Newyorský maratón je jednou z velkých událostí podzimní sezony, kterou prožívají opravdu všichni. Buď znají někoho, kdo běží (učitelka ze školy, pošťák, odvážný soused), nebo se chtěli někam dopravit, ale brzy zjistili, že nemohou, neboť polovina města je uzavřená.
V neděli 6. listopadu bylo opravdu nejlepší jen tak se potloukat kolem bloku, nebo se přidat ke skandujícím, troubícím a zvonícím fanouškům, jejichž davy lemovaly ulice od Staten Islandu přes Brooklyn, Queens, Manhattan a Bronx a zas zpátky na Manhattan. Odpoledne stálo za to zabrousit do Central Parku a pozorovat právě doběhnuvší závodníky omotané stříbřitými plachtami, jak klopýtají barevným listím a na chvějících se nohou opouštějí místo činu. Kdo chtěl spatřit vítěze (skupinka keňských a etiopských běžců a běžkyň vedená Geoffrym Mutaiem, který s časem 2:05:06 překonal dosavadní rekord) musel si pospíšit. Pozdní nedělní spáči a loudalové už zachytili jen unavený chvost.
Letošní maratónská neděle byla teplá a slunečná, jeden z posledních krásných dní letošního roku. V takový den jen máloco dokáže člověku pokazit náladu – pokud nenahlédne do novin.
Maratónu se letos zúčastnilo něco přes 47 tisíc lidí. Pokud bychom toto číslo vynásobili sedmi, získali bychom přibližně 0,2 procenta Američanů. Asi tolik je lidí, kteří v zemi s tři sta sedmi miliony obyvatel ročně vydělávají víc než jeden milion dolarů.
Přimět tuto chráněnou skupinku, aby ze svých výdělků přispěla na projekt společného státu, je jedním z hlavních požadavků demonstrantů z hnutí Occupy Wall Street. A v situaci, kdy se země propadá do stále větší nezaměstnanosti (oficiální číslo je 9,1 procenta a větší pád se ještě čeká), dává tenhle nápad smysl také prezidentu Obamovi. Smysl bohužel nedává republikánům, kteří mají od posledních voleb v americkém kongresu nadpoloviční většinu a v senátu těsnou menšinu a mohou tak jakýkoli rozumný návrh snadno zablokovat.
Už na začátku letošního října pohřbila strana, která si za svůj hlavní cíl klade nezvolení Obamy hlavou státu v roce 2012, celý balíček opatření, kterými chtěl prezident rozhýbat stagnující ekonomiku. A teď, jedno po druhém, blokuje i všechna dílčí opatření, která se Obama s podporou demokratů snaží prosadit. Zatím poslední návrh, který senátem neprošel minulý týden, se týkal plánu na šedesáti miliardovou federální investici do infrastruktury – silnic, mostů a železnic –, která by vytvořila tisíce pracovních míst. Nápad to není nový a jistě by fungoval. Problém je v tom, že injekci musí někdo zaplatit.
Prezident Obama si dovolil povolat na pomoc výše zmíněnou skupinku nejbohatších. Přirážka k dani ve výši 0,7 procenta, kterou navrhl, by u lidí, kteří v průměru vydělávají 2 923 000 dolarů ročně činila asi 13 457 dolarů. Obětování jedné dvě stě sedmnáctiny příjmu by se na jejich životním stylu zřejmě neodrazilo, zato by se výrazně projevilo na domácí ekonomice a samozřejmě také na oněch nových a opravených silnicích, mostech a železnicích. Jen o několik dní dříve republikáni stejně beznadějným způsobem zabili Obamův návrh, který měl s ještě menšími náklady zachránit místa učitelů a hasičů, na něž se v ořezaném domácím rozpočtu nedostává.
Jaké léky navrhují sami republikáni? V jejich předvolebních debatách zaznívají fráze o deregulacích (mimo jiné i o zrušení ekologických omezení), o ukončení Obamovy zdravotnické reformy a dalších škrtech v už tak podhodnoceném domácím rozpočtu. Republikánskou podporu má také návrh rovné daně, plán “9–9–9” (všichni a všechno má být zdaněno devíti procenty) – který by v důsledku představoval ještě větší zátěž pro střední třídu. Prezidentský kandidát Mitt Romney hovoří o úzké spolupráci s Čínou (!) a Rick Perry zas o tom, jak všechny potřebné zaměstná v energetickém průmyslu.
Je jasné, že o blaho voličů republikánům nejde, na to je skupinka jejich chráněnců příliš malá. O co jim jde? Pohřbít Obamu pod ruinami. Možná spoléhají na to, že od svých příznivců dostanou před volbami dost peněz na to, aby voličům na poslední chvíli pořádně vymyli mozky a dokázali jim, že za jejich bídu opravdu může jen a jen prezident.
Divadlo, které předvádějí, je smutné. Zvláště ve světle současných protestů a společenských debat, které hýbou zemí. Jakoby velká část politiků žila jinde, v jiném století, na jiné planetě… Pro cizince je to smutné i z osobních důvodů. Jednou z výhod života v cizí zemi je, že si člověk může přečíst noviny, aniž by hned začal bezmocně soptit vztekem. To je už minulost.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
