Děti dnes nechodí, mají mama taxi. Zlepšení jejich fyzičky potrvá nejméně generaci

Poprvé po třiceti letech proběhlo v Česku celoplošné testování dětí a mládeže, které měřilo jejich fyzickou zdatnost. Česká školní inspekce v jeho rámci loni na podzim nechala žáky 3. a 7. tříd základních škol a 2. ročníku středních škol běhat vytrvalostní člunkový běh, dělat sed-lehy, skákat z místa do dálky nebo dělat shyby. Inspekce tento týden za přítomnosti ministra školství Vladimíra Balaše zveřejnila výsledky testů, které ukazují že fyzická kondice tuzemských dětí se za 30 let výrazně propadla. Respekt se tématu zhoršující se fyzické zdatnosti dětí nedávno věnoval  - a aktuální výsledky velkého testování v podstatě potvrdily to, co jsme v textu popisovali.

Tedy že propad výkonnosti dětí je v některých disciplínách až třetinový, že děti žijící ve městech jsou na tom fyzicky lépe než venkovské děti nebo že o tom, zda dítě bude sportovat, rozhoduje mnohem více jeho rodinné zázemí než školní aktivity. Velké testování nyní ukázalo, že největší pokles zdatnosti se projevil u disciplínách, které měřily vytrvalost. Tady jsou české děti nejen výrazně horší než před třiceti lety, ale také než děti jinde ve světě. Podle Martina Musálka z Fakulty tělesné výchovy a sportu, která se na metodice testů podílela, dnešním dětem chybí spontánní pohyb.

„Děti nechodí, nepobíhají. Rodič ráno naloží dítě do auta a odveze ho do školy, která je třeba čtyři sta metrů od domu, s argumentem bezpečnosti. Druhá věc je vytížení dětí. Některé dětí mají hodně aktivit, ale mezi těmi aktivitami je rodič často převáží,“ říká Musálek v rozhovoru pro Respekt, který proběhl po prezentaci výsledků. V podobné situaci jako nyní Česko podle něho bylo před dvaceti lety Německo, které na špatné výsledky testování reagovalo třeba tím, že přimělo děti chodit pěšky do školy nebo jezdit na kole. Něco takového je možné provést i u nás, ale než se změna projeví, bude to trvat možná i jednu generaci. 

Překvapily vás výsledky testování fyzické kondice tuzemských dětí?

Abych řekl pravdu, tak úplně ne. Po bitvě je každý generál, ale přece jenom už šest sedm let do školního i předškolního prostředí vstupujeme a hodnotíme pohybové chování dětí a mládeže. Nejenom zdatnost, ale i třeba kvalitativní projev motoriky, řekněme šikovnost dětí. Opakovaně jsme v našich dílčích šetřeních zjišťovali výrazný pokles a propad například ve vytrvalosti nebo v koordinaci dětí. Překvapilo mě ovšem, kolik dětí skončilo v takzvané optimální zóně - nemyslel jsem si, že jich bude tak málo.

Jinak řečeno vás překvapilo, jak málo dětí je na tom pohybově tak, jak by být mělo?

Přesně tak. Když se podíváte do výsledků, je patrné, že největší procento dětí je v zóně zvýšené pozornosti, čili že už tam něco není v pořádku, i když by mohlo být i hůř. To trochu odpovídá výsledkům různých šetření i v jiných zemích. Ale nečekal jsem, že v té ideální zóně bez zdravotních rizik bude dětí tak málo.

Proč by nám měl pokles fyzické zdatnosti vadit?

Tělesná zdatnost, respektive její nedostatek, je spojován s prevalencí ke zdravotním problémům v průběhu života. Pozitivní vztah k pohybu v raném věku se propisuje do pozdější zdatnosti a pohybového vývoje a zdraví. A pokud si člověk zdraví a pohybové návyky udrží dlouhodobě, je pak menší zátěží třeba i pro pojišťovací systém. V současnosti se vede debata kolem posouvání hranice odchodu do důchodu. My potřebujeme, aby lidé byli co nejzdravější i ve vyšším věku. To je jeden atribut. Druhý, trochu přehlížený je, že když jsem fit fyzicky, jsem fit i psychicky, nebo mentálně. To znamená, že se bavíme o prostupnosti mezi oblastí tělesného zdraví a duševního zdraví – což je velmi silně spojeno i se školní úspěšností. Pokud máme děti, které nejsou pohybově aktivní, pak tyto mají větší pravděpodobnost, že nebudou mít na tak vysoké úrovni některé kognitivní funkce nebo schopnosti. To není můj výmysl, ale věc, která byla už před 40 nebo 50 lety naznačena a následně prokázána u dětí školního a adolescentního věku.

O kolik se zhoršil podíl dětí, které jsou na tom fyzicky dobře?

Je potřeba rozlišovat jak a v čem. Lidé často dělají tu chybu, že sečtou výsledky všech testů a z toho uvaří průměr. Současné testování však měřilo kondici dětí v různých disciplínách. Každý test hodnotil nějakou složku tělesné zdatnosti, proto je důležité hovořit o profilu tělesné zdatnosti. Celkově je vidět, že nejhůře děti dopadly ve vytrvalosti, kde je vidět propad i o 30 procent, což je hodně. Třeba u silových disciplín, jako je skok z místa do dálky, dopadly výsledky zejména u dětí na základní škole srovnatelně s dobou před třiceti lety.

Proč tak výrazně klesla právě vytrvalost?

Tady bude jednoduchá odpověď. Děti nechodí, nepobíhají. A netýká se to bohužel jen obecné populace, ale i sportujících dětí. Dělali jsme v rámci FTVS několik sond v mládežnických sportech, kdy jsme dětem ze sportovních klubů aplikovali jakési chytré krabičky sledující pohybovou aktivitu po dobu jednoho pracovního týdne. Zjišťovali jsme, jestli tyto sportující děti dosahují hodnot, jaké by od nich člověk předpokládal. Velkým překvapením bylo, že i sportující populace sotva dosáhla na doporučení, které dává Světová zdravotnická organizace jako minimální hodnotu pro udržení si zdraví a nenasměrování se do zdravotních problémů. To z znamená alespoň šedesát minut pohybové aktivity střední či vysoké intenzity denně.