Údolí řeky Hudson je rájem výletníků, sběratelů starožitností a různých starých krámů a také zelených foodies – speciální a velice rozšířené odnože newyorských gurmánů, kteří se pídí po těch nejorganičtějších a nejlokálnějších zdrojích potravin. Tito lidé, kteří dokáží hodiny diskutovat o artičoku nebo o mrkvi, znají jménem všechny farmáře v údolí a vědí, kdy se kde koná jaký trh a co je na něm k dostání.
Do údolí se také tradičně stěhují bohatí lidé, kteří mají dost velkoměstského ruchu, dále rodiny s dětmi a umělci, výtvarníci a spisovatelé, těch tu údajně žije na tisíce. Alespoň podle Niny Shengoldové, která 76 spisovatelů vybrala do svojí knihy medailonů „Řeka slov.“ Jsou mezi nimi autoři návodů na život, detektivek, erotických thrillerů, divadelních her i politických analýz. Zřejmě i mnoho podivínů. Básník a satirik s vizáží pražského hospodského intelektuála, který se podepisuje Sparrow (Vrabec), se v interview s Shengoldovou ptá: „Zdá se mi to, nebo je to tímhle údolím, že se ze všech lidí, kteří tu žijí, stávají podivíni?“ Sám se údolí Hudsonu přestěhoval z New Yorku kvůli manželce, která zatoužila po zeleni. „Prosil jsem ji, abychom odjeli do Mexika – tam mají alespoň nějakou kulturu. Možná jste si toho všimla, ale žít v Americe je jako žít v krabici od bot.“
Okolí řeky je malebné. První umělci, kteří Hudson objevili byli ostatně malíři, v první polovině 19. století začal tamní působivé scenérie zobrazovat Thomas Cole, v jehož stopách šla později slavná Škola řeky Hudson, ke které se hlásilo několik desítek většinou newyorských malířů. Nešlo jen o to malovat krajinu, ale malovat velkolepou a americkou krajinu. Myšlenkově byla škola spřízněna s romantiky jako byl Henry David Thoreau nebo Ralph Waldo Emerson. Malíři si často přírodu dotvářeli po svém, dodávali jí dramatický šmrnc. Pro ukázku stačí srovnat tato dvě slunečná rána:
Thomas Cole, Slunečné ráno na Hudsonu, 1827
Pohled na Storm King, foto Jiří Zavadil
Výtvarné umění se v údolí drží dál. Například městečko Catskill. Kdysi bylo základnou Coleovy Říční školy, po odchodu posledních romantiků ale upadlo do dlouholetého spánku. V poslední době však hlásí rychlý vzestup. Možná to nějak souvisí s módou zdravého životního stylu. Velká skupina městských umělců, mezi nimi například prominentní sochařka Kiki Smithová si v Catskill otevřela ateliéry a vedle toho tu operuje asi deset různých galerií a muzeí.
Storm King Art Center, objekty M. di Suvera, Foto Jiří Zavadil
Jednou z nejvýraznějších uměleckých institucí na řece je určitě Storm King Art Center. Asi na 200 hektarech luk, kopců a lesů se tu nachází více než stovka soch vytvořených od 50. let minulého století dodneška. Výletem po parku lze strávit celý den, pořád je co nového objevovat. A každá návštěva parku je jiná. Záleží na ročním období, na světle, na počasí. Najdeme tu sochy, stavby a krajinné prvky desítek umělců – z těch nejznámějších jmenujme alespoň Oldenburga, Smithe, Serru, Libermana nebo Moora.
Storm King Art Center, M. Kadishman (Suspended), A. Liberman (Adam) Foto Jiří Zavadil
Letošní podzim se v údolí Hudsonu objevila i díla dvou českých výtvarníků Daniela Pitína a Josefa Bolfa. Jsou součástí výstavy 18 mladých umělců z východní a střední Evropy, kterou v městečku Peekskill uspořádalo Centrum pro současné umění údolí řeky Hudson (Hudson Valley Center for Contemporary Art). Za tímto úctyhodným podnikem stojí mecenáši a sběratelé umění Marc J. a Livia Strausovi. Manželé osobně cestovali po Evropě a vybírali díla pro výstavu, která má podat co nejobsáhlejší zprávu o nastupující generaci výtvarníků. Těžištěm výstavy je (zřejmě díky osobním kontaktům) Rumunsko, respektive rumunské město Cluj. Tady cesta kurátorů po východě začala a první dojem (bylo pošmourno, neustále prý sněžilo) měl zřejmě rozhodující vliv na celou koncepci výstavy.
Výstava After the Fall (Z. Bodoni, Zelená uniforma) Foto Jiří Zavadil
Obrazy jsou spíše temné, často odkazují k minulosti, k jakési beznaději. Objevují se tu strašidla Tita a Ceauşescu, staré vládní automobily, staveniště, bláto a krev. Figurativní malba. Hodně realismu. Obraz jako příběh. Jakási rehabilitace malby jako řemesla. Obrazy Pitína a Bolfa (Pitín bude tento podzim v Centru v Peekskillu pobývat jako „artist in residence“) z té poměrně homogenní řady vyčnívají. Bolfova dětská noční můra Gymnázium a Pitínův Spící obr se ani tak neliší způsobem malby jako obsahem, který vyprávějí, a který neodkazuje k minulosti. Bohužel, mezi umělci není zastoupena jediná žena. Marc J.Straus ve své úvodní eseji tvrdí, že na svých cestách se prostě s žádnou ženskou výtvarnicí nesetkali. I to o něčem vypovídá. Zvláště ve světle obdivných pasáží (v téže eseji) o tom, jak spolu východoevropští umělci drží, jak si navzájem přejí úspěch a jak americké sběratele posílali do dalších a dalších ateliérů svých kamarádů, aby viděli opravdu úplně všechno! Za svými kamarádkami je očividně neposlali.
Výstava After the Fall, Foto Jiří Zavadil
Komunita v údolí řeky Hudson si vydává vlastní měsíčník Chronogram s podtitulem Umění. Kultura. Duch. Objemná barevná publikace je plná placených upoutávek na nejrůznější místní podniky a kratochvíle, mezi kterými jsou ukryté články o umění, místních farmách a zeleném způsobu života, ale také třeba výtvory místních básníků. Kupodivu tyto básně nepřekypují radostnou energií ani strhujícími přírodními obrazy, jak by se mohlo očekávat. Společná je jim jakási kontemplativní nálada a také pocit konce. Jako by z údolí Hudsonu už nebylo kam se vydat. Člověk se zřejmě sám sebe nezbaví, ani když ho ráno nebudí náklaďáky, ale zpěv ptáků.
Pro ilustraci přikládám překlad bezejmené básně Elizabeth Caffreyové:
Co jsem se sem přistěhovala / zabila jsem tři pavouky. / Mrzí mne to. / Ptám se, zda takhle oběť byla nutná./ Když jsem spatřila pavouka č. 4 / jak mne pozoruje / měla jsem toho zabíjení dost./ Vídáme se teď docela často / ani jeden nemáme kam odejít.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
