Děti s znevýhodněním už do školy často nastupují v pozici „černého Petra“

České školství má řadu nedostatků. Na některé nedávno upozornila Česká školní inspekce, jejíž analýza mluví o zhoršujících se nerovnostech a nedostatku kvalifikovaných pedagogů. Další dílek skládačky pak přidal spolek Spolu, který ve spolupráci s PAQ Research přinesl analýzu zkušeností rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Z ní například vyplývá, že po každém pátém rodiči okolí chtělo, aby jejich dítě přestoupilo na jinou školu, třetina rodičů je pak vystavována ze strany školy neoprávněným požadavkům. „Hlavní zjištění je, že každé páté dítě se setkalo s požadavkem nebo návrhem, aby ze školy (či případně ze třídy) odešlo jinam. A to je poměrně dost,“ potvrzuje předsedkyně Spolu Iva Jánská.

Překvapilo vás na výsledcích analýzy něco?

Nepřekvapilo. Spíš nám to potvrdilo praxi, kterou máme a kterou s rodiči zažíváme a řešíme. My jsme si na základě našich zkušeností už loni v létě udělali průzkum a vyšla nám zajímavá - a poměrně alarmující - data. Tohle šetření nebylo reprezentativní, ale přivedlo nás to k tomu, že se na to téma chceme podívat víc - a chceme, aby metodologicky bylo zpracované tak, aby data byla reprezentativní a čistá. A to hlavní zjištění je, že každé páté dítě se setkalo s požadavkem nebo návrhem, aby ze školy (či případně ze třídy) odešlo jinam. A to je poměrně dost.

Byla tedy vaše data z loňského léta shodně s těmi, která jste právě publikovali?

V našem průzkumu čísla ukázala, že situace je ještě o trochu horší, protože jsme oslovovali rodiče napřímo přes organizace, které známe. Ale potvrdilo a kvantifikovalo to naše zkušenosti a konkrétní příklady, jak k vyčleňování dochází.

Tlak na odchod ze školy tedy registrujete u každého pátého dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami bez ohledu na to, jaké potřeby má. Analýza k tomuto údaji říká, že oné pětině „někdo v okolí navrhoval či po ní požadoval, aby jejich dítě přestoupilo jinam“. Víme, kdo je v těchto případech tím někým, který změnu navrhuje?

Škola, školské poradenské zařízení, to znamená speciálně-pedagogická centra nebo pedagogicko-psychologické poradny. Tlak může vytvářet i zřizovatel, ale může jít také o snahu dalších rodičů. Nejčastěji šlo nicméně o školy a školská poradenská zařízení, které v obou dvou případech uvedlo coby navrhovatele 60 procent rodičů.

Uvádějí jasné důvody, proč požadují či navrhují přesun dítěte do jiné školy?

Školy to moc nezdůvodňují. Můžeme se pouze domnívat, že za tím stojí obava z náročnosti práce s dětmi, ale rodičům to příliš nevysvětlují. Speciálně u spádové školy si to ani nemohou dovolit. Daniel Prokop k tomu uvedl, že u rodičů, kteří mají nižší vzdělání, se návrh odchod ze školy objevoval častěji. Mohou to být i líbivé praktiky typu „dejte syna tam, protože tam mu bude lépe“. Dříve se to hodně dělo u romských dětí a rodiče to akceptovali, protože netušili, že tím ovlivňují další směřování dítěte. Ale mohou to být i formy nátlaku. Třetina z dětí, které měly přiznaná podpůrná opatření už v době zápisu, se ze strany školy setkala s dalšími požadavky pro přijetí: že dítě nedají do školní družiny a nebude jezdit na školní akce, ať mu sami zajistí speciální pomůcky - nebo že ho přehlásí právě do jiné školy.

Víte z dat či z vašich zkušeností z terénu, kdy k tomu dochází?  Jestli je tenhle tlak ze strany školy vyvíjen až v průběhu docházky, nebo hned na začátku?

U zápisů jsme se soustředili na zmíněné děti, které už měly přiznaná podpůrná opatření, to znamená, že dopředu bylo deklarováno, že mají nějaký problém. Ty tvoří onu třetinu. V průběhu školní docházky se pak celkem 10 procent rodičů setkalo s nějakým typem omezení či neoprávněných požadavků. Opět se pohybujeme v rovině vytlačování dítěte ze školních akcí, tedy že se jich nemůže se spolužáky zúčastnit, pokud mu rodiče nezařídí asistenta. Přitom je to povinností školy. Nebo školy říkají, že dítě nemůže chodit do družiny. Ta není nároková, ale dítě nemůže být odmítnuto z důvodu svého znevýhodnění, to je diskriminační. Takže škola samozřejmě neřekne, že dítě do družiny nepřijme, protože je náročné, ale například kvůli kapacitě. Časté se vyskytují i příklady, kdy škola dítěti neposkytuje přiznaná podpůrná opatření.

Z analýzy zároveň vyplývá, že polovina „oslovených“ rodičů pak skutečně dá své dítě jinam. Víme, jaká je následná praxe vzhledem k tomu, že už tak je zájem o školy obrovský?

U běžných škol je to problém, protože nespádová škola nemusí dítě přijmout. Pokud to řešíte se spádovou školou, která dítě nechce, nemáte jistotu, že dítě vezmou kdekoliv jinde - a současně víte, že pokud si dítě do spádové školy prosadíte, je tam takovým „černým Petrem“ - což není dobrá výchozí pozice pro devět let spolupráce. Zajímavé také je, že se s tím setkáváme i u speciálních škol. Také tady je segment dětí, který se školy snaží dostat pryč. Jsou to hlavně děti s kombinovanými vadami, takže s nejtěžším druhem handicapu. Praha je na tom dobře, ale v krajích máte jinou speciální školu třeba sedmdesát kilometrů daleko – a rodič nemůže trávit hodinu a půl odvozem do školy. Přitom děti se speciálními vzdělávacími potřebami tvoří okolo 14 procent školáků v základním vzdělávání. Kdyby se rovnoměrně rozdělily do spádových škol, není to pro ně velká zátěž. Ale pokud je nějaká škola otevřenější, a jiná ne, končí tyhle děti ve větším počtu v těch více otevřených, což pro ně logicky znamená zátěž.

Prý se objevují případy, kdy škola proti rodině aktivizuje rodiče ostatních dětí, nebo rodinu nahlásí OSPOD jen proto, že rodiče nechtějí dítě přehlásit jinam. Zažili jste i neoprávněné podání trestního oznámení na rodiče ze strany školy. Bavíme se tedy o systémovém jevu?

Ve výzkumu tyhle případy máme, jsou to sice extrémní případy, ale záměrně jsme je chtěli prozkoumat, protože jsme se s nimi v praxi setkali. Čísla nejsou závratná, spíš to ukazuje, kam až vše může zajít v případě, že škola dítě nechce.

Říkáte, že nezbytným předpokladem pro zlepšení situace je posilování kapacit školních psychologů a speciálních pedagogů přímo ze státního rozpočtu. Vidíte v tomto směru ze strany ministra školství posun?

Podpora odborného pedagogického personálu je ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Je nicméně otázka, jak bude vypadat praxe a jak dlouho bude změna trvat, protože odborné kapacity chybí už teď. Kromě toho byla v lednu 2020 zrušena velká část podpůrných opatření včetně asistenta pedagoga ve speciálních školách. V tomto případě je to tedy ze strany ministerstva spíš opačná cesta a krok zpátky, protože i ve speciálních školách děti potřebují pomoc v podobě podpůrných opatření a přišly o ni.

A máte od současného ministra školství nějaký příslib?

Byli jsme ve spolupráci s Českou odbornou společností pro inkluzívní vzdělávání (ČOSIV) na konci března na schůzce, kde jsme představili návrhy řešení a také výsledky analýzy. Žádné konkrétní výstupy ze schůzky nebyly, jen neurčitý příslib, že se tomu pokusí věnovat. Jedno z témat, které řešíme, jsou zápisy do škol. Aby byly skutečně dodržovány jen dvě zákonem dané podmínky pro přijetí: věk dítěte, tedy šest let, a trvalý pobyt ve spádové oblasti školy. Ministerstvo přichází s návrhem, že u neveřejných škol by mohly být přijímačky, respektive že by si školy mohly určovat vlastní podmínky pro přijetí, což u základního vzdělávání není možné. Tady hrozí další krok zpět, který by opět podpořil rozevírání pomyslných nůžek mezi školami. Soukromým školám jde o to, aby si děti mohly vybírat, takže by například mohly požadovat jejich přítomnost u zápisu a podle toho se rozhodnout, zda je přijmou, nebo ne. To je ale v rozporu se školským zákonem, protože ani u neveřejných, tedy nespádových škol nesmí být nikdy kritéria hodnotící.

A slibujete si něco od toho, že novou vládní zmocněnkyní pro lidská práva bude Klára Laurenčíková, která dodržování práv dětí zvedá?

Ano, ale témat, která jsou v oblasti lidských práv a práv dětí zapotřebí řešit, je strašně moc. Nicméně máme s Klárou Laurenčíkovou coby předsedkyní ČOSIV o této problematice stejný způsob přemýšlení a budeme s ní kvůli tomu nadále kontaktu.