Volnost, rovnost, bratrství je v dnešní Francii jen prázdná fráze

Francii čeká první kolo prezidentských voleb, které se odehrávají ve velmi nejisté a nejasné situaci. Nebývale vyostřená kampaň bez zásadních témat, přitom dlouhodobé domácí problémy i krize spojené Evropy. Nezaměstnanost se pohybuje okolo deseti procent, u mladých Francouzů je to až pětadvacet procent. Lidé se strachují o bezpečnost vzhledem k teroristickým útokům. O tom, jaká panuje v zemi atmosféra a zda tyto frustrace ovlivní výsledky, mluví Markéta Hodoušková, filmařka žijící ve Francii.

Francie se dělí na Paříž a zbytek, vy žijete v Paříži. Jak byste tedy popsala zdejší společenskou náladu a jak se promítá do voleb?

Já jsem v Paříži už více než 15 let a pozoruji, že momentálně dochází ke generační změně. Končí éra baby boomers, kteří se narodili po válce a zažili nejlepší léta francouzské ekonomiky. Ne všichni jsou připraveni předat žezlo nové generaci, to je vidět i v politice. Což se pochopitelně mnoha lidem nelíbí, chtěli by změnu a volené zástupce bližší realitě. Nálada je napjatá, mnoho lidi není do poslední chvíle rozhodnuto, je těžké odhadnout vývoj.

Co vaši sousedé a známí? Nakolik řeší politiku? A převažuje mezi nimi příklon k jednomu kandidátovi?

V Paříži tradičně lidé volí proevropské kandidáty. Tahle kampaň je sice rozladila, byla bez zásadních témat, brzy po primárkách se změnila v občas až amorální bitvu o moc za každou cenu, v předvádění a vyřizování si účtů v rámci politických uskupení. Ovšem v mém okolí přes pramalé nadšení všichni sledují nejnovější vývoj v rádiu, televizi i na sociálních sítích. Ve Francii nicméně není zvykem, že by lidé otevřeně hovořili o své volbě, pokud přímo neagitují za svého kandidáta. A zvláště ne v současné situaci, kdy váhají mezi „hlasem srdce“ a „užitečným hlasem“.

Přesto, jaké hlavní momenty kampaně lidé řešili? Téměř všichni kandidáti museli vysvětlovat skandály a problematické výroky…

Hlavně nemorální postoje Francoise Fillona  (mj. si od nejmenovaných přátel nechával kupovat drahé obleky – pozn. red.) a jeho znevažování autority justice – což je i případ Marine Le Pen. Také očerňovaní novinářů a medií vnímají lidé jako signál negativního vývoje ve společnosti, útoky na novináře jsou hodně kritizovány. Obecně je v atmosféře cítit nejistota, omrzení a zklamání z politiky, nedostatek naděje. Lidé často nebudou volit pro, nýbrž proti. Otec Marine Le Pen se již jednou dostal do druhého kola prezidentských voleb a situace se často srovnává s USA, kde nedávno prožili velké překvapení. Jinak náladu společnosti jistě ovlivňuje i zvláštní stav vyhlášený v návaznosti na atentáty.

Jak se vůbec veřejnost vyrovnává s teroristickými útoky, jak ovlivňují každodenní život?

Útoků už bylo tolik, že snad každý si musel představit, že se mu to jednou stane také, a jak by zareagoval. Kontroly u vchodů, vojenské a policejní hlídky na ulicích a před školami, to je každodenní realita, problémy v dopravě způsobené podezřelými zavazadly se opakují do nekonečna.  Ostatně s pocitem ohrožení pracuji i někteří politici – ti, jejichž zájmem je právě rozdělení společnosti.

Co dalšího je zdrojem frustrací, o kterých dnes všichni mluví?

Určitě ekonomika, ale i společenská témata, jako je právo na potrat, nebo etické standardy francouzských politiků a podnikatelů.

Jak častým tématem debat jsou imigranti, potažmo jejich potomci? Ukazuje se, že Francie nezvládla integraci?

Často se o ní mluví v médiích, ale já jsem neznamenala, že by se tato otázka nějak efektivně začala řešit. Problém neúspěšné integrace se táhne tak dlouho, že nikdo neví, jak na to a odkud začít. Samozřejmě jsou výjimky - ojedinělé, zato patřičně dávané na odiv. Nicméně dnes je palčivější otázka imigrantů, kteří nedávno přišli v souvislosti s válkou v Sýrii;  ti nemají zajištěné ani ty nejzákladnější potřeby.

O mnoha zemích světa se dnes hovoří jako o společensky rozdělených. Pozorujete tyto příkopy i ve Francii?

Naprosto.  Jsou mezi generacemi, mezi sociálními vrstvami, rodilými Francouzi a přistěhovalci. Z tohoto pohledu zní francouzské „Volnost, rovnost, bratrství“ jen coby dlouhodobě zakonzervovaná prázdná fráze. Když to hodně přeženu, tak něco jako bylo naše „Se Sovětským svazem na věčné časy“.

Michel Houellebecq  v románu Podvolení na příkladu Francie sugeruje, jak je evropská kultura a společnost ochablá. Souhlasíte tedy s jeho silnou diagnózou?

Přiznávám, že jeho knihu jsem nečetla. Ale přes všechno si nemyslím, že evropská kultura a společnost je ochablá. Myslím, že je to spíš otázka vládnoucích elit, zvlášť právě ve Francii.

Jak vnímáte ekonomickou situaci země? Chybí zemi skutečně strukturální reformy?

Reformy jsou určitě nutné, zkostnatělost a konzervativnost některých společenských a podnikatelských struktur a vrstev má dopad na celou ekonomiku. Lidé jsou zvyklí, že se o ně stát postará, kupříkladu malé podnikání nemá dostatečnou podporu – o to těžší je pak čelit rostoucí nezaměstnanosti.

Jean-Luc Melenchon a Marine Le Pen - největších odpůrci Unie mezi hlavní čtyřkou kandidátů – z ekonomické situace viní často Unii. Soudě podle jejich podpory, mají i Francouzi pocit, který je dnes v Evropě čím dál rozšířenější - že jim Brusel škodí?

Většina Francouzů v EU žije odjakživa a nedokážou si představit, jaký může být život bez principů, které platí v EU. Často si neuvědomují, že mnoho věci, které berou za samozřejmost, existuje právě díky Unii. Myslím, že mnoha Francouzům jsou dokonce bližší témata bývalých frankofonních kolonií a zámořských území než sousedních států EU. S tím euroskeptičtí politici zručně operují. Stejně jako v jiných státech EU je pak snazší před občany za lokální problémy obvinit Brusel.

Je tedy Francie euroskeptická?

Nevím, jestli přímo euroskeptická, ale hodně mě překvapilo, když jsem zjistila, jak málo Francouzi o Evropě vědí, jak málo znají realitu ostatních evropských zemi. Žijí si ve svém systému a často si nedokážou představit, že něco někde může fungovat lépe – a jinak než u nich. Kdy pak vycestují, velice se diví a jsou překvapení dynamikou, kterou jinde najdou.

Zvenku jsou Francouzi docela často a škodolibě vnímáni jako ti, kteří mají pořád pocit, že jsou kulturním pupkem světa. Takže na téhle zkratce něco je?

Myslím, že mnohým Francouzům začíná docházet, že Francie už není exkluzivní kulturní ani ekonomickou velmocí. Na druhé straně je těžké si to přiznat - a Francie stále svým způsobem má výsostní postavení jak v Evropě, tak ve světě. Jen jaksi vnitřně bojuje o svou novou identitu a o pozici ve sjednocené Evropě, na jejímž zrodu se podílela – a vypadá to přitom, jako by ji tato Evropa zase tak moc nezajímala.