O Havlovi bez Havla

„Někteří spisovatelé píší ušlechtilé knihy, ale jako lidé jsou cyničtí a nesnesitelní. U Havla je to přesně naopak.“ Tolik Paul Wilson.

Ve čtvrtek 30. září byl Václav Havel, respektive jeho poslední hra Odcházení, jejíž americká premiéra proběhla ve Filadelfii na jaře tohoto roku, tématem debaty, kterou v rámci „Knižního klubu“ uspořádalo České kulturní centrum v New Yorku.

Debatéři z leva doprava: Zuzana Stivínová, Edward Einhorn, Magdaléna Platzová (moderátorka), Paul Wilson. Foto Jiří Zavadil

Z Kanady přijel legendární člen skupiny Plastic People of the Universe, překladatel Škvoreckého, Hrabala, Klímy a v první řadě Václava Havla, Paul Wilson. Jako autor anglické verze, ale i jako poradce spolupracoval na britské produkci Odcházení na podzim roku 2008 (Orange Tree Theater, Richmond) i na té letošní americké (Wilma Theater, Philadelphia).

Dalším z debatérů byl Edward Einhorn, divadelní režisér a umělecký šéf divadelního souboru s těžko zapamatovatelným jménem: Untitled Theater Company No. 61, jinak též Divadla idejí: politických, vědeckých, filosofických a především divadelních. Einhorn, vedle toho, že sám režíroval několik Havlových her, uspořádal v New Yorku před čtyřmi lety Havlovský festival, na kterém byly postupně, v různých prostorách, uvedeny všechny Havlovy hry, kromě Odcházení, na kterém autor v té době právě pracoval.

Třetí do diskuse byla herečka Zuzana Stivínová, představitelka hlavní ženské role Ireny ve světové premiéře Odcházení, kterou v režii Davida Radoka uvedlo divadlo Archa v Praze, na jaře 2008.

Herci zleva doprava: Richard Toth (Rieger), Peter Brown (Klein), Shelley Ray (Bea), Eric E. Oleson (Viktor). Foto Jiří Zavadil

Překladatel, režisér a herečka mají s Havlovými texty intimní zkušenost, každý z nich ale úplně jinou. To byl asi hlavní důvod, proč byla debata tak napínavá.

Tři úryvky z Odcházení přečetli čtyři herci z Eihornovy společnosti, spravedlivější by bylo říct zahráli, nebylo to čtení v pravém slova smyslu. Irenu si v angličtině zahrála Stivínová.

Čtení – Rieger (Toth) a Irena (Stivínová) Foto Jiří Zavadil

Mluvili jsme o tom, jak a proč Havel ve své poslední hře zrecykloval svoje staré texty a vedle toho ještě Višnový sad a Krále Leara, o tom, zda jeho hry nejsou náhodou jakési mechanismy, které už po letech technického zdokonalování fungují samy od sebe: lze do nich nasypat cokoli a vypadne hra. O tom, nakolik je pro porozumění Odcházení důležitý společenský a historický kontext a zda lze Havla disidenta a ex-prezidenta oddělit od Havla dramatika. Zda náhodou Odcházení není jakýmsi Havlovým výsměchem sama sobě v politické funkci. A hlavně: zda se Václav Havel během let v prezidentském úřadě nějak zásadně nezměnil, zda neztratil svůj idealismus, nezrezivěl – jak se snažili naznačit autoři dosti nepříznivých kritik na anglickou verzi Odcházení.

Čtení – Rieger (Toth) a Bea (Ray) Foto Jiří Zavadil

Paul Wilson, který překládal Havlovy staré texty (například Dopisy Olze ze 70. let), i ty nejnovější (Stručně, prosím), hypotézu o Havlově vnitřní proměně popírá, podle něj je to právě naopak. Hra podává tak černý (absurdní) obraz reality, protože Havel se v zásadě nezměnil, zůstává věrný svému přesvědčení, je týmž idealistou a statečným člověkem, jakým byl před rokem 1989. Shoduje se to s jedním dávným Havlovým citátem z roku 1967: „Absurdní divadlo nenabízí útěchu nebo naději. Pouze nám připomíná, že žijeme bez naděje.“ Wilson také naznačil, že tíhnutí ke „špatným koncům,“ k černé vizi světa, by mohl být i charakteristicky český rys povahy. Jistý důkaz spatřuje v tom, že čeština adoptovala výraz pro šťastné zakončení Happy End z agličtiny.

Čtení zleva: Bea (Ray), Klein (Brown), Viktor (Oleson), Rieger (Toth) a Irena (Stivínová) Foto Jiří Zavadil

Také Edward Einhorn a Zuzana Stivínová bránili Havlovu integritu a vznášeli pro ni všechny možné důkazy (Stivínová i historky ze zákulisí). Coby moderátorka jsem se poctivě snažila provokovat, ale nakonec mne hosté přebili argumenty. K radosti mojí i publika. Je přece jen příjemné nechat se utvrdit ve víře, že stále existují jisté morální autority. Spolu se mnou byli rozneseni na kopytech i autoři ne zrovna příznivých recenzí, které vyšly po britské, ale hlavně po americké premiéře Odcházení.