Ideální stav je, když během šermu necháte působit reflexy a svůj vnitřní počítač

 „Je znát, jak jsem se za těch pět let od olympiády v Riu změnil, jsem mnohem zkušenější, dovedu ty situace jinak ustát a v momentech, kdy jde o všechno, předvést svůj nejlepší šerm,“ hodnotí sedmadvacetiletý Alexander Choupenitch výkon v Tokiu. Na olympiádě v Riu vypadl hned v úvodu, ale i to zpětně vnímá jako úspěch. Tentokrát už si fleretista s běloruskými kořeny přivezl bronz. Jde o první českou medaili pro český šerm po více než sto letech. Jestli k u nás netypickému sportu přitáhne větší pozornost, zatím s jistotou neví – ale prý se snaží dělat maximum, aby se mu začalo věnovat víc dětí.

Doma z Tokia jste teprve krátce, ale už z vás asi opadl stres a zároveň se ve vás vítězství a všechno okolo něj více usadilo…

Vrátil jsem se ve středu večer, takže zase tolik času neuběhlo. Už jsem se dvakrát relativně dobře vyspal, což mi hrozně pomohlo, a taky se mi postupně vrací hlas. Měl jsem ho vyřvaný a své udělala i klimatizace v letadlech. Ale vnímám to pořád pozitivně. Měl jsem čas podívat se zpětně na své zápasy, ale jen na vítězné. Na ten prohraný se podívám jen jednou a rozebereme si ho s trenérem. Z těch vítězných mám velkou radost, protože jsem v nich předvedl ohromnou mentální sílu. Když jsem prohrával 13:12 s Němcem Joppichem, ale dokázal jsem to otočit, bylo vidět, že jsem za výsledek bojoval. Za těch pět let od olympiády v Riu jsem se změnil: jsem zkušenější, dovedu ty situace jinak ustát a v momentech, kdy jde o všechno, předvést svůj nejlepší šerm. A přesně o to jsem usiloval celou dobu: předvést svůj nejlepší výkon na nejdůležitější „stagi“ světa hodně závisí i na psychice. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nedokázal vyhrát, ale zároveň jsem rád, že jsem skončil vítězstvím. Kdybych skončil druhý, tak bych asi taky byl spokojený, nicméně skončit prohrou je smutnější.

Už před odjezdem na olympiádu jste mluvil o tom, že více než kdy jindy cítíte velký klid, protože víte, že jste do přípravy vložil maximum, a zároveň důvěřujete svému týmu. Co konkrétně vám pomohlo k proměně vnitřního nastavení?

Určitě se to nestalo ze dne na den. Dělám ten sport od osmi a všechno má svůj přirozený spád – vyhrávám i prohrávám. Teď mi někdo z novinářů na tiskovce řekl: „Tak v Riu to byl neúspěch a teď to vyšlo.“ Ale já Rio vůbec nevnímám jako neúspěch. Byl jsem po čtyřiceti letech první fleretista, který se dostal na olympiádu. Můj tehdejší výkon odpovídal mým zkušenostem – a ty jsem pořád nabíral. Beru to tak, že se všechno děje tak, jak má, a díky tomu jsem tam, kde jsem. Takže to není jeden moment, ale víc momentů, které do sebe zapadají. Věřím, že to není konečná, je to proces. Klidně se může stát, že na příštím turnaji vypadnu hned v druhém kole, vím, že mám ještě rezervu, ať už fyzicky, mentálně nebo šermířsky – a celkově mám ještě prostor růst. Určitě mi ke zvládaní vypjatých situací pomohl trenér. Zápas se rozhoduje v určitých momentech, není po celou dobu stejně důležitý. Za stavu 1:0 se nehroutí svět, ale za stavu 13:12 je zásah alfa omega. V takových chvílích je klíčové umět se zkoncentrovat a předvést ideální akci, o které vůbec nepřemýšlíte, ale provedete ji v dokonalém načasování. A myslím, že se mi to daří. K ideálu je ještě dlouhá cesta a budu o něj pořád usilovat – i když vlastně nevím, jestli existuje.

Po vítězství jste v pořadu Host Lucie Výborné popisoval, že vám bylo špatně a hrozně horko, což k tomuto sportu patří. Přitom pro laika vše působí velmi elegantně…

Když sleduju tenis Rogera Federera, tak mi to taky připadá jednoduché, ale je to důkaz toho, kolik je za tím dřiny, je to úplná dokonalost pohybu. Kdybyste se teď postavila a začala šermovat, tak to při vší úctě bude vypadat hrozně neohrabaně. A to je v pořádku, já bych tak taky vypadal u něčeho, co nedělám dvacet let – ale právě v tom je ta krása. Navenek to působí jednoduše, přitom uvnitř máte maximální tep, stres, vnitřně se sebou bojujete. Konec fleretu je rychlejší než formule jedna nebo kulka letící z pistole a v takové neuvěřitelné rychlosti se musíte rozhodovat. Ale během výkonu na nic z toho nemyslíte, dělá to za váš vnitřní „počítač“ a vy kočírujete všechny ty malé panáčky: fyzičku, mentální nastavení, techniku, taktiku, posloucháte trenéra a do toho se snažíte nevnímat okolí. Je toho strašně moc, všechno se to děje při vysoké tepové frekvenci plus je vám v tom oblečení šílené horko.

Takže během výkonu „jedete“ na autopilota?

Totálně. Ideální stav je, když během šermu necháte působit reflexy a necháte svůj počítač, svou hlavu vypočítávat nejlepší možné cesty. Patrik Schick dal na letošním fotbalovém mistrovství Evropy gól z půlky hřiště. To taky byla rychlá výpočetní akce, která v daný moment působí strašně jednoduše. Ale kromě toho je tam pořád soupeř, který vám to narušuje; jako byste plavala a někdo vás u toho držel za nohu, do toho promlouvá i rozhodčí, který taky může udělat chybu. Ale ve chvíli, kdy se vám daří a dostanete se do nějaké své zóny, nevnímáte nic okolo, jenom necháváte působit reflexy a všechno se tak nějak zpomalí.

A když se vám nedaří a potřebujete opravdu rychle situaci obrátit?

Když se ocitnete v zóně, kde se vám nedaří, dostáváte zásahy a rozhodčí něco přehlédne, musíte být schopná zareagovat a vytáhnout své karty. A zvládat momenty, kdy se člověku nedaří, je na šermu taky to krásné a zajímavé – všechno je rychlé a utkání se může třikrát zvrátit během pár sekund. Když v tenise ztratíte první set, tak se zase tolik neděje, ale jakmile vám v šermu uteče nějaká část zápasu, zpátky se naskakuje jen těžko.

Ale zároveň je pro vás rychlost tohoto sportu přitažlivá…

No jasně, ta je geniální. Totální adrenalin. Jako byste hrála v kasinu o miliony. Jenže tam čekáte, kam dopadne kulička, ale v šermu to můžete ovlivnit.

Připouštěl jste si, že vás tentokrát sleduje mnohonásobně větší množství diváků? Živý přenos sledovalo okolo 300 tisíc lidí…

Jel jsem tam jako do práce. A musím říct, že jsem se nesoustředil na nic jiného než na šerm, nevnímal jsem ani prostředí olympijské vesnice: soustředil jsem se jen na to, abych se dobře připravil, a přitom jsem bojoval sám se sebou. Dva dny před turnajem jsem na tréninku nešermoval vůbec dobře, ale snažil jsem se s tím pracovat. A pak jsem se soustředil jen na šerm a na to, co mi říká trenér – a nepřipouštěl jsem si, kolik lidí mě sleduje.

Má vaše medaile šanci pozměnit image šermu u nás?

Těžko říct. Pro ten sport se snažím udělat maximum, zaslouží si pozornost a chci, aby přicházelo více dětí, protože je skvělý. A je možné, že moje třetí místo k němu přitáhne více pozornosti a další děti budou chtít šermovat. Samozřejmě platí, že čím větší základna, tím větší je šance, že se objeví někdo opravdu dobrý.

A je to pro sedmi nebo osmileté dítě na první dobrou atraktivní sport? Nezapadne snadno v konkurenci známějších odvětví, jako je fotbal, hokej nebo basketbal?

Ve fotbale to je jasné, máte míč a branky, přijdete a hned na poprvé si můžete zahrát, ale v šermu to tak není. Musíte mít nějaký čas na to vstřebat technickou stránku a pravidla. A teprve když je člověk začne chápat, zjistí, že je to nekonečný proces učení. A to je na tom nádherné. Jednou za mnou přišla mladá šermířka: říkala, že slyšela mě a Marka Totuška, jak se u snídaně bavíme o šermu, a že si neuměla představit, kolik je v něm možností. Takže čím víc do toho sportu pronikáte, tím více se do něj zamilováváte.

Ale právě tahle láska asi přichází až s věkem, takže klíčové je vytrvat, mít dobrého kouče, přátele a podporu rodičů. Co je v praxi rozhodující z vašeho pohledu?

Spojení všeho, co jste vyjmenovala. Důležitá je určitě dobrá parta, abyste chodila někam, kde se cítíte dobře a komfortně a relativně se vám líbilo, co děláte. Dále je důležitý člověk, který vás na startu vede, abyste k němu měla respekt a trochu k němu vzhlížela – a nemusí to být vyloženě mistr světa, stačí když má charisma. Osmileté dítě je vám schopné říct, že ho ten sport nebaví, protože má pocit, že mu nejde – přestože se mu to jinak líbí. Já jsem si od začátku hrozně přál vyhrávat, jenže jsem pořád končil poslední. Brečel jsem, kopal kolem sebe a byl jsem z toho nešťastný, protože vítězství pro mě byla ta nejdůležitější věc na světě. Jenže člověk potřebuje vydržet, aby mu to začalo jít.

A co vás přimělo se nevzdávat?

Pro mě byly důležité dva z těch pomyslných pilířů – rodiče a kamarádi. Kamarádi ve sportu pro mě byli jako Rychlé šípy. Když nám bylo deset, začali jsme jezdit na závody do Prahy. Od rodičů jsem dostal padesátikačku a mohl jsem si koupit brambůrky a colu – turnaj byl pro mě druhořadý. Byl jsem smutný, že jsem prohrál, ale zároveň jsme šli s kámošema do trafiky naproti koupit si ty brambůrky a cítili jsme se u toho jako frajeři. I proto, že jsme jeli vlakem „sami“. Takže pro mě tohle dobrodružství vyvážilo to, že se mi vůbec nedařilo.

Na Tokio jste se připravoval v italském městečku Jesi, kde je velká koncentrace šermířů. Jak vypadá atmosféra takového místa?

Představte si město velikosti Prostějova, kde by měli jednadvacet medailí za jeden sport. Obyvatelé by na to byli hrdí a říkali, že jsou z takového malého města, a přitom mají tolik hvězd a medailí. Tak asi nějak takhle to působí. Když tam řeknete, že děláte šerm, vyjmenují vám všechny úspěšné šermíře, řeknou, s kým se znají, a s kým kde byli. Když jsem tam natáčel s Českým olympijským týmem, tak za námi přišly dvě paní, a když zjistily, o co jde, radily nám, co máme natočit, kterou sochu, protože je pro jejich město významná…

Se svým trenérem Stefanem Cerionim se domlouváte italsky. Byl by velký rozdíl, kdyby s vámi komunikoval anglicky?

Stoprocentně. Myslím, že je strašně důležité, že umím italsky, a díky tomu můžu vstřebávat a chápat nejmenší nuance. Pro něj je to přirozené, je ve svém prostředí, a tak mi dokáže předat největší emoce a dokáže přesně popsat, co po mě chce. Před olympiádou v Riu trénoval s ruským týmem a domlouvali se prostřednictvím překladatelky. Jenže ta nikdy nemůže přesně předat jeho slova a přesně vyjádřit emoce. On by na vás řval, překladatelka by vám to řekla klidně. To je pak úplně o něčem jiném. Italštinu jsem prostě naposlouchal, nikdy jsem neměl v ruce žádnou učebnici.

Přesto jste se s koučem vloni na jaře po určitou dobu setkával pouze prostřednictvím obrazovky. Proměnilo to váš vztah?

S trenérem jsme si sice první tři měsíce volali skoro každý den, ale v té době jsem byl asi nejčastěji v kontaktu s kondiční trenérkou. Řekli jsme si, že šermovat sice nemůžu, ale můžu pracovat na kondici - a je jedno, jak z toho budu zničený, protože závody stejně nemám. Takže jsme do toho opravdu šlápli, a tak jako my dva teď mluvíme přes videohovor, sledovala mě, co dělám. Celkem jsem si na to zvykl a už je pro mě přirozené, že takhle komunikujeme, i když mám závody. S trenérem šlo o šermířský kontakt - a přes telefon si prostě nezašermujete, to zatím ještě nikdo nevymyslel.

Jako mladší jste jezdil na prázdniny do Běloruska a tam trénoval s tamní šermířskou legendou Alexandrem Romankovem. Dá se tedy říct, že jste většinu své kariéry trénoval mimo Česko?

Od dvanácti jsem jezdil do zahraničí, od nějakých patnácti ještě pravidelněji – a po skončení střední jsem v zahraničí neustále. Jsem z toho unavený a je to náročné, ale pořád vím, proč to dělám, a cítím obrovské zadostiučinění, protože to má smysl. Dokázal jsem porazit nejlepší šermíře světa, vybojovat bronz. Sice je mi líto, že jsem nemohl třeba jet někam s kamarády, ale tohle je pro mě nejvíc.

Takže jste nikdy necítil, že co do času stráveného s vrstevníky máte co dohánět? Nic vám nechybí?

Samozřejmě, že takový pocit někdy přichází, jsem člověk. Ale vždycky si řeknu: jestli to chceš dělat a chceš být nejlepší na světě, tak musíš jinam než ostatní, jinak to bohužel nejde. Jasně, že by se mi líbilo doma, mít tady trenéra, sparing partnera, vídat se s kamarády a spát ve vlastní posteli, to by byl luxus. Jenže takhle to nefunguje, když chcete v životě něčeho dosáhnout, musíte něco obětovat, ale pak zase prožijete jiné věci.

Vaše nevlastní babička byla olympijskou vítězkou v šermu. Vy už jste ji nepoznal, přesto: byla pro vás a vaši sportovní kariéru tato informace podstatná?

Má to tři roviny. Jedna věc je, že je to zajímavá informace pro vás novináře. Druhá, že jsem začal šermovat, a udělal jsem tím radost dědečkovi. Začal jsem až nějakou dobu poté, co umřel – a moje nevlastní babička, kterou jsem nikdy nepotkal, určitě taky měla radost. A za třetí, že díky dědečkovi pak bylo možné propojit se s těmi správnými lidmi. Ale není to tak, že bych si předsevzal, že trumfnu babičku, to vůbec.

Pocházíte přitom z divadelního prostředí, vaši rodiče jsou operními pěvci. Hodí se vám ta zkušenosti i ve sportovním světě - třeba v tom smyslu, že jste si jistý ve svém projevu?

Určitě mi to něco dalo. Když mi bylo asi deset, měl jsem úvodní slovo na silvestrovském večeru před plným Janáčkovým divadlem, a na to už je potřeba odvaha. Já jsem vlastně byl v divadle poprvé na jevišti, a ne v hledišti. Opera jako taková je náročná a nějakou dobu trvá, než se k ní člověk proposlouchá, pochopí ji a procítí. Já jsem poslouchal vážnou hudbu, u toho si dělal domácí úkoly – anebo jsem v orchestřišti jedl brambůrky, což teď zpětně vnímám jako dehonestující, ale jako dítě jsem to tak nebral. Na představení jsem chodil rád, líbily se mi kostýmy, tu hudbu jsem nedokázal docenit, ale vím, že se mi to celkově líbilo. Občas jsem ani neměl tušení, o čem představení je, ale byl to velký emocionální zážitek.

A byl jste na rodiče pyšný, nebo vám to připadalo normální?

Úplně normální. Teď jsem na tátu opravdu pyšný za všechno, co dokázal, protože to je úplný úlet. A strašně mě mrzí, že jsem si to tehdy neuvědomoval. Zpívá po celém světě, ale mě to nezajímalo, protože jsem byl doma s mamkou a byl jsem naštvaný, že není s námi. Když si teď uvědomím, že zpíval v Londýně nebo Singapuru a měl velké role, tak mi to připadá neskutečné – ale tehdy jsem si z něho spíše dělal srandu.

U vás nakonec na plné čáře zvítězil sport, přesto děláte vlastní rapovou hudbu, píšete si texty, režírujete videoklipy. Má tato vaše stránka do budoucna potenciál převážit?

Těžko říct, jsem kreativní člověk a nebaví mě se omezovat, přestože strašně rád žiju v řádu. A ve chvíli, kdy mi někdo řekne, že něco nejde, je to pro mě totální „game on“. Nepřestávám, dokud dané věci nedocílím. Hudba mě baví, zatím neuvažuju nad tím, že by jednou měla převážit. Je dost možné, že přijde moment, kdy do toho budu chtít ještě víc šlápnout, ale nevím, kdy to bude. V současném tempu mi nepřipadá natolik náročná, aby ovlivnila můj výkon v šermu. Baví mě to a nevidím důvod, proč bych měl přestat – a věřte, že to slýchám.

A žánrově se nechcete vydat jinam?

Zatím mám čtyři skladby – a ty jsou dost rozdílné, i co se týká žánru. Ale vím, že nikdy nebudu tvrďák, který rapuje o tom, že vyrostl v Bronxu a všechny postřílí. Chci dál psát texty o lásce, zkušenostech a o životě.

Co máte v plánu teď? Kdy se chystáte naskočit zpátky do tréninkového režimu?

Teď mě čekají rozhovory v rádiích, chystám se na večeři s kamarády. Pak mě ještě čekají nějaké mediální dny, ale už plánuju dovolenou, že si trošku odpočinu. Do pracovního režimu naskočím zpátky 21. srpna, kdy v Brně začíná šermířský kemp pro děti z celého světa, kde budu jako organizátor a zároveň trenér i šermíř.  27. srpna pak pořádám exhibici na Jakubském náměstí v Brně - Alexův Summer Jam. A od září zase najedu zpátky a budu se připravovat.