Na první pohled se zdá, že téma takzvaného dovolání je zajímavé jen pro debaty trestních právníků nad kávou a sušenkami o tom, „jak jsme to v Brně vyhráli, nebo prohráli“. Nic ale není vzdálenější pravdě. Dovolání k Nejvyššímu soudu, sídlícímu v metropoli jižní Moravy, je poslední možností, jak zvrátit pravomocný rozsudek o vině a trestu za trestné činy, tedy rozhodnutí fatálně ovlivňující životy obviněných, poškozených, jejich okolí i mínění veřejnosti o fungování spravedlnosti.
Zatímco odsouzený pak může podat ještě ústavní stížnost, druhá strana – veřejná žaloba reprezentovaná státními zástupci – už žádnou takovou „zbraň“ nemá. Ústavní soud totiž (jednoduše řečeno) nechrání práva státu, ale soukromých osob. Jen těžko proto můžeme přecenit význam dovolání, tohoto posledního slova Nejvyššího soudu, a s tím spojenou otázku, kdo vůbec smí dovolání podat.
Skoro bez povšimnutí letos laickou veřejností prošuměla přelomová rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která státnímu zastupitelství prakticky vzala možnost podat dovolání v situaci, kdy nižší soudy naprosto špatně vyhodnotí důkazy a obviněného zprostí obžaloby. Tedy i v případech, kdy byla jeho vina podle názoru policie a státních zástupců zcela jasná. Statisticky takových kauz bývá poskrovnu, ale historie už mnohokrát ukázala, že Nejvyšší soud dal v konkrétních trestních věcech státním zástupcům za pravdu a rozhodnutí nižších instancí zrušil jako nezákonná. Dnes taková možnost odpadá.
Co to znamená? Například to, že pokud druhostupňový soud vyhodnotí důkazy v duchu, že „černá je bílá“, „o půlnoci zářilo Slunce“ a obžalovaného zprostí viny, není již žádná lidská síla, která by mohla takové rozhodnutí změnit. Ústava přitom za jeden ze základních stavebních kamenů spravedlnosti určila zásadu, že „všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva“. Jak s tím jde dohromady skutečnost, že obžalovaný může takzvaný extrémní nesoulad při hodnocení důkazů namítat, ale protistrana v podobě státního zástupce nikoli?
Soudy nyní - zdá se - definitivně rozhodly, že (zjednodušeně) obžalovaný je vždy nutně tou „slabší stranou“ a má mít vůči státní moci v ruce silnější zbraně. Uvedené rozhodnutí nejvyšších soudních instancí musí každý respektovat, některé neodbytné otázky však zůstávají. Skutečně jsou práva jednotlivce hodnotou natolik absolutní, aby naprosto zastínila veřejný zájem na věcně správném a spravedlivém soudním rozhodování a na potrestání pachatelů trestné činnosti? Je slabší stranou i obžalovaný, který si najme armádu obhájců a jejich právních týmů a proti němuž v soudní síni sedí jeden jediný státní zástupce? Proč by měl obžalovaný tolik „trpět“ pouhou skutečností, že státní zástupce podá dovolání a umožní Nejvyššímu soudu případ ještě jednou přezkoumat, přičemž soud samozřejmě může dovolání smést se stolu?
A co práva poškozených, jež prakticky hájí obžaloba a kteří jsou v celé trestní justici tou asi vůbec „nejslabší“ stranou? Opravdu chceme tak dramaticky posílit moc soudců druhé instance a žít s tím, kdy některé jejich možné chyby už nemá kdo napravit? Úmyslně se na tomto místě nepouštím do laciné narážky na aktuální, široce medializovaný případ jednoho soudce vrchního soudu, který měl za úplatky měnit verdikty, neboť v kauze ještě nebylo rozhodnuto. Velmi cynicky však můžeme výše popisovanou situaci vyložit i tak, že korupčníci mají jasno – nepotřebují prakticky nic jiného, než ovlivnit soud, který o nich rozhoduje ve druhém stupni.
Zřejmě nastal čas na alespoň drobnou změnu zákona, která by výslovně umožnila podávat dovolání i v případech, kdy soud extrémně mylně hodnotí důkazy nebo některé navržené důkazy vůbec neprovede. I o tomto tématu nedávno hovořilo vedení Unie státních zástupců s ministryní spravedlnosti. Doufejme, že taková novela přijde brzy.
Autor je členem výkonného výboru a mluvčím Unie státních zástupců
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
