Agrese hodná odsouzení, ale nikoli českým trestním právem

Nejvyšší státní zastupitelství v sobotu varovalo, že veřejné vyjádření souhlasu s útoky Ruska na Ukrajinu může být trestné – stíháno by mohlo být i vyjádření podpory či vychvalování ruských představitelů. Policie ČR vyjádřila ochotu se touto problematikou zabývat na demonstracích i na sociálních sítích, přičemž zadržela první osoby, které jsou podezřelé, že se tímto jednáním dopustily trestné činnosti. Na další desítky osob pak byla upozorněna.

Jakkoli si neodůvodněný a neobhajitelný útok Ruska na Ukrajinu zaslouží odsouzení, nejsme přesvědčeni o tom, že by prosté vyjádření podpory Rusku či vychvalování ruských představitelů mohlo a mělo být stíháno jako trestný čin. Takový přístup by příliš rozšířil chápání trestného činu, jehož cílem bylo bojovat s xenofobií a rasismem, navíc by hrozilo, že jeho uplatnění bude buď nadměrně široké, nebo naopak velmi selektivní.

Trestní zákoník kriminalizuje schvalování či ospravedlňování genocidia, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a zločinů proti míru. Tyto čtyři skupiny trestných činů odrážejí čtyři zločiny podle mezinárodního práva, které může stíhat Mezinárodní trestní soud podle tzv. Římského statutu. Zločin proti míru obsažený v našem trestním zákoníku odpovídá zločinu agrese definovanému čl. 8 bis Římského statutu. Není pochyb, že útok na Ukrajinu znaky zločinu agrese naplňuje. Kde je tedy problém? Došlo-li ke zločinu proti míru a schvalování tohoto jednání je trestné, proč bychom neměli stíhat všechny, kteří se o ruském útoku na Ukrajinu vyjadřují pozitivně?

Důvody pro to jsou dva. Tím prvním je, že příslušné ustanovení bylo cílené na boj s xenofobií a rasismem, což naznačuje už název daného trestného činu (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia). Zmínka o „zločinech proti míru“ do něj byla přidaná bez odůvodnění a nekoncepčně, přičemž původní evropské předpisy, které vyžadovaly kriminalizaci tohoto jednání, se zaměřovaly na škodlivá jednání spojená s bojem proti xenofobii a rasismu, nikoli pouhá schvalování či ospravedlňování útočné války. Modelová situace, na niž mělo ustanovení dopadat, by bylo popírání holocaustu se zjevným antisemitským podtextem.

Druhým důvodem je, že pokud bychom vykládali trestní zákoník tak, že kriminalizuje jakékoli schvalování zločinu agrese, pak by pod něj bylo možné podřadit kladné hodnocení celé řady událostí (např. útoku na Irák v roce 2003), v důsledku čehož by došlo k přílišnému omezení svobody slova. Alternativně by bylo nutné stíhání omezit jen na schvalování některých agresí, což by ovšem znamenalo značnou selektivitu a s ní spojenou právní nejistotu. Tyto důvody detailněji rozebíráme níže.

Ke kriminalizaci schvalování válečných zločinů a zločinů proti míru bylo přistoupeno z důvodu implementace evropských předpisů, konkrétně Rámcového rozhodnutí o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva z roku 2008. Toto rámcové rozhodnutí reagovalo na zkušenost evropských států s popíráním holocaustu. Ve výčtu jednání, jejichž popírání má být učiněno trestným, se inspirovalo Římským statutem – a v souladu s jeho zněním v roce 2008 vyžadovalo kriminalizaci schvalování zločinu genocidia, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, pokud takové jednání mohlo vést k podněcování k násilí nebo nenávisti proti skupině osob. Rámcové rozhodnutí se tak od současného znění trestního zákoníku odlišovalo ve dvou ohledech. Neobsahovalo požadavek kriminalizace agrese (zločinu proti míru), a naopak považovalo za podstatné, že určitý projev může mít reálné dopady – pouhé schvalování nepostačovalo.

Kriminalizaci schvalování zločinu agrese rámcové rozhodnutí nepožadovalo, protože v době jeho přijetí sice Římský statut již stíhání tohoto zločinu předvídal, ale chyběla v něm ještě definice tohoto zločinu, která byla do Statutu doplněna až v roce 2010. Do roku 2014 byl český trestní zákoník v rozporu s rámcovým rozhodnutím v tom, že neobsahoval kriminalizaci schvalování válečných zločinů, ale jen genocidia a zločinů proti lidskosti. Když se český zákonodárce rozhodl, že uvede tyto dva právní předpisy v soulad, mohl tak učinit dvěma způsoby: Buďto zahrnout pouze válečné zločiny, nebo doplnit rovněž v Římském statutu nově vymezený zločin agrese, což však rámcové rozhodnutí nevyžadovalo. Tím, že český zákonodárce kriminalizoval schvalování obou těchto zločinů, situaci zkomplikoval, protože kriminalizoval schvalování jednání, které běžně není spojeno s rasismem či xenofobií.

Genocidium, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny musely být dle rámcového rozhodnutí namířené proti skupině osob nebo proti příslušníkovi této skupiny vymezené podle různých znaků, aby byla vyžadována kriminalizace jejich schvalování. Právě charakteristika této skupiny byla zásadní: Byly stíhány trestné činy související s rasismem a xenofobií. Jak však do tohoto zaměření se na skupinu zařadit zahájení útočné války proti jinému státu?

Jedním výkladem je, že každá útočná válka je namířená proti skupině osob vymezené (nejspíše) národností. Takový výklad je však absurdní, protože automatické označení každé války za rasistický či xenofobní akt jde proti smyslu boje s rasismem a xenofobií, které bylo hlavním důvodem pro přijetí rámcového nařízení coby východiska k novelizaci trestního zákoníku (a jeho hlavnímu důvodu). Tyto otázky nejspíše nebyly vůbec promyšleny, protože v důvodové zprávě neexistuje žádná argumentace z hlediska toho, proč se kriminalizuje i schvalování zločinů proti míru.

Vzhledem k záměru rámcového rozhodnutí bojovat s rasismem a xenofobií si myslíme, že není vhodné stíhat prosté schvalování útočné války na základě ustanovení, které bylo přijato právě na základě tohoto rámcového rozhodnutí, a navíc nebylo (pravděpodobně) dostatečně systematicky promyšleno. Pokud rámcové rozhodnutí nařizuje kriminalizovat pouze taková jednání, která mohou podněcovat k násilí nebo nenávisti, naznačuje to, že bychom měli být spíše zdrženliví a že není vhodné kriminalizovat každé vyjádření. Schvalování zločinů proti míru by proto při zvažování jeho kriminalizace mělo být interpretováno velmi úzce a trestní stíhání by mělo být zahajováno, jen pokud je přítomen prvek podněcování k násilí nebo nenávisti proti určité skupině.

Druhým důvodem, který nás vede k opatrnosti, je to, že není jasné, na jaký okruh situací by široce vykládané ustanovení trestního zákoníku dopadlo a kdo by tento okruh určil. Prakticky u žádného novějšího vojenského zásahu nemáme autoritativní soudní vyjádření ohledně jeho legality obdobné tomu, jakým díky činnosti Norimberského tribunálu disponujeme ve vztahu ke zločinům proti míru spáchaným nacistickými válečnými zločinci.

Jako určitá možnost by se nabízelo vycházet z názoru odborníků na mezinárodní právo. Ale pokud bychom tak učinili, bylo by zřejmě na místě trestně stíhat nejen ty, kteří schvalují ruskou agresi na Ukrajině, ale třeba i ty, kteří obhajují útok na Irák z roku 2003. Ten totiž podle většinového názoru právní komunity rovněž naplnil znaky zločinu agrese. Podobně bychom mohli argumentovat i vůči některým dalším útočným akcím, které jsou v českém prostředí schvalovány či ospravedlňovány (např. útok na Svazovou republiku Jugoslávii v roce 1999).

Pokud by se ČR chtěla vyhnout stíhání takového vyjádření podpory akcím realizovaným našimi blízkými spojenci, popř. dokonce vojenskou aliancí, jíž jsme členem, což by bylo politicky jen těžko myslitelné, musela by úprava být aplikována selektivně – některé případy zločinů agrese by bylo možné schvalovat, v případě jiných by hrozil trestní postih. Liberální demokratický právní stát by ale neměl určovat, které agrese lze schvalovat, a které ne – a zejména by tak neměl činit na základě politických, nikoli právních kritérií. Takové jednání by bylo v liberálně demokratickém právním státě jen těžko obhajitelné. Představovalo by navíc silný zásah do práva na svobodu myšlení a svobody projevu.

Ruskou agresi vůči Ukrajině považujeme za naprosto nepřijatelnou. Absolutně nerozumíme těm, kteří ji schvalují. Jsme však přesvědčeni s Ústavním soudem, že omezení svobody projevu musí být pouhou výjimkou, kterou je navíc třeba interpretovat restriktivně. Vzhledem k nekoncepčnímu pojetí kriminalizace schvalování zločinů proti míru českým trestním zákoníkem jsme přesvědčeni, že trestní stíhání osob, které pouze vyjadřují obecnou podporu Rusku či vychvalují ruské představitele, aniž by přitom podněcovali k násilí či nenávisti vůči určité skupině osob, není na místě.

Jednalo by se o příliš široký výklad trestního zákoníku, který by neodrážel smysl úpravy a který by navíc české orgány stavěl před dilema, zda tuto úpravu uplatňovat (i) ve všech případech zločinu agrese, což by výrazně omezilo veřejnou diskusi, nebo (ii) selektivně, což by vyvolalo problém dvojích či vícerých standardů.

Jakub Drápal působí jako vědecký pracovník na Ústavu státu a práva AV ČR a odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Veronika Bílková je vedoucí Centra mezinárodního práva na Ústavu mezinárodních vztahů a docentka Právnické fakulty Univerzity Karlovy.