Utrpení mladého Hamáčka

Ministerstvo kultury je při sestavování vlády docela příjemný resort, vlastně takový resort za odměnu. Kultura běží i bez ministerstva, jakkoliv do Národního divadla musí čas od času poslat někdo peníze na výplaty a nové kulisy. Ani kulturní činovníci a umělci (možná kromě filmařů) nemají od svého ministerstva velká očekávání. Naopak skromnost mnohých z nich je pověstná. Zaměstnanci kulturních rozpočtových organizací potřebují občas přidat, aby i nadále unikali hranici životního minima. Tzv. živá kultura bude ráda za stejnou almužnu jako doposud a nejvíc ocení, když jí stát nebude do tvorby mluvit.

Za téhle situace by měla být pro každou politickou stranu radost pozici ministra nebo ministryně obsazovat. Dotyčná strana může vybrat kulturního veterána, který se bude na všechny strany usmívat, umělce chválit a občas s nimi zajde na raut, kde bude dramaticky vysvětlovat, jak mu Babiš nechce dát víc peněz. Anebo může strana sáhnout mezi mladé nadějné členy, někoho z nich vybrat a nechat v čele nepříliš náročného úřadu růst.

Sociální demokracii se ovšem povedla věc, na kterou se bude (nejen na rautech) dlouho vzpomínat: napřed po dlouhých dohadech vstoupila do vlády trestně stíhaného premiéra - a místo aby vedle zoufalého Babiše zazářila, sama v ní upadla do ještě většího zoufalství, když si Staňkem v čele ministerstva kultury dokázala proti sobě popudit lidi, v jejichž řadách by měla snaživě hledat vděčné voliče.

Sehnalová, nebo Keller?

Pokud s tvůrci filmové klasiky věříme, že “lidi nejsou hloupí” a že i v politice má všechno nějaké srozumitelné příčiny, pak není důvod si nemyslet, že právě nešikovnost kolem ministra kultury je jedním z důvodů krachu ČSSD v evropských volbách.

Tuší to asi i Miloš Zeman, muž, který si kdysi usmyslel, že se sociální demokracii pomstí za zpackané první prezidentské volby. Nynějším odmítnutím Staňkovy demise dotlačil Zeman sociální demokracii do pozice strany, která nejenže podle velké části svých členů nechce být ve vládě, ale která do ní ani nedokáže protlačit takové ministry, jaké tam chce mít.

Smutnější a zbytečnější politickou roli si lze stěží představit. Někdejší pilíř zdejšího politického systému, zosobnění té nejlepší české politické tradice, celkem upřímný ochránce sociálně slabých a opatrný tahoun řady potřebných reforem (ano, to všechno je ČSSD) čelí stále častějším pochybnostem, jestli vůbec jako parlamentní strana přežije - a jestli to vlastně vadí. Starší lidé si našli Babišovo ANO, mladí volí Piráty, nebo v Praze (z nějakého záhadného důvodu) TOP 09.

Sociální demokracii jako by najednou nikdo nepotřeboval. Její ideologové se neumí už dlouho shodnout, ke komu se má strana vlastně obracet a s jakými tématy. Politicky propadla klika Jiřího Paroubka a Lubomíra Zaorálka, Michala Haška, Bohuslava Sobotky i teď Jana Hamáčka, tedy už čtvrtá v řadě. Inspirace se nedá hledat ani v zahraničí, protože i zde jsou socialisté v těžké krizi. Snad by to mohlo jít ve Španělsku, ale tam obvykle čeští politici nedohlédnou.

Někdy jde navíc spíš o neobratnost než programovou prázdnotu. Nejlepší ukázkou je Olga Sehnalová, čerstvě neúspěšná kandidátka ČSSD do Evropského parlamentu. Ta se na české politické poměry nezvykle poctivě věnovala složitému tématu - dvojí kvalitě potravin. Jednala v Bruselu i v Praze, přesvědčovala poslance z dalších postkomunistických států, nakupovala v supermarketech, objednávala analýzy, kupila čísla a argumenty. Čelila námitkám, že se chování řetězců stejně nepovede změnit.

Krátce před volbami se ovšem tématu dvojí kvality potravin chopil Babiš se svými marketinkovými poradci a Olze Sehnalové volební téma naprosto cynicky a bez uzardění ukradli. Jistě, taková je politika. Ale sociální demokracie neudělala nic, čím by se dokázala své pracovité a schopné poslankyně zastat. Mnozí voliči si pak snadno pojí působení ČSSD v europarlamentu s něčím zcela jiným než se Sehnalovou, a sice s rozhodnutím Bohuslava Sobotky dát do pozice volebního lídra pro eurovolby 2014 Jana Kellera, který si v mnohém zjevně víc rozumí s Okamurou a Filipem, nehledě na chabou znalost angličtiny, která mu znemožnila něco v parlamentu dělat. (Olga Sehnalová mluví anglicky bez potíží.)

Sociální demokracie bude muset svým voličům dokázat, že ještě existuje. To znamená trvat na odvolání ministra kultury Staňka i za cenu odchodu z vlády. Jinak nemá smysl, aby se ostatním stranám pletla do cesty.