Děkanka FAMU: Umělci si myslí, že se jich sexuální obtěžování netýká

Kauza ex-poslance TOP09 Dominika Feriho znovu stočila pozornost i k prostředí vysokých škol a k otázce, jak by se měly k tématu sexuálního obtěžování postavit. Možnou cestu nyní ukazují na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde nová děkanka Andrea Slováková letos v únoru ustavila pozici ombudsmanky, jež se studenty řeší široké spektrum situací včetně obtěžování. Projekt je v pilotní fázi, nicméně už nyní vyvolává značnou pozornost i silné reakce. Míří totiž k podstatě kultury umělecké školy, které má – alespoň v přesvědčení některých tamních studentů i učitelů – jisté překračování hranic ve své DNA.

V souvislosti s případem Dominika Feriho oznámil děkan Právnické fakulty UK, že zřídí ombudsmana. Vy jste podobnou pozici na FAMU už před časem ustavila. Proč?

Ještě před tím, než jsem do funkce děkanky nastoupila, se mnou řada studentů a studentek sdílela různé osobní zkušenosti. Už ve své děkanské koncepci jsem měla vytvoření bezpečného prostředí a rovného zacházení se studenty jako jednu z priorit. Věděla jsem ale, že to nemůžu být já, kdo se těm případům bude věnovat. Jednak proto, že obecně děkan má vztah s pedagogy a dalšími zaměstnanci - a mohlo by být obtížné se na problém podívat neutrálně. Není to zároveň ani v časových možnostech děkana či studijního proděkana. Čili principiálně takovou agendu má mít na starosti speciálně určený člověk mimo vedení fakulty.

Začala jsem zkoumat, jak podobná pozice funguje jinde. V Česku je institut ombudsmana na dvou univerzitách – Jihočeské univerzitě a Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Na první je pro zaměstnance, na druhé pro studenty. V zahraničí ombudsman běžně funguje a typicky se dají pozorovat dva modely, tzv. skandinávský a americký. V USA je už od roku 1965, takže jsou dost přesně ustanovené a ověřené postupy jeho působení, jakou agendou se zabývá, jak reportuje svoji činnost, a má jasné nástroje. Jeho náplní práce je péče o rovné a důstojné podmínky pro všechny, studenty i zaměstnance, pomáhá studentům se speciálními potřebami nebo hledá řešení konfliktních situací. Dohlíží na to, že se určité hodnoty – třeba právě předcházení sexuálnímu obtěžování – promítnou do komunity na škole.

Říkáte, že je třeba jasně stanovit funkce a pravomoci ombudsmana, zároveň je třeba jasně definovat, co má řešit. Jak jste si oblast definovali v případě sexuálního obtěžování, kde je to hodně citlivé?

Od začátku bylo jasné, že při řešení případů je často těžké definovat přesnou povahu a rozsah problému. Proto jsme se loni v létě domluvili se sdružením Konsent, které začalo naše studenty vzdělávat v tom, co sexuální obtěžování vlastně je. Aby bylo zřejmé, že jím jsou i situace, kdy se útočí na sexualitu člověka, nebo když se útoky se sexuálním kontextem schovávají třeba za humor. V dialogu s Konsentem i na základě zahraničních zkušeností jsme dospěli k závěru, že ideální je takový trojúhelník.

A kdo je v jeho vrcholech?

V jednom rohu je fakultní psycholožka, která poskytuje emocionální podporu a to, čemu říkáme zkompetentňování obětí. Probírá s nimi, jestli chtějí svůj případ řešit, co by to pro ně znamenalo, jestli na to mají sílu. V dalším rohu je ombudsman, který má kromě možné podpory i možnost podnikat organizační kroky, mediovat konflikty, jednat s dalšími orgány školy, třeba Etickou komisí. A třetí vrchol je vzdělávací a osvětová činnost, kterou se snažíme přispět k tomu, abychom nevhodným vzorcům chování předcházeli. Tento model jsme připravovali od minulého léta a spustili jej letos v únoru. Stále ještě běží v pilotní verzi, kdy ladíme zejména to, jak má ombudsman být zakotvený legislativně uvnitř školy. Nicméně naše ombudsmanka Klára Šimáčková Laurenčíková, která se dlouhodobě zabývá ochranou práv dětí a mladých lidí, už působí a řeší agendu na mnoha úrovních.

Než se dostaneme k tomu, co ombudsmanka reálně řeší – říkala jste, že motivací bylo, že za vámi chodili studenti a studentky. S čím přesně?

Uvedu zobecněně či anonymizovaně – protože studentům možnost anonymity garantujeme – některé příklady. Ty případy představují určité vzorce chování, které jsou relativně hluboce zakořeněné, což se projevuje i tím, jak na ně lidé uvnitř školy reagují a jak jsou vůbec takové projevy vnímány.

Jak víte, že jsou zakořeněné? Zažila jste sama nějakou takovou situaci?

Na FAMU jsem studovala před osmnácti lety a i tehdy jsem se setkávala s podobnými vzorci chování, ale vnímala jsem je jinak. Že spíše reprezentují jakési volnomyšlenkářství umělecké školy - nebo že jsou způsobeny a umocněny tím, že je FAMU plná výrazných osobností, které se často projevují i nekorektně, překračují hranice. Tehdy jsem hodně hranic nedokázala pojmenovat. Až zpětně se na ty zkušenosti dívám kriticky.

A s čím se tedy na vás studenti a studentky obraceli?

Se všemi možnými situacemi: od zdánlivě neškodných, žertovně pronesených poznámek po podstatně závažnější. Na jedné straně jsou to viditelné situace, kdy třeba pedagog dozorující natáčení sáhne studentce na koleno jakoby v žertu, ale ona se na to natáčení už nevrátí, protože jí je to nepříjemné.  Pak jsou to verbální situace. Třeba pedagog řekne studentce před zkouškou: „Tak si zítra oblečte šaty, abyste se mi líbila.“ Nebo zadání cvičení učitel doprovodí komentářem, že preferuje natočit „hezký holky“, zatímco jiný student je odmítnut se záměrem mužského aktu. Nebo při zasedání komise jeden z jejích členů o prezentující dívce pronese: „Tak téhle bychom mohli za ty kozy dát body navíc.“

To řekne před studentkou?

Před komisí. Dozvíme se to od jiného pedagoga, kterému také určité typy chování vadí. Podstatné je, že se na nás skutečně obracejí i pedagogové. Není to rozhodně tak, že by vzorce, o kterých mluvíme, byly všeprostupující, že by se takto chovali všichni. Je to malá skupina lidí, i když se nezřídka jedná o společensky respektované osoby - čímž se patrně také pro mnohé lidi zamlžuje hranice, za kterou již toto chování tematizovat a řešit. I reakce okolí jsou totiž zajímavé. Často nejsou kritické či odmítavé. Může jít třeba o pousmání nebo mávnutí rukou.

Každý může mít hranice nastavené jinak…

Motiv hranic je klíčový. Studující často nevědí, co je ještě v pořádku, nebo kdy už se jedná o zneužití moci k nějakému nátlaku. A studenti jsou v křehké pozici také proto, že vyučující mají obrovský vliv jak na jejich studium, tak profesní uplatnění.  Na malých oborech, kde je třeba pět lidí v ročníku, je mocenská převaha opravdu výrazná. Umělecké školy mají ještě další specifikum: nejasnou hranici mezi neformálními konzultacemi mimo půdu školy, třeba v hospodě večer, a nevyžádaným pozváním na drink nebo na večeři.

Co ještě je jinak?

Vratká je i hranice mezi tím, když chce pedagog ze studenta dostat to nejlepší, a tím, kdy ho systematicky znejišťuje, až ponižuje. A to třeba kvůli odlišné tvůrčí vizi. Je těžké rozlišit, kdy jde o přísnost nebo specifičnost osobnosti a kdy už je to za hranou. Kde končí účelný pedagogický proces a začíná upevňování moci pedagoga a přesvědčování o jeho kompetentnosti a jeho správném náhledu? Byly i extrémní případy, kdy má student jiný názor na dění ve škole, a když o tom chce s pedagogem mluvit, ten ho prostě ignoruje, nemluví s ním, tváří se, že student neexistuje, i když vedle něj stojí. Nebo se odmítne podívat na jeho kvalifikační práci.

Zároveň se všichni pořád učíme i jazyk, jakým vše vyjádřit a upozornit kolegy na to, že se mohli vyjádřit nějak nevhodně. Například když na zasedání některého z orgánů při diskusi nad kritickými hlasy z akademické obce pedagog řekne „To je vzpoura buzen“ - a nikdo nedá najevo, že on by to třeba vyjádřil jinak. Hodně to řešíme ve vztahu k zahraničním studentům, kteří jsou zvyklí na úplně jiný standard komunikace, nikoliv na to, že je někdo asijského původu označován jako „ten Číňan“.

Pilotní projekt ombudsmana běží necelého půlroku. Jakou má odezvu? Obracejí se na něj studenti? A lze pozorovat nárůst, když se o tomto tématu začalo zase hodně mluvit v souvislosti s Dominikem Ferim?

Studenti přicházejí s různými problémy. Někdy se na nás obracejí i v souvislosti s obtížnými životními situacemi. Jde třeba i o situace ovlivněné covidem, kdy vůbec neprobíhala praktická výuka a teď je obrovský tlak za krátký čas udělat velké množství tvůrčích výstupů.  Zatím se nacházíme ve fázi, že je velký ostych něco přímo řešit. Studenti a studentky si spíš chodí pro podporu. Aby si sami ujasnili, co se stalo a jak se s tím mají vypořádat. Spíš se chtějí sami na podobné situace lépe připravit, zjistit, jak se zachovat, případně jak jim předcházet. Institut ombudsmana zajišťuje naprostou důvěrnost. Pokud dotyčný/á situaci řešit nechce, nechce konfrontovat druhou stranu, tak se to neděje. Nemáme zatím žádné vyšetřování konkrétního případu.

Kolik podnětů bylo?

Kolem třicítky. O všech možných tématech. A než jsme měli ombudsmanku, počet podnětů směřujících ke mně byl dvojciferné číslo nižšího řádu.

Proč myslíte, že studenti a studentky nepožadují vyšetření věci?

Škola je malá, obávají se sekundární viktimizace. Že budou nějak ocejchováni.  Jsou závislí na pedagozích, a to nejen během studia, ale i později v profesní komunitě.

Přesvědčujete studenty a studentky, aby stížnost podali? Může ombudsmanka v tomto směru něco podnikat? Pokud se na ni budou studenti a studentky obracet jako na formu terapie a proto, aby se sami naučili situacím čelit, systémově se asi moc nezmění…

To je podstatná věc, protože mluvíme o celospolečenském problému. V žádném případě studentky a studenty nepřesvědčujeme, aby věc aktivně řešili. Každý o tom musí být sám přesvědčen a být si jistý, že tu situaci – veřejné řešení nebo konfrontaci – následně ustojí. Že to má smysl a že je to cesta, kterou chce jít. Ale v naší společnosti zatím není dostatečně akceptované nebo normální běžně o těchto tématech a zkušenostech mluvit. Několik studentů se obrátilo i na svoje zástupce ve fakultním Akademickém senátu. Jeden studentský zástupce následně navrhl, abychom na fakultě udělali průzkum mezi studenty. To vyvolalo i protitlaky. Takový průzkum je však jedním ze standardních nástrojů ombudsmanů, někteří v zahraničí ho dělají i každý rok. Nyní tedy chystáme průzkum – podobný, jaký ohlásil děkan Právnické fakulty. Jsme s ním v kontaktu ohledně sdílení zkušeností. Podstatné je i vzdělávání, workshopy, které pomáhají definovat pojmy a hranice. Jen kombinací toho, že o tom budeme mluvit i my, kteří instituce reprezentujeme, a toho, že budeme poskytovat oporu a vzdělávání, může dojít k posunu.

Workshopy jsou jen pro studenty?

Zatím ano, ale plánujeme i workshopy pro pedagogy, které znovu navrhuje Konsent.

Zavádět jakoukoliv novou instituci do struktur vysoké školy nebývá lehké. Někdo může argumentovat tím, že již existuje Etická komise a ombudsman je nadbytečný. Jakou reakci jste zaznamenala na škole?

Reakce jsou rozporuplné. Na jedné straně máme vřelou reakci studentů, kteří jasně a otevřeně děkují. Ale zejména ze strany zaměstnanců zaznělo několik protestů a výhrad. Jedna se týká – a to je relevantní otázka – toho, kdo má ombudsmana volit a jmenovat. Jsme v pilotní fázi, takže na prvního půlroku jsem ombudsmanku vybrala a jmenovala já. Působí jako svého druhu poradní orgán děkanky a jedná se o přední českou osobnost v oblasti péče o mladé lidi. Je samozřejmě otázka, jestli do budoucna nezvolit model, jaký má třeba Palackého univerzita, kde ho volí přímo studenti. To je jedna z otázek, kterou řešíme v připravované Chartě, kterou paní Laurenčíková navrhovala na základě zahraničních inspirací, kde zohledňujeme hlas akademické obce. Na zahraničních univerzitách – například na Harvardu – je ombudsman civilní zaměstnanec, kterého jmenuje děkan. Je to legitimní model, ale jeden z vícero. O tom, jakou cestou chceme jít my, se teď bavíme.

Druhá rovina diskuse pak probíhá o tom, jak má být uvnitř vnitřních předpisů ombudsman zakotven - a jak mají být vymezené jeho pravomoci, právě třeba ve vztahu k Etické komisi. Když se podíváte na etický kodex, obsahuje mnoho obecných klauzulí, zároveň klade důraz hlavně na etiku vědecké práce. V podstatě ideální model je takový, že v oblasti problematických vzorců chování funguje zmíněný trojúhelník psycholožka, ombudsmanka, vzdělávací platforma. V prostoru školy je to ombudsmanka, etická komise, odbory. A tyto orgány si musí pravomoci vymezit, aby se doplňovaly, nikoliv dublovaly.

Co tedy bude následovat, až přijde někdo a bude chtít nevhodné chování řešit?

Máme to ošetřené a popsané ve zmíněné připravované Chartě. Musí být podrobně definované, jak lze podnět podat, co vůbec je podnět, a pak postupy řešení. Je rozdíl mezi psycholožkou, která pracuje na emocionální podpoře, a ombudsmanem, který může podnikat tzv. organizační kroky. Musí mít kompetenci požadovat součinnost ostatních orgánů školy, možnost získat relevantní informace. Ta instituce je komplexní, i co se týče předpokladů a profesních zkušeností daného člověka. Musí umět dokázat vyhodnotit, jaké informace a od koho potřebuje shromáždit. A pak musí navrhnout řešení, tedy jestli zvolí neformální nástroje, mediaci, kyvadlovou diplomacii. Může se obrátit na právní poradenství.

Jak by vypadalo neformální řešení? A na co případně může narazit? Co když lidé, kterých se to bude týkat, zkrátka odmítnout participovat? A může jít třeba i o studenty, kteří byli svědky dané situace, ale nebudou se k tomu chtít vyjádřit.

Proto je tak důležité ukotvení ombudsmana ve vnitřních předpisech školy, protože to mu dává sílu. Právě třeba vyžadovat součinnost orgánů. U nás zatím nemůže. Ze strany těch, komu se situace udála, stále panuje velký ostych podněty řešit. Dokazování je těžké a může zahrnovat i osoby, které se v tom nechtějí angažovat, protože se nechtějí postavit na nějakou stranu a ohrozit svoji pozici, nebo se budou bát, že budou v budoucnu nějak postihováni. Je třeba si uvědomit, že lidé, kteří mají s překračováním hranic tohoto typu problémy, jsou často rafinovaní, až krutí i v odvetných reakcích.

A co se řešení týče. První úrovní jsou neformální postupy a určitá vnitřní diplomacie, ale pokud by se jednalo o závažnější případy, nastupuje zaměstnavatel a má nástroje vůči zaměstnanci – vytýkací dopis, případně i rozvázání pracovního poměru. V případě, že ombudsmanka vyhodnotí případ jako natolik závažný, že se obrátí na vedení fakulty, nastupují právě standardní nástroje zaměstnavatele.

Pilotní projekt běží zatím na FAMU, bavíte se o tom, že by byl pro celou AMU?

S paní rektorkou Ingeborg Radok Žádnou debatujeme o tom, že by ombudsman působil na celé AMU – ať už by to byla přímo naše ombudsmanka, která pro tu pozici připravila rozsáhlé rešerše zahraničních praxí a podílí se na promýšlení modelu vnitřního zakotvení, nebo jiný člověk. Je ale zásadní, aby se stal součástí infrastruktury. Musí mít fyzické místo, pravidelné konzultační hodiny, musí být jasné, jaký je režim důvěrnosti. Pravidelné hodiny na FAMU byly v únoru vyhlášeny, někdo přichází osobně, někteří se obracejí mailem. Máme i schránku pro anonymní podněty.

Zkoumali jste, kde se popsaná kultura na škole dlouhodobě bere - kromě pocitu, že to je volnomyšlenkářské prostředí, kde je leccos dovoleno? Případy se řeší i na právech, které nemají s uměním nic společného.

V tomto smyslu jsou zajímavé výstupy Konsentu z workshopů u nás i z jiných uměleckých škol či obecně vysokoškolského prostředí. Zjistili třeba, že umělci i studenti na uměleckých školách se cítí více imunní vůči stereotypnímu chování. Protože jsou umělci, mají představu, že se jich sexuální obtěžování netýká, že jsou jen více otevření, protože jsou nekonformní umělecké povahy. Jak studenti, tak pedagogové. Což vysvětluje i to, proč více lidí váhá takové chování řešit. K tomu dospěla na základně prvních zkušeností i ombudsmanka. Jedním z prvních kroků je učit studenty a studentky, jak se bránit, jak si obhájit hranice, ale zároveň nemůžeme spoléhat na to, že se budou bránit sami, protože jsou často introverti, nevěří si, nemají sílu řešit nátlaky ze strany pedagogů. Musíme jim poskytnout oporu.

Nepřenáší se tu odpovědnost hlavně na studenty a studentky?

Neustále se snažíme komunikovat, že pedagog je ten, kdo je v natolik mocnější pozici, že musí být garancí toho, že vztah je profesionální. Profesionální vztah unese specifika osobností, ale musí se respektovat hranice, které definujeme také společenskou debatou. Z jedné strany tedy nabízíme oporu pro studenty, ale ze strany druhé musíme neustále a důrazně připomínat pedagogům, že to oni jsou v mnohem mocnější pozici. A konečně je nutné ten problém veřejně pojmenovat. I ze strany institucí. Nevnímat to tak, že když o tomto tématu mluvíme, poškozujeme dobré jméno školy. Podstatné je, že tohle se netýká celé školy, ale její části. To samé platí o profesním prostředí. Součástí  chování zodpovědné instituce je i otevírání a pojmenovávání těchto témat. Tím jedině můžeme definovat ony hranice a pak dbát na jejich dodržování.

Dobré pověsti školy možná škodí víc, když se ví, že součástí její kultury je sexismus.

Podstatné je zachovat anonymitu a nepaušalizovat a nezobecňovat. Chování se týká konkrétních jednotlivců. Pak je vhodné do společenského diskursu vstoupit s pojmenováním problémů, protože bez toho se k řešení nedopracujeme. Musíme o tom mluvit.

Proč je důležité, aby se o tom mluvilo a řešilo se to?

Má to dvě roviny. V rovině školy je povinností instituce chránit ty slabší, proto máme třeba i odbory, aby podporovaly zaměstnance. A vytvářet bezpečné prostředí, v němž se mohou soustředit na poslání instituce. V celospolečenském kontextu pak jde především o důstojnost člověka. To, že je někdo mladý a v křehké pozici, kdy ani přesně nedokáže definovat, od jakého momentu mu je nějaká situace nepříjemná, neznamená, že má být přirozené, aby jí byl vystaven.

Může to mít i přímý dopad na poslání školy? Tedy že se jí bude dařit lákat více talentů, když budou vědět, že tam s nimi bude dobře a férově zacházeno po všech stránkách?

Myslím, že je silná právě ta stereotypní představa o umělecké škole jako o svobodném a svobodomyslném prostředí, kde je prostor pro různé povahy a projevy chování, sebevyjádření. Jsem přesvědčená, že když budeme moci zároveň ukázat, že nám záleží na tom, že je prostředí bezpečné, může to být konkurenční výhodou školy.

Chování Dominika Feriho bylo podle novinářů „veřejným tajemstvím“ na právech. Má FAMU nějaké veřejné tajemství?

Má určitě veřejná tajemství, která ale nemůžu nijak konkretizovat. Nicméně zdůrazňuji, že aktuálně neřešíme tak závažná podezření, která jsou u Dominika Feriho.

Systém, který jste dala do pohybu, povede k tomu, že veřejná tajemství vyplují na povrch a začnou se řešit?

Přesně tak. A zároveň řešení nemusejí být pouze radikální, že lidé odejdou. Otevřenější jednání může například vést ke změnám chování. Nedá se toho dosáhnout ani za rok, proměna chování je běh na dlouhou trať, ale věřím, že to půjde. I díky tomu, že to pojmenujeme a máme infrastrukturu, jak věc řešit.

Když tedy škola má veřejná tajemství, jak jste je zatím řešila? Konfrontovala jste lidi, o kterých je řeč?

Nikdo z těch lidí, kteří se na mě se stížností obrátili, si to nepřál. A to pro mě bylo určující. Zároveň budujeme systém, po kterém už žádná taková veřejná tajemství nebudou.