Blízkovýchodní rozbuška: Kdo stojí za útokem na tankery

Americká vláda má jasno: na dva tankery poblíž Hormuzského průlivu ve čtvrtek ráno zaútočil Írán. Zbraně, expertíza potřebná k provedení takového útoku, nedávné podobné útoky spáchané Íránem na zdejší lodní dopravu a fakt, že žádná ozbrojená milice v regionu nemá zdroje ani schopnosti k tak sofistikovanému útoku - takové jsou podle amerického ministra zahraniční Mikea Pompea důkazy pro íránské stopy. Útok byl cíleně proveden tak, aby plavidla poškodil, ale nehrozilo jejich potopení. V pátek Američané zveřejnili video, které ukazuje plavidlo íránských Revolučních gard, jak údajně z tankeru odstraňuje nevybuchlou minu.

Pompeo připomněl i dubnová a květnová prohlášení íránských představitelů. Ti vyhrožovali, že jako odvetu za stupňující se americké sankce, které Írán dohnaly do hluboké ekonomické krize, zablokují strategicky mimořádně významný Hormuzský průliv, jímž putuje zhruba čtvrtina světové ropy. “Írán kolem sebe kope, protože chce zastavit naši úspěšnou strategii maximálního nátlaku,” dodal Pompeo.

Z pohledu Íránu dává smysl ukázat světu, že - slovy Ayhama Kamela, hlavního blízkovýchodního analytika bezpečnostního think tanku Eurasia Group - “mír a bezpečnost Perského zálivu je závislá na ekonomické stabilitě Íránu.”  Teherán však veškerá obvinění odmítá. “Všechny země regionu by měly být opatrné a nechytit se do pasti nastražené státy, kterým vyhovuje nestabilita regionu,” řekl mluvčí vlády v Teheránu.

https://www.youtube.com/watch?v=ONbqeMHzvH8

K útokům došlo ve chvíli, kdy Írán poprvé od islámské revoluce roku 1979 navštívil japonský premiér a snažil se prostředkovat uklidnění mezi tamní teokratickou vládou a Američany. Bez úspěchu - nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Sajjid Alí Chameneí řekl, že Donald Trump není upřímný partner a nemá smysl se s ním bavit. Není to překvapivá reakce: byl to americký prezident, kdo jednostranně (a proti vůli EU) přestal dodržovat jadernou dohodu, jejímž cílem bylo zastavit mírovou cestou íránský vývoj atomové zbraně a ukončit dekády trvající izolaci perské země.

Komu tedy věřit? Z íránského pohledu nemá na první pohled eskalace a hrozba války smysl. Tamní režim se poslední měsíce snažil přesvědčit vlivné státy včetně EU, aby pomohly jadernou dohodu udržet a obejít americké sankce. Agresivní chování tuto diplomacii poškodí. A jestli v Teheránu věří, že Američané - jak naznačuje vyhrocená rétorika Trumpa, Pompea a poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona -  skutečně hledají záminku k vojenskému úderu, pak nedává smysl ji případným útokem na tanker tak snadno nabídnout důvod k použití síly.

Nicméně uvnitř íránského režimu probíhá dlouhodobý spor. Reformisté v čele s ministrem zahraniční a prezidentem Rúháním se snaží udržet jadernou dohodu a vyvézt zemi z izolace, zatímco jestřábi v bezpečnostních složkách dohodu se Západem od počátku považovali za chybu a vyhledávají konfrontaci.  Atak na tankery by tak mohl být projevem toho, že tyto síly začínají mít navrch.

Některá média tvrdí, že za známých okolností je íránská vina téměř nezpochybnitelná. “Je to takřka jisté, o to důležitější nyní je, aby se Západ íránské agresi postavil společně,” píše se například v redakčním komentáři konzervativního deníku The Wall Street Journal, podle něhož aktuální vývoj opravňuje také americký vývoz zbraní Saúdské Arábii - vraždě novináře Džamála Chášukdžího navzdory.

EU se ale zatím do řady se Spojenými státy nepostavila a Írán neobvinila. A je momentálně poctivé přiznat, že pravdu neznáme. Jasné ani není, jak přesně útok proběhl - zda minou, torpédem nebo „létajícími objekty“, které prý zaznamenala japonská posádka. Na eskalaci napětí navíc mohou mít zájem i tajné služby jiných blízkovýchodních států. V posledních týdnech také rostly schopnosti Hútijů, jemenských rebelů, kteří sice spolupracují s Íránem, ale nejsou však vůči příkazům z Teheránu bezvýhradně poslušní. Dokázali už mimo jiné útočit drony na ropovody položené stovky kilometrů hluboko na území Saúdské Arábie. Hormuzský průliv sice leží velmi daleko od jejich území, ale analýza izraelského deníku Haaretz pracuje i s touto variantou (a je skeptická k tomu, že za útokem stál Írán).

Pokud se však íránská vina potvrdí, roztočí se další kolo eskalace. Američané mohou tlačit na evropské spojence, aby dohodu s Íránem hodili přes palubu. Může dojít ke konkrétním odvetným krokům, které opět vyvolají následek. A v tak výbušném prostředí může jakákoli jiskra rozžehnout větší válku, kterou (alespoň oficiálně) nikdo nechce.

Jistá je jedna věc: balancování na hraně války a míru je primárně důsledkem Trumpovy politiky, která tlačí Írán do kouta, ačkoli země své závazky dodržovala. Příznivci jaderného dohody od počátku varovali, že obnovení sankcí posílí právě agresivní složky uvnitř teheránského režimu a výrazně zvýší možnost blízkovýchodní války. A přesně to se nyní děje.  Také proto americké odsudky útoku na oba tankery vyvolávají ve světě tak málo solidarity a tolik nedůvěry.

Vyloučit ale nelze ani opak: že reakcí na Trumpův nátlak je nebezpečný geopolitický poker ze strany Teheránu, jehož cílem je světu ukázat, že „americký prezident je nahý“ - a že jeho neustávající twitterové výhružky nejsou podložené skutečným odhodláním vyvolat s Íránem i válku. Zvlášť když je rok a půl před volbami a Trump svým voličům sliboval, že americké vojáky z „nesrozumitelného“ Blízkého východu stáhne.