Ani v krizi nelze vyhodit z okna všechna tržní pravidla, říká vlivný ekonom

Prolnutí akademického světa a světa velké politiky je ve Spojených státech mnohem intenzivnější než v Česku. Není výjimkou, že ti nejlepší odborníci z předních amerických univerzit během své kariéry někdy radí americkým politikům nebo mezinárodním institucím, případně akademické prostředí na čas úplně opustí a pak se zase vrátí. Jeden z nejvlivnějších ekonomů světa Maurice Obstfeld tak kromě působení na univerzitách typu Harvard nebo Berkeley také radil Baracku Obamovi (jako člen Rady ekonomických poradců) nebo Christine Lagarde, když vedla Mezinárodní měnový fond (zastával pozici hlavního ekonoma instituce). Jak coby ekonom specializující se na světový finanční systém a globální ekonomiku vidí dnešní krize? „Sledujeme odklon od neoliberálního paradigmatu, kde byl trh králem, ale zároveň fakticky házíme přes palubu i tržní mechanismy. Jako bychom si říkali: Zapomeňme na ekonomii a pojďme se chovat, jako by neexistovala žádná pravidla. A to je recept na budoucí problémy,“ konstatuje mimo jiné v následujícím rozhovoru.

Zdá se, že svět přechází z jedné krize do druhé. Ať už vezmeme ty viditelně veliké jako pandemie, válka na Ukrajině a drahé energie, tak ty, které nám mohou unikat jako obchodní války, sankce a zhoršující se vztahy mezi některými státy. Jsou to jednotlivosti, které spolu moc nesouvisí, nebo bychom se na ně měli dívat jako na znak toho, že se celý svět proměňuje a všechny tyto krize dohromady jsou toho odrazem?

Souvisí spolu velmi široce. Vztahují se k tlakům globalizace a modernity a selháním našich politických systémů při jejich řešení. Jedna neřešená krize navíc posiluje další, takže dopady klimatické krize jsou horší v chudších zemích, stejně tak zdravotní krize apod. Je to komplikované, protože my jako ekonomové máme tendenci se soustředit hlavně na jejich ekonomické následky, jako je třeba nerovnost. Lidé však na ně reagují nejen jako ekonomičtí aktéři, ale také jako aktéři političtí nebo kulturní. A nechci zaujmout příliš zjednodušený postoj, že globalizace vedla k ekonomické nerovnosti a ta zase k politickým krizím. Je to složitější, nelze to zjednodušit do jednoho modelu - a upřímně myslím, že tomu nikdo z nás úplně nerozumí.

Když se podíváme na to, jak na jednotlivé krize reagujeme, jde o obrovské zásahy do ekonomiky. Během covidu jsme zavřeli části ekonomiky, pak jsme je dotovali, dnes během energetické krize vidíme třeba snahu o kontrolu cen. Jak přemýšlíte o efektech těchto zásahů? Jak ekonomiku proměňují?

Od 80. let tu bylo období, kterému dominovalo neoliberální přemýšlení o ekonomice. V některých oblastech to vedlo k dobrým věcem, v jiných ne, hlavně co se týče rozdělení příjmů a politických následků, ke kterým pak nerovnost vede. Když bohatí lidé zbohatnou ještě víc, upevní si svoji kontrolu nad politickým systémem. A to není dobrá věc. S finanční krizí z roku 2008, s covidem a dnes energetickou a potravinovou krizí vidíme, že se posouváme k větším zásahům do ekonomiky. To také nese svá rizika, jak jsme viděli například nedávno ve Velké Británii. Bizarní pokus o neoliberální snižování daní a rušení regulací v kombinaci s obrovským zásahu do energetického trhu – a to všechno ve stejný čas - byl úplně odtržený od jakékoliv ekonomické reality. Nepřekvapuje mě, že trhy vybouchly. Osobně nejsem velký zastánce důvěry v moudrost trhu, ale v tomto případě bůh žehnej, že zasáhly a vládu uzemnily. Něco takového se málokdy děje preventivně, většinou se to stane, když už je příliš pozdě.

Jak vůbec vidíte evropské snahy o řešení energetické krize?

Myšlenka, že jen tak zastropujete ceny energií pro domácnosti a firmy - což není jen případ velké Británie, ale vidíme to napříč Evropou - je z ekonomického hlediska naprosto nesmyslná. Jako ekonom chcete mnohem zacílenější opatření. Například dát každé domácnosti určité množství energie za sníženou cenu, ale když překročí nějakou hranici, tak už platí tržní cenu. Tak ochráníte nejchudší domácnosti, které spotřebují energie nejméně, ale zároveň motivujete zbytek, aby šetřil. Obdobně pro firmy. Sledujeme odklon od neoliberálního paradigmatu, kde byl trh králem, a zároveň fakticky házíme přes palubu i tržní mechanismy. Jako bychom si říkali, zapomeňme na ekonomii a pojďme se chovat, jako by neexistovala žádná pravidla. A to je recept na budoucí problémy. Je to symptom vlád, které se prostě snaží vypořádat se s jednou krizí za druhou, aniž by si udělaly analýzu a pokusily se všechno reflektovat.

Jak poznáme, že je zásahů do ekonomiky až příliš? Uvidíme blikat nějaká červená světla?

Britská situace, kterou jsem popsal, je výborný varovný příklad. To byla ekonomická politika založená na snech: buď zapomeneme na dluhy, nebo budeme předpokládat, že jakékoliv politiky a opatření to vyřeší za nás. Už covid byl relativně bezprecedentní krize ve smyslu, jak narušil světovou ekonomiku; v jednu chvílí se víceméně celý svět zastavil. V tomhle bylo dobře, že na začátku vlády jednaly skutečně agresivně, podporovaly domácnosti i firmy, a tak zachránily ekonomiku před zhroucením. Lekce, kterou jsme si z toho měli vzít, ale není, že lze fiskální pravidla vyhodit z okna napořád. V USA byl už podle mě zbytečný poslední balíček finanční pomoci v roce 2021, který domácnostem poslal spoustu peněz. Přispěl k inflaci nejenom v USA, ale domnívám se, že i ve světě. To je jen jeden příklad, kdy jsme byli málo obezřetní a až příliš jsme rozvolnili pravidla. Obdobně když se podíváte na to, jak je strukturovaná většina programů na pomoc v energetické krizi, nevidíte příliš snahy dělat to způsobem, který by co nejvíc šetřil veřejné finance a motivoval k nižší spotřebě. Evropa čelí nedostatku energie - a aby se vyhnula přídělovému systému, musí zvýšit ceny, a pak chránit ty nejzranitelnější členy společnosti, malé podniky atd. Ale zároveň chcete, aby lidé energií šetřili a rozhodně nepotřebujete nabízet ochranu a pomoc bohatým. Proč se tedy nehledají vyrovnanější opatření? Působí to tak, že takové přemýšlení jde nad rámec schopností jednotlivých vlád.

Odložíme-li stranou politickou hloupost, jaké obecnější lekce z britského příběhu vyplývají? Jistě je možné záchranné programy vymyslet lépe, ale není součástí problému i fakt, že je svět příliš zadlužený a už je složité půjčovat si víc?

Mezi ekonomy se vedou diskuze, jak velký dluh je udržitelný. Neměli bychom zapomínat na to, že díky tomu, že je dnes inflace stále vyšší než reálné úrokové míry, promítne se to pozitivně i na fiskální pozice jednotlivých států. Osobně bych se obával něčeho jiného. Pokud vlády, tak jako ta britská, vezmou za své rozmáchlou rozpočtovou politiku, bude se zadlužení zvyšovat. A to naráží na to, že výkony našich ekonomik jsou omezené. Jsme víceméně zpátky ve stavu plné zaměstnanosti, máme větší poptávku, ale zároveň omezenou nabídku. A tohle vede k inflaci. Prolnutí rozpočtové nerozvážnosti s omezenými zdroji, které máme, se projeví v inflaci. Ta sice může být v jednu chvíli dobrá pro udržitelnost veřejných dluhů, ale zase vytváří vlastní zátěž pro ekonomiky v podobě centrálních bank zvyšujících úroky. Pokud v tom hlavní světové banky budou pokračovat, bude to problém, protože se z obsluhy dluhu stane velká část výdajů. Jaký to může být problém, vidíme už dnes na příkladu zemí jako Itálie.

A obdobné je to v případě energií. Nabídka je omezená a ekonomika jako celek tak za ně musí platit víc. Ano, můžeme je dotovat tak, že domácnosti budou platit méně a vlády víc. Pak vydají nové dluhopisy a zaplatí to budoucí generace, které třeba ani ještě nejsou na světě. Někdo ale prostě musí zaplatit víc. Když něco dotujete, navádíte domácnosti a firmy, aby toho spotřebovávaly víc, než by normálně dělaly v tržním prostředí, kde nikdo nezasahuje. A to je problematické, protože to zvyšuje množství peněz a zdrojů, které musí vlády vynaložit. A do té míry, do které ochraňujete reálné příjmy domácností - což chcete dělat u těch nejchudších - také povzbuzujete k větší spotřebě dalšího zboží, což dál pomáhá roztáčet inflaci. Má to zkrátka řadu nechtěných následků, z nichž mnohé nejsou pozitivní.

Dnes již bývalá britská premiérka chtěla snižovat daně. Když se ale podíváme do historie, tak během válek - a Evropa dnes fakticky je ve válce s Ruskem - se daně zvyšovaly. Kolik prostoru podle vás je pro zvyšování daní?

Vyšší daně by měly dopadnout na ty, kdo jsou nejlépe situovaní, aby je zaplatili. To je podle mě jasné a myslím, že se to bude muset stát. Bohatí lidé ale přece mají zájem na světovém pořádku - a ti v Evropě a na Západě obecně i na podpoře Ukrajiny. Měli by být ochotní dělat oběti. Nejde jenom o finanční a vojenskou podporu Ukrajině, nejvíc dnes ztrácíme kvůli sankcím vůči Rusku, a na to navázaných efektech jako rostoucích cenách jídla a energií. To všechno vytváří velký tlak na naše ekonomiky a někdo to bude muset zaplatit. A měli by to být ti, kdo jsou na tom lépe. Zda se k tomu najde politická vůle, to je jiná otázka. Pokud to ale neudělají, hrozí nám ještě horší ekonomická situace, sociální nepokoje, situace bude neudržitelná…

Velká Británie čelí tlakům světových trhů jako země mimo EU, Česko v unii je, ale ne v eurozóně. Vyplatí se dnes být součástí většího ekonomického uskupení, ať již EU, nebo přímo eurozóny? Poskytuje to nějakou ochranu?

To je velká otázka, protože odpověď dost záleží na tom, jak v takovém uskupení funguje sdílení rizik. Když si vezmeme eurozónu, tak přibyly nástroje ke sdílení fiskálních rizik. Je zde balíček pro hospodářskou obnovu Next Generation EU, Evropská centrální banka vlastně také funguje jako nástroj pro společně řešení rizik a poskytuje podporu v případě krizí. Vstupem do eurozóny by samozřejmě země přišla o možnost ovlivňovat vlastní měnový kurz, což se jí může hodit. V turbulentních obdobích, jako máme teď, ale zároveň vidíme hodně přelivů kapitálu - a měny rozvíjejících se trhů, kam bych zařadil i Česku republiku, kvůli tomu mohou oslabovat. V tomto případě pak směnný kurz může každý šok jenom prohlubovat. A v této situaci může být atraktivnější být součástí eurozóny. Pokud se podíváme na pobaltské země, tak pro ně je dnes hodně výhodné být v eurozóně. Ačkoliv euro oslabuje, pořád dělají hodně obchodu s ostatními zeměmi, které mají euro, a kdyby měly vlastní měnu, byly by pravděpodobně ve větších problémech - i proto, že sdílí hranici s Ruskem. Nechci si ani představovat, co by se dnes dělo s jejich měnami na světovém měnovém trhu, kdyby neměli euro. Obecně lze říci, že v krizích, jako je dnes, je stabilizující být součástí většího celku. Dosáhnete na větší zdroje i pomoc.

Mluvili jsme o limitech, na které vlády naráží ve snaze řešit aktuální krize, ať jde o míru zadlužení nebo neideálních formách podpory. Když se člověk ale podívá na to, co jsme v minulých letech dělali, jsou to obrovské a ambiciózní věci. Najednou bylo možné ekonomiku zastavit, vynaložit miliardy na pomoc, kde to bylo potřeba. Jak byste reagoval na argument, že evidentně jsme schopní konat, když chceme. A obdobně razantně jsme tedy měli - a mohli - již dávno konat v případě klimatické krize?

Tyto zkušenosti ukazují, že v okamžiku, kdy máme pocit, že jsme v krizi, umíme jednat rozhodně a bez ohledu na budoucí následky. Rozdíl mezi pandemií a klimatickou krizí je v tom, že ta druhá se rozjížděla mnohem postupněji. Samozřejmě, že bych souhlasil s tím, že jsme mohli konat dřív, nebylo by to ani tak drahé a přineslo by to spoustu ekonomických benefitů. Pokud lidem dotujeme energie, je to politické rozhodnutí a snažíme se předejít politickým otřesům. Má to samozřejmě i morální dimenzi, chudí lidé by neměli nést disproporčně víc nákladů. Investice do klimatu je o předcházení budoucích šoků, ale také o udržení výkonnosti našich ekonomik. Vezměme si vyschlé řeky jako Rýn, Mississippi nebo toky v Číně; všechny slouží jako klíčové dopravní tepny. Dnes máme problém, ale kdybychom začali investovat do snižování globálních oteplování před čtyřiceti lety, nemuseli jsme ho mít. Informace jsme tehdy měli.

Je tedy největší problém naše představivost?

Vezměme si jeden kontrast. Nedávno jsme v USA udělali úspěšný experiment, kdy jsme se pokusili vychýlit asteroid z jeho dráhy letu (psali jsme zde). Takový experiment je obrovsky nákladný. Nicméně představa toho, že někdy v budoucnu by mohl asteroid vrazit do naší planety, byla evidentně natolik motivující, abychom tento experiment udělali a hledali tak cesty, jak případnou katastrofu v budoucnu umět odvrátit. Jde o pozoruhodný triumf lidské vynalézavosti: je to úžasné, že jsme schopní přemýšlet o takto abstraktních hrozbách a hledat způsoby jak se ochránit. Problém klimatické změny se ukazuje být složitějším. Jednak je těžké si ho v celé plnosti představit. K vyřešení klimatické změny je také potřeba mobilizovat celé společnosti, nejen pár vědců. Pak je také možné si vždycky říci, že můžeme řešení ještě „o trochu“ odložit. Když na vás letí asteroid, nemůžete to odložit. Klima a náraz asteroidu jsou dva odlišné problémy, ale vidíme, co lidstvo dokáže, když si něco usmyslí, soustředí se na to, přemýšlí dostatečně dopředu a investuje do řešení.