí návrhu zákona o sociálním bydlení. Budeme ještě v tomto volebním období svědky nějaké zásadní změny?

Zatím jsem viděl všechny tři předchozí verze. I ta poslední byla ve všech výborech sněmovny pozastavena, ani předkladatelé jej nedokázali adekvátně obhájit. Nyní se dva měsíce čekalo a najednou se objevila nová verze, která má jít nyní do výborů, ale to se podle mě nedá stihnout. Je navíc opět připravena překotně, bez odborníků, zástupců z obcí. Podstatnější je ovšem pro mě návrh, který se už dva roky připravuje „odspodu“. Zainteresovaná je Platforma a řada lidí ze sociálních odborů, bytových odborů, koalice třiceti neziskovek z celé republiky a asi deset zástupců měst. Vychází z praxe v Praze, Brně, Jihlavě a Ostravě a je inspirovaný britským systémem. Lidem nejdříve nabízí odbornou konzultaci, protože každý problém se nemusí vyřešit stavbou bytů, někdy stačí jen dávkové poradenství. Ukazuje se, že si o dávky na bydlení žádá jen každý pátý člověk, který na ně má nárok. A třeba senioři si pak díky tomu mohou udržet stávající byt a nemusí hned shánět nový. Případně se nabídne pomoc s kaucí, aby si člověk mohl najít byt na běžném trhu, a pokud by nic z toho nevyšlo, na řadu by přišly městem garantované podpůrné byty. Takový systém by se týkal asi dvou stovek měst. Finální podoba návrhu by měla být hotová do půl roku, pak se předloží nové vládě.

 Vzhledem k tomu, že se principu Housing first začíná dařit, jaké jsou další cíle vaší Platformy?

Rozvoji Housing first se sice daří, ale hlavní cíl platformy bylo prosadit zmíněný zákon o sociálním bydlení, a to se nám zatím evidentně nedaří. Dokud nebude v praxi funkční zákon, tak naše mise není splněna. A pokud by se měl úspěch Housing first přenést do dalších regionů, budou potřeba další změny. Souvisí to s tím, že sektor pomáhajících profesí by měl být mnohem lépe placený. Evropské peníze sice pomáhají pracovníkům dělat jejich práci flexibilněji, ale je potřeba změnit i zákon o sociálních službách. A k tomu vede dlouhá cesta.

Neúspěšnost programu je opravdu malá. Přesto, co za těmito neúspěchy stojí?

To může být opravdu cokoliv, jako velký problém se ukazují stížnosti třeba na to, že jsou děti hlučné; někdy je k tomu menší a někdy větší tolerance. Horší je, když jde o městský byt, to jsou politici poměrně citliví na to, když si lidi začnou stěžovat, a to vnímáme jako velkou bariéru. Občas jde o jedince s duševními problémy nebo o větší rodiny s dětmi s poruchami, a to neovlivníte nijak zásadně. V zahraničí je běžné lidem dávat, druhé, třetí, čtvrté šance. Pokud to nevyjde, tak se třeba mohou přestěhovat do vhodnější lokality, kde si pak třeba uvědomí svou chybu. A kromě těchto šancí jsou pro ně nachystané i další specializované služby, podobně jako byly hotely pro lidi v nouzi v Praze - třeba nějakých dvacet jednotek na jednom místě s nonstop podporou, kde ti lidé mohou být déle. Ale tak daleko my ještě nejsme.