Rezignace Roberta Fremra na pozici ústavního soudce završila týden emotivní debaty kolem vypořádání se s minulostí soudců, kteří rozhodovali za komunistického režimu. V 30leté historii demokratické České republiky nejde ani zdaleka o ojedinělou situaci. Problematika tzv. dekomunizace justice se neustále vrací do veřejného prostoru - stačí si vzpomenout na vášnivou debatu kolem práva veřejnosti na informace o členství soudců v komunistické straně z roku 2011.
Nejde přitom jen o český fenomén. Totalitní minulost pronásleduje soudce napříč Evropou. V roce 2008 španělský soudce Baltasar Garsón usiloval o otevření trestního stíhání téměř sedmdesát let starých zločinů proti lidskosti. Když následně za tento postup sám čelil stíhání za zneužití pravomoci, veřejnost označila španělské soudnictví za pro-frankistické a neschopné postavit se minulosti čelem.
Lustrace a výměna soudců léta zaměstnávala Německo, Ukrajinu nebo Albánii. Zájem veřejnosti je pochopitelný. S posilováním nezávislosti a vlivu zejména nejvyšších a ústavních soudů na politické dění roste i veřejná poptávka po větší transparentnosti a politické odpovědnosti. S ní se pod drobnohled dostává jak osobní profil, tak předchozí kariéra kandidátů.
Na druhou stranu, sousední Polsko a Maďarsko jsou ukázkovým příkladem toho, jak lehce lze rétoriku komunistické minulosti zneužít k prosazení kontroverzních justičních reforem, čistek či k osobní vendetě vůči nepohodlným soudcům. Antikomunistický narativ rozvázal ruce Orbánovi i Kaczyńskému v momentu, kdy si potřebovali zajistit podporu veřejnosti k tomu, aby dosadili na klíčová místa v justici své vlastní loajální soudce.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
