Rajčata a jiné iluze

„Foodie“ je nové, americké, do češtiny nepřeložitelné slovo. Není to mlsoun, jedlík, gurmán, ani fajnšmekr. Foodie je někdo, kdo miluje jídlo ve všech podobách, se všemi aspekty, od výroby, přes vaření až po konzumaci. Správný foodie jídlu obětuje všechno.
Samozřejmě zná trendy. Mapuje nové restaurace a pase po neobvyklých kombinacích pochutin, odbírá časopisy o jídle a pití a sleduje vzestupy a pády kuchařských celebrit. Ze zahraničních cest si vozí recepty a nové kuchyňské náčiní a na důchod se nestěhuje na Floridu, ale do Nového Mexika, protože se tam lépe vaří. Chodí nakupovat čerstvé (a místní!!!) produkty na takzvaná Zelená tržiště, která jsou v New Yorku čím dál populárnější a rostou ve všech čtvrtích jako hříbky po dešti. A nakonec (pokud to s jídlem myslí opravdu vážně) si začne pěstovat vlastní zeleninu. Když není zahrádka, vystačí si s balkónem, anebo s obřím květináčem, do kterého se vejdou rajčata, koření, dýně nebo okurky. Newyorská botanická zahrada se rozhodla přitáhnout pozornost rostoucí komunity foodies a připravila na léto program o pěstování a přípravě jídla: Jedlá zahrada (Edible Garden).

Na pozemcích instituce, která je největší svého druhu na území Spojených států, je možné prohlédnout si čtyři tematické zahrádky: Čili paprikovou, Lilkovou, Rajčatovou a Borůvkovou. Různí proslavení kuchaři navíc prezentují svoje vlastní záhony a v dětské části zahrady je nová Pizzová zahrádka (pšenice, oregáno, bazalka, česnek, cibule a rajčata) a zahrádka nazvaná Miska k snídani (kukuřice, ječmen, oves, rýže). Ve zvláštním stanu poblíž Hauptova skleníku každý den probíhají prezentace různých kuchařů a pěstitelů a každý z letních víkendů má své zvláštní téma. Od červnového chřestu, přes maliny, brokolici, česnek a cibuli, rajčata a broskve až po záříjové papriky, brambory a dýně. Při naší návštěvě zrovna vařila kuchařka Trish Sebben Krupka. Kdybychom vydrželi do konce, možná bychom se něčemu přiučili. Bohužel tak nesnesitelně dlouho demonstrovala, jak se myje salát, že jsme raději pokračovali v cestě.

Založení Newyorské botanické zahrady v roce 1891 inicioval pár biologů z Kolumbijské university, Nathaniel Lord Britton a jeho žena Elizabeth, o které se na pamětní ceduli v knihovně dočtete, že její rovnocenná oddanost Lordu Brittonovi, biologii a Newyorské botanické zahradě z ní činila jednu z nejpozoruhodnějších žen přelomu století. Manželství, které trvalo 49 let (z toho 30 Brittonovi strávili budováním zahrady) je tu nazváno „šťastným vědeckých svazkem.“

Brittonovi se k založení zahrady inspirovali při cestě do Anglie, ve slavných Královských botanických zahradách v Kew. Pro myšlenku se jim podařilo nadchnout členy Torreyova botanického klubu, město i bohaté sponzory, kteří částečně projekt zaplatili. Byli mezi nimi největší boháči své doby jako Andrew Carnegie, J.P.Morgan nebo Cornelius Vanderbilt. Vhodné pozemky se našly v severní části Bronxu. Byly z velké části pokryté původním lesním porostem, který se na Manhattanu dnes zachoval už jen na jednom místě – na severním cípu v Inwoodu. V lesích, které jsou dnes součástí zahrady, je možné vidět zbytky lovecké indiánské stezky nebo stopy ledovců. Po původním majiteli pozemků, velkoobchodníku s tabákem Pierru Lorillardovi, tu zůstal Kamenný mlýn z konce 18. století (dnešní podoba z roku 1840). Je na břehu řeky Bronx, po které se, pokud není zrovna sucho jako teď, dá jezdit na kánojích. Nemlelo se v něm obilí, ale šňupací tabák a zahrádky zaměstnanců, kteří bydleli v okolí, se údajně proslavily svými růžemi.

Mlýn je dnes nově rekonstruován, jsou v něm společenské sály, které se dají pronajmout, a také restaurace. Okolí se ještě upravuje, měla by tu být terasa, na které se budou pořádat koncerty a jiné dýchánky. Tak starých budov není ve městě mnoho, takže mlýn je historicky chráněný a o popularitu nemá nouzi.
Ovocnými sady lze od mlýna dojít do mokřin, které vypadají jako od Moneta. Jsou tu dřevěné chodníčky a pavilon, kde se v létě pořádají pravidelné „koncerty vodních lilií.“

Součástí Botanické zahrady je také knihovna a Mezinárodní vědecké centrum pro výzkum rostlin, kde se několik desítek vědců zabývá systematikou rostlin, ekonomickou botanikou, ekologií, molekulární systematikou a rostlinnou genetikou. Ročně tu údajně popíšou a pojmenují na padesát nových druhů, bohužel mnohem méně než jich v důsledku odlesňování a ničení přírodních porostů stačí vymřít. Úspěchy vědců z Botanické zahrady ovlivnil v samých počátcích Lord Britton tím, jak velký důraz kladl na publikování výsledků jejich práce. Znělo to prý jako rozkaz: „Dejte to do tisku.“ Tou radou se řídila i jeho žena, která vydala na svou dobu neuvěřitelných 350 vědeckých pojednání.

V zahradě dřevin to voní jako na Jihu. Sady, louky a kamenitá říčka Bronx připomínají zas třeba předhůří Šumavy. Jsou tu mohutné stromy jako v zámeckých parcích, vlhké trávníky a úplný klid. Ticho. Je to zázrak. Na dvě stě padesáti akrech se tu podařilo udržet iluzi neporušeného světa. Je jako osvěžující koupel, působí ozdravně. Přinejmenším stejně jako organicky vypěstovaná a šetrně připravená rajčata z místní zahrady, ale řekla bych, že i víc.