V Central Parku, s kočárkem, čtu básně Adrienne Rich o mateřství. Slunce, jaro, stromy obalené květy a mladým listím. Vše se obrozuje. Vše do sebe nějak zapadá.
Adrienne Rich zemřela přesně před týdnem. Bylo jí 82 let. Zemřela v Kalifornii, ale velkou část života prožila v New Yorku (Ostrov Manhattan je dost široký pro nás pro obě; a úzký: dnes večer poslouchám Tvůj dech…)
O mateřství nepsala jenom básně. Její esejistická kniha Of Woman Born - Motherhood as Experience and Institution (Z ženy zrozená – Mateřství jako zkušenost a instituce) z roku 1976 patří k základním textům amerického feminismu.
Většina myšlenek, ve své době radikálních, které Rich v této knize rozvíjí, dnes působí už poněkud zastarale. Ta základní asi je, že hodnota ženy jako lidské bytosti se neodvozuje pouze od toho, zda je či není matkou. Že mateřství je spousta práce, ale ne “kariéra.” Že “mateřské” kvality, jako je trpělivost, vytrvalost či sebezapření, nejsou něco, s čím se žena rodí. Že muž může být stejně dobrou “matkou” jako žena. A žena, stejně jako muž, má právo na poslání, které nemusí mít s mateřstvím nic společného. A tak dál.
Dnes jsou tyto názory tak samozřejmou součástí obecného povědomí, že se mladé ženy od feminismu distancují. Bez žen jako Adrienne Rich by tomu ale tak nebylo. Nebo Betty Friedan a stovky a tisíce dalších “sester ve zbrani,” které neplánovaly svět “bez mužů,” ale svět bez pánů, válek, lovců a trofejí, svět velkého přátelství mezi dětmi, ženami a muži. Do splnění toho snu máme stále hodně daleko.
Život Adrienne Rich začal spořádaně, podél pevně daných čar. Vystudovala, vdala se, do třiceti stihla porodit tři chlapce. Vedle toho byla i úspěšnou básnířkou. Konstrukce ale držela pohromadě jen násilím, jak se ukázalo, a energie, která se po jejím rozpadu uvolnila, vymrštila Adrienne na docela jinou dráhu. Zásadním impulsem bylo zjištění, že nemiluje muže, ale ženy. Láska spustila proces obrody, kterého jsme v jejích básních byli svědky až do konce.
Ve svých dvou odlišných zkušenostech našla životní téma. Mezi ženami a dětmi na jedné straně a mužem na druhé, zeje propast. Muž je především násilník, válečník, destruktor. Patriot. Protiklad radosti, tvoření, uchovávání, neokázalého, ale skutečného života. (Tristan a Isolda je příběh na nic, alespoň ženy by měly znát rozdíl mezi láskou a smrtí. Ani jed. Ani pokání.) Láska Adrienne Rich k ženě je návratem k matce, k prvotnímu tělu, od kterého byla kdysi násilím odehnána. A také k sestře. (Přízrak muže - který – nás – pochopí, jakýsi ztracený bratr, dvojče – to pro něj jsme opouštěly matky, zapíraly sestry zas a zas?)
Poezie Adrienne Rich byla polemická a angažovaná, ale nepřestala být proto velkou poezií. Nikdy nesklouzla k pamfletářství nebo realismu. Byla pravděpodobně jedním z mála básníků, kteří něco podobného dokázali. Ve svých postojích byla důsledná. V roce 1997 odmítla nejvyšší vyznamenání, které americká vláda uděluje umělcům – Národní medaili za umění. V dopise pak vysvětlila svůj nesouhlas s rozhodnutím americké vlády (v té době Clintonovy) “poctít několik vybraných umělců, zatímco lidé, v naprosté většině, jsou zneuctěni, zatímco dopad rasové a ekonomické nespravedlnosti je stále brutálnější.“
Poezie Adrienne Rich je procesem obrození. A obrození, to je neustálé zbavování se dalších a dalších nánosů slepě přijatých “pravd,” schémat, do kterých se městnáme (nebo jsme násilím městnáni), a které nás odcizují tomu, co jsme. Co opravdu prožíváme. V jejích básních se opakují obrazy okrajování, seškrabávání, čištění, odstraňování, odhalování až na kost, až na krystal.
Takový nekonečný a trpělivý úklid. Absolutní úklid, chcete-li.
Citované básně jsou ze sbírky “Sen o společném jazyce” z roku 1978.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
