Univerzitní sponzoring: poučení z krizového vývoje na Univerzitě Karlově

Krátký, ale mediálně intenzivní sponzorský vztah mezi Univerzitou Karlovou a společností Home Credit nastolil skvělou příležitost definovat přípustné podmínky privátního sponzoringu veřejných vysokých škol. V tomto textu nechci komentovat obchodní ani etické parametry nyní již zrušeného sponzorského vztahu. K těm bylo řečeno dost a budou v každém jednotlivém případě různé, a navíc podle mého názoru spadají do manažerské diskrece, a tudíž rovněž odpovědnosti vedení univerzity.

To, co je v těchto případech vždy stejné a vždy stejně ožehavé, je dopad privátního sponzoringu na akademickou nezávislost univerzit. A je to právě tento element proběhlé epizody, který volá po reflexi a poučení.

Svoboda vědeckého bádání

Svoboda vědeckého bádání je natolik klíčovým předpokladem existence svobodné společnosti, že spadá pod ústavní ochranu. Článek 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že "svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena".

Vyjádření je to lakonické, snad až příliš, uvážíme-li že předválečné ústavní listiny výslovně chránily "vědecké bádání a hlásání jeho výsledků". Je však nepochybné, že ústavní ochrana čl. 15 odst. 2 Listiny se vztahuje jak na vnitřní, tak na vnější projevy vědeckého bádání – tedy právě na svobodu výsledky vědeckého bádání veřejně hlásat a vést o nich svobodnou diskusi (srov. např. Gajdová, T., Svoboda vědeckého bádání a možnosti jejího omezení, s. 22, 23).

V případu Salm-Reifferscheidt uvedl Ústavní soud k článku 15 odst. 2 Listiny odkazem na německou ústavní judikaturu toto: „Podle čl. 15 odst. 2 Listiny je zaručena "svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby“ a povinnost států je „respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost“ (čl. 15 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech); tím je zaručena ochrana před mocenským zásahem státu do procesu obsahu a metod vědecké činnosti. Svoboda vědeckého bádání nevyžaduje žádné zmocnění nebo prováděcí právní normy a je vyloučen i jakýkoli monopol (státu) na vědu, jejíž vývoj spočívá v diskursu mezi vědci navzájem i k ostatním. Proto se svoboda vědeckého bádání nevztahuje pouze na jedno určité pojetí vědy nebo na jednu určitou vědeckou teorii, ale je zaručena svoboda každé činnosti, kterou lze pro obsah i formu chápat jako vážný a promyšlený (systematický) pokus o zjištění pravdy (viz například nález německého Spolkového ústavního soudu „Hochschul-Urteil“, BVerfGE 35, 79, sp. zn. 1 BvR 424/71 a 325/72)."(srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3393/15, ze dne 13. 9. 2017).

V zemích s takovou historickou zkušeností, jako mají SRN nebo ČR, je zcela pochopitelné, že za zdroj ohrožení svobody bádání a akademické nezávislosti univerzit jako jejího institucionálního rámce je považována především státní moc. Komu by jako memento nestačilo blížící se výročí listopadu 1939, tomu stojí za to připomenout znění československého vysokoškolského zákona z roku 1980 vybudovaného na zásadě, že "vysoké školy pod vedením Komunistické strany Československa v celé své činnosti spojují vědu, výchovu a vzdělávání do jednotného celku, vycházejíce přitom z marxismu-leninismu".

V současném vysokoškolském zákoně se na toto téma naštěstí dočteme odlišné zásady. Dle jeho § 4 platí, že "na vysoké škole se zaručují tyto akademické svobody a tato akademická práva: a) svoboda vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků, b) svoboda výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům, …".

To však samo o sobě, ani v kombinaci s článkem 15 odst. 2 Listiny, tak docela nestačí, nejsou-li tyto principy a pravidla na úrovni univerzitního managementu zcela samozřejmě internalizovány. Skutečností totiž je, že v demokracii liberálního typu, zejména pokud její univerzity trpí podfinancováním, může akutnější ohrožení akademické svobody a nezávislosti číhat v tenatech moci ekonomické. Autoři textu Magna Charta evropských vysokých škol si této okolnosti byly zjevně vědomi, když její zásadu č. 1 formulovali již v roce 1988 takto:

"1. Univerzita je autonomní instituce, která žije uvnitř společností organizovaných rozdílně podle zeměpisných podmínek a různé historie; produkuje, testuje, hodnotí a předává kulturu prostřednictvím badatelských a výukových aktivit.

Aby mohla vyhovět potřebám současného světa, musí být její bádání a výuka morálně a intelektuálně nezávislé na jakékoli politické a ekonomické moci."

Mezi signatáři textu Magna Charta Universatum je kromě dalších českých univerzit též Univerzita Karlova. Což nás vhodně přivádí k událostem minulého týdne.

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej

Zdroje citující podmínky sponzorského ujednání mezi Univerzitou Karlovou a společností Home Credit se shodují v tom, že součástí uzavřených smluv bylo též ustanovení, podle kterého se smluvní strany „zavazují zdržet… všeho, co by mohlo poškodit (jejich) dobré jméno a pověst“ nebo „negativně ovlivnit jejich spolupráci“.

Není žádných pochybností, že z pohledu privátního sponzora jde o zcela racionální ujednání, jehož navržení do sponzorských podmínek je naprosto pochopitelné. Současně ovšem není žádných pochybností ani o tom, že ne vše, co soukromé podniky považují za racionální, má společnost tolerovat. Pokud by tomu bylo jinak, nepotřebovali bychom žádné soutěžní právo, pracovní právo, právo životního prostředí, právo financování volebních kampaní, a celou řadu dalších oblastí právní regulace, jejichž cílem je mj. chránit společnost před ekonomickou mocí privátního businessu.

O rizicích propojení privátního podnikání s akademií jsem psal již před lety na příkladu důsledků prorůstání české právní akademie s tuzemskou advokacií v článkuKoho chléb jíš, toho píseň zpívej: konflikty vznikající při propojení právní praxe s právní teorií. Akademik, který přijímá peníze či jiný materiální prospěch z privátní sféry, je z podstaty nespolehlivým vědcem a učitelem – jeho názory mohou být zkresleny ve prospěch jeho privátních klientů či jiných benefaktorů, v horším případě pak mohou být jeho názory tímto ekonomickým vztahem zcela umlčeny.

Co platí o jednotlivci, platí i na úrovni celé univerzity, ovšem jaksi „na steroidech“ – tedy ve vztahu ke všem akademickým pracovníkům univerzity a všemu výzkumu a vší výuce, kterou provozují. Zaváže-li se univerzita "zdržet se … všeho, co by mohlo poškodit dobré jméno a pověst jejího privátního sponzora", zavazuje se současně potenciálně zkreslit či přímo umlčet výzkumnou či pedagogickou činnost všech svých akademických zaměstnanců v rozsahu, ve kterém by se její výstupy mohly kriticky vyjádřit k podnikatelským či jiným aktivitám jejího sponzora.

Ujednání je to z pohledu sponzorované univerzity tak zjevně absurdní, že jakýkoli univerzitní management, chápající roli univerzity ve společnosti a svou odpovědnost za její naplnění, by se nad ním měl toliko pousmát, a vyškrtnout jej z návrhu sponzorského ujednání. Pokud to neudělá, hovoří to dosti jasně o kvalitě samosprávy té či oné univerzitní instituce, ale není to v daném případě ještě právní tragédií – ujednání je totiž pro rozpor s § 4 vysokoškolského zákona a čl. 15 odst. 2 Listiny nepochybně neplatné, či vůči univerzitě tak jako tak nevynutitelné.

Vzor sponzorského ujednání k diskusi  

Co není právní tragédií v jednotlivém případě, nemělo by ale nutně být v praxi univerzitního managementu obecně tolerováno. Mezi sloupkařským tvrzením o neplatnosti smluvního ustanovení a faktickými důsledky, které takové ujednání může mít v životě univerzity do doby, než by bylo v případném soudním sporu odstraněno, je totiž propastný rozdíl.

Českým veřejným univerzitám lze proto doporučit, aby z krizového vývoje na Univerzitě Karlově vyvodily poučení a ujednání se svými privátními sponzory podrobily kritické revizi. I pokud v nich nebudou ustanovení tohoto typu, o jakém je zde řeč, což doufám, neškodilo by v rámci hledání standardů dobré praxe univerzitního managementu prodiskutovat a začít zařazovat ujednání přesně opačná. Tedy taková ujednání, která rizika plynoucí z privátního sponzoringu veřejných vysokých škol berou vážně, a výslovnými ustanoveními se jim snaží proaktivně čelit.

Předpokládám, že univerzity mají s privátními subjekty v principu dva typy sponzorských vztahů. Za prvé sponzoring nespecifický, tedy takový, kdy sponzor poskytne univerzitě finanční prostředky či jiný ekonomický prospěch bez jeho účelového určení. A za druhé sponzoring specifický, tedy takový, kdy sponzor poskytne univerzitě finanční prostředky či jiný ekonomický prospěch za účelem podpory výzkumu či výuky v určitém, více či méně specificky definovaném oboru či předmětu.

Pro první, nespecifický typ sponzoringu, si dovoluji předložit našim univerzitám k diskusi následující ochrannou klauzuli:

"Článek [X] Svoboda vědeckého bádání a akademická nezávislost Univerzity

X.1 Sponzor bere na vědomí, že společenskou rolí Univerzity je ve smyslu čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 4 písm. a) a b) zákona o vysokých školách zejm. svobodné provozování vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků, a poskytování svobodné výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům.

X.2 Sponzor bere na vědomí, že přijetí sponzorského daru Univerzitou neuděluje Sponzoru žádné oprávnění zasahovat do akademických činností univerzity. Univerzita především není přijetím sponzorského daru nijak omezena, pokud jde o obsah vědecké a výzkumné činnosti či umělecké tvorby a obsah výuky, provozované jejími akademickými zaměstnanci či jinými osobami akademicky činnými na Univerzitě nebo ve spolupráci s ní. Sponzor výslovně bere na vědomí, že ve smyslu ústavně a zákonem zaručených akademických svobod mohou akademičtí zaměstnanci či jiné osoby akademicky činné na Univerzitě nebo ve spolupráci s ní veřejně vyjadřovat názory kritické ke Sponzoru, jeho podnikání či jiným činnostem, či jiné názory, které se nemusejí shodovat se stanovisky a zájmy Sponzora."

Pro druhý, specifický typ sponzoringu by si klauzule vyžádala jisté drobné úpravy, např. tyto:

"Článek [Y] Svoboda vědeckého bádání a akademická nezávislost Univerzity

Y.1 Sponzor bere na vědomí, že společenskou rolí Univerzity je ve smyslu čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 4 písm. a) a b) zákona o vysokých školách zejm. svobodné provozování vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků, a poskytování svobodné výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům.

Y.2 Univerzita přijímá sponzorský dar za účelem rozvoje [výzkumu/výuky] v [oboru ….]/[předmětu ….] (dále jen „Sponzorovaný [obor/předmět]“).

Y.3 Univerzita sponzorský dar za tímto účelem použije, a to v souladu s podmínkami sjednanými v článku […] výše.

Y.4 Sponzor však bere na vědomí, že přijetí sponzorského daru Univerzitou neuděluje Sponzoru žádné oprávnění zasahovat, ať již v rámci Sponzorovaného [oboru/předmětu] či jinak, do akademické nezávislosti univerzity. Univerzita především není přijetím sponzorského daru nijak omezena, pokud jde o obsah konkrétní vědecké a výzkumné činnosti či umělecké tvorby a obsah výuky, provozované jejími akademickými zaměstnanci či jinými osobami akademicky činnými na Univerzitě nebo ve spolupráci s ní, ať již v rámci Sponzorovaného [oboru/předmětu] či jinak. Sponzor výslovně bere na vědomí, že ve smyslu ústavně a zákonem zaručených akademických svobod mohou akademičtí zaměstnanci či jiné osoby akademicky činné na Univerzitě nebo ve spolupráci s ní veřejně vyjadřovat, ať již v rámci Sponzorovaného [oboru/předmětu] či jinak, názory kritické ke Sponzoru, jeho podnikání či jiným činnostem, či jiné názory, které se nemusejí shodovat se stanovisky a zájmy Sponzora."

Pokud jde o riziko, že sponzor ohrozí dobré jméno či pověst univerzity, tomu je nutno pro minulost čelit důslednou due diligence činností a pověsti navrhovaného sponzora, a do budoucnosti právem univerzity sponzorský vztah okamžitě ukončit, pokud by univerzita kdykoli dospěla k závěru, že činnosti sponzora nejsou nadále slučitelné se společenskou rolí anebo právními povinnostmi univerzity.

Pokud výše naznačená ujednání nebudou pro privátního sponzora přijatelná, dá to univerzitě odpověď samo o sobě, a to dosti jednoznačnou. Takový sponzor nebude pro univerzitu sponzorem přijatelným.

Autor je docentem obchodního práva. Vyučuje na Institutu ekonomických studií FSV UK, jako advokát praktikuje v pražské kanceláři Clifford Chance LLP