Z osvícených technokratů jsou jakobíni

Sledujíc řeckou krizi člověk snadno podlehne pocitu, že jsme se octli v časové smyčce. Opět jsme se dívali na tikající hodiny, ve vzduchu opět visela hrozba rozpadu eurozóny. Znovu se rozhořela zacyklená debata o nezodpovědných Řecích a rigidních Němcích, o škrtech a hospodářském růstu, o dluhu a demokracii. Rozhádání premiéři vymysleli další polovičaté a amorální řešení - a nám po něm zůstala dobře známá pachuť i předtucha, že za pár měsíců se všechno zopakuje.

Ale minulý týden se něco zlomilo: ne v řešení řeckého problému, nýbrž v povaze evropského projektu.  Evropa ztratila nevinnost. Brutalita, s níž věřitelé přinutili Atény akceptovat podmínky 86miliardového záchranného plánu pod hrozbou ekonomického kolapsu a nuceného odchodu z eurozóny,  nemá v dějinách Evropské unie obdoby.

Obdoby samozřejmě nemá rovněž sebevražedný amatérismus řecké vlády. Jenže ani dětinské chování premiéra Alexise Tsiprase, ani diskutabilní racionalita nového záchranného programu nebyly v dramatu z minulého týdne hlavní dějovou linií. Tou byla obnažená čirá logika moci, již musela eurozóna vůči Tsiprasovi použít, aby uchránila pravidla společné měny proti vzpouře radikální levice.

Znásilněná demokracie?

Smysl evropské integrace a zdroj její morální síly přitom tkvěl právě ve zkrocení mocenského principu v evropské politice. Evropané si vybudovali složitou strukturu sdílené suverenity, společných pravidel a technokratických institucí, aby v nich rozředili své mocenské instinkty, národní zájmy a ideologické konflikty.  A tato pravidla se nyní převtělila v nástroj moci. A co víc, jejich obrana se stala jejím účelem. Z osvícených technokratů jsou jakobíni.  Aby evropští lídři zachovali celistvost a status quo integrace, museli obětovat její duši.

V této souvislosti se nejvíce mluví o znásilněné řecké demokracii. Ze země se stal ekonomický „protektorát“, jak to pojmenoval slovenský premiér Robert Fico, sám jeden z protektorů.  Faktem je, že Syriza zavádí přesně ta opatření, která Řekové před dvěma týdny odmítli v referendu (a ve volbách před půl rokem). Jenže teze o převratu je intelektuální zkratkou. Okleštění suverenity v daňové nebo hospodářské politice je osudem většiny států v bankrotu.  Jen na to nejsme v kontextu Západu zvyklí.

Ani v praxi evropské demokracie nenastala žádná převratná změna.  Samozřejmě, pohled na poslance Syrizy, jak schvalují škrty a vyšší daně, je obzvláště drastickým obrazem odcizení voličů od konkrétních rozhodnutí. Jenže to je realita postdemokracie ve všech státech eurozóny.  Jak říká politolog Colin Crouch, evropští občané „mají hlas, ale nemají na výběr“.

Navzdory tomu všemu zůstane minulý týden pro Evropu traumatem - bez ohledu na to, zda Řekům půjčka pomůže, anebo je uvrhne do věčného očistce. Aktem hrubé moci se v EU rozlomila křehká rovnováha mezi disciplínou a důvěrou; ten jemný mechanismus, bez něhož nefungují žádná pravidla a tedy ani žádné sociální vztahy.

Ztráta důvěry

Případ Řecka je toho extrémním projevem a současně logickým vyústěním: státy Unie si důvěřují čím dál méně, tudíž potřebují stále přísnější pravidla, jež musí stále tvrději vynucovat – a výsledkem je stále silnější pocit nedůvěry.

Lídři eurozóny ztratili důvěru v Tsiprase, a vepsali proto do závěrů Rady konkrétní čísla, lhůty, a dokonce i detaily liberalizace řeckého pekařství. Podobně vznikl tlak na redistribuční imigrační kvóty: nikdo nevěřil Slovákům nebo Čechům, že pomůžu dobrovolně. Vlády eurozóny si navzájem nedůvěřují, že udrží pod kontrolou veřejné finance, a proto zavedly podrobný monitoring rozpočtu a poloautomatické sankce.

V kontextu demokratického státu je dialektika disciplíny a důvěry přirozená. Důvěra je podložená pocitem sounáležitosti k politickému či etnickému národu. Dodržujeme zákony, protože instinktivně důvěřujeme našim spoluobčanům, že je dodržují také; platíme daně, neboť důvěřujeme státu, že je použije na veřejné blaho.

Unie však nemá démos, který by zakládal apriorní důvěru, a současně je – makroekonomicky, politicky či kulturně - příliš různorodá na to, aby ji šlo sešněrovat fixními pravidly; nemluvě o tom, že na rozdíl od státu jí chybí legitimita a nástroje, aby si vynutila disciplínu.

Postupně se EU dopracovala k jisté rovnováze: mezi státy nikdy nepanovala absolutní důvěra, ale také se neuplatňovala absolutní disciplína. V bruselském žargonu se tomu říká „konstruktivní neurčitost“. Rozhodnutí a legislativní akty jsou formulovány naschvál vágně, aby byl ponechán široký prostor pro interpretaci.  Právě politická ohebnost pravidel (všechny ty výjimky, opt-outy či odpuštěné pokuty) byla paradoxně mazivem, bez něhož by se motor integrace už dávno zadřel.

Logika moci

Tento stav předpokládal a upevňoval pocit vzájemné důvěry: státy tu a tam obcházely pravidla, neboť věřily, že v zásadních otázkách tuto možnost nikdo nezneužije.  Stvořily ekosystém permanentního kompromisu, který nebyl vynucený ani samoúčelný, naopak byl naplněn (a podmíněn) společnou politickou vizí, eschatologií sjednocené Evropy, která svým civilizačním významem přesahovala sama pravidla.

Ekonomická krize tuto rovnováhu vychýlila. Pod tlakem finančních trhů eurozóna přistoupila k užší integraci v rozpočtové politice, vytvořila euroval a postavila základ bankovní unie. Jenže úměrně s tím, jak se zpřísňovala pravidla a vynucovala se fiskální disciplína, sílil – především mezi státy severu a jihu – pocit vzájemné nedůvěry a odcizení živený nacionalisty a populisty na obou stranách.

Dialektiku disciplíny a důvěry nahradila logika moci. Rozhodování se přesunulo na mezivládní úroveň, do rukou premiérů a ministrů, obcházejíc přitom klasickou evropskou technokracii zosobněnou v nudných úřednících Evropské komise. Nová pravidla nejsou produktem neutrální či osvícené byrokracie, jež dbá na dobro všech Evropanů a požívá důvěru všech vlád. Naopak, zrcadlí se v nich mocenská asymetrie mezi věřiteli a dlužníky, mezi Německem a zbytkem eurozóny – naposledy mezi Řeckem a zbytkem eurozóny.

Události minulého týdne byly předobrazem Evropy, kterou ovládla toxická spirála disciplíny, nedůvěry a moci. Zůstává jen víra, že Angela Merkelová coby architektka nového evropského pořádku ví, co dělá. Nepochybně je odhodlána udělat vše pro to, aby udržela eurozónu pohromadě. Její plán předpokládá následující sekvenci: prvním krokem je vynucení rozpočtových pravidel a strukturálních reforem i pomocí mocenského nátlaku, pokud to bude nutné. Ekonomické uzdravení obnoví důvěru a otevře cestu k mytické „politické unii“.

Německý ideál

Německý plán má samozřejmě spoustu úskalí. Prvním je známé makroekonomické dilema: je vůbec možné dosáhnout hospodářský růst tím, že celá eurozóna – tento heterogenní a relativně uzavřený ekonomický blok – přijme německý ideál úsporného vládnutí, konkurenceschopnosti a obchodních přebytků? Kdo bude pak utrácet a dovážet?

Druhým úskalím je nepředvídatelnost rozjitřené evropské politiky: je možné obnovit přervané pouto důvěry vynucováním disciplíny? Nespojí to euroskeptiky, nacionalisty a levicové radikály v revolučním boji proti systému?

Přesto je reálné, že se to Německu a podobně smýšlejícím vládám časem podaří: zlomí odpor radikálů, obnoví hospodářský růst a pod tlakem ekonomické racionality vykročí k fiskální a politické unii s více konzistentními pravidly, lepším mechanismem vzájemné kontroly a sankcemi, a možná i pevnější demokratickou legitimitou.

A je reálné, že vytvoří fungující a stabilní strukturu. Jenže to už bude jiná Evropa. Romantický sen o věčně nedokončeném projektu nahradí dokonalý systém pravidel. Už to nebude Evropa velkorysých a často nepraktických vizí – a mimochodem, rozšiřování o postkomunistické státy bylo původně jednou z nich – se všemi jejich slabostmi, paradoxy a postmoderních chaosem, jež k tomu patřily.

Jednou na ni možná budeme vzpomínat s nostalgií.

Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.