Suroviny za zbraně. Rusko se vrací do Afriky

V Soči se od středy do pátku konal první rusko-africký summit, jehož předzvěstí bylo úterní ekonomické fórum. Do černomořského letoviska se sjeli afričtí lídři a byznysmeni s cílem prohloubit vzájemnou spolupráci. Tradici podobných summitů zahájila Francie v roce 1973, následována o dvacet let později Japonskem. Od roku 2000 vlastní summity s africkými lídry pořádají Čína, Evropská unie, Indie, USA, Commonwealth, ale také Korea, Brazílie či Turecko. Letos se k nim přidává i Rusko. Symbolicky tím završuje návrat do Afriky započatý před dvaceti lety.

Sovětský aktivismus v Africe a intenzivní spolupráce s marxistickými režimy v Angole a Etiopii byly produktem vrcholící studené války. Ale již koncem osmdesátých let začal sovětský zájem upadat a po rozpadu Sovětského svazu klesl prakticky na nulu. Nový obrat časově ladí s mocenským vzestupem Vladimira Putina v průběhu roku 1999 a v jeho pozadí lze vysledovat tři faktory.

Spojenci v OSN

Prvním je sílící vnímání rozpadu sovětského impéria jako geopolitické katastrofy a z toho vyplývající usilovná snaha o znovuzískání globálního mocenského statusu. Druhým faktorem je rostoucí nesoulad ve vztazích Ruska a Západu spojený například s východním rozšířením NATO, válkou v Kosovu nebo ruským postupem v Čečensku. Důsledkem obou faktorů je pak odmítání unipolárního světa vedeného Spojenými státy a snaha vytvořit z Ruska protiváhu a klíčového hráče budoucího multipolárního světa. Třetím faktorem byla rostoucí cena ropy, jež umožnila ekonomickou stabilizaci Ruska a uvolnila mu ruce pro globální aktivity.

Postupně se tak ruský geopolitický pohled rozšířil ze Střední Asie a Blízkého Východu i na další regiony. Afrika však nepředstavuje klíčovou strategickou prioritu a vzájemné vztahy zůstávaly omezené. Rusko nemá ani zdroje, ani zájem vrátit se do období aktivní sovětské politiky na černém kontinentě. Jeho současný obrat je projevem čirého pragmatismu, který nabral na intenzitě po ruské anexi Krymu na začátku roku 2014. Po zahájení protiruských sankcí se ruskou zahraničně politickou prioritou stala konfrontace se Západem, jejímž důsledkem je například vznik Euroasijské hospodářské unie, ruské angažmá v Sýrii nebo užší spolupráce s Afrikou.

Ta navíc má i zásadní diplomatický přínos, jak se ukázalo při hlasování OSN o rezoluci odsuzující anexi Krymu. V Radě bezpečnosti dokázalo Rusko díky svému práva veta přijetí rezoluce zabránit, na půdě Valného shromáždění však právně nezávazná rezoluce přijata byla. Plná polovina afrických států se nicméně při hlasování zdržela a další dva rezoluci výslovně odmítly. Afrika se tedy ukázala jako možný důležitý spojenec ruské snahy o posílení vlastního mezinárodního postavení na úkor Západu.

Od krymské anexe také nabyl na významu ekonomický potenciál Afriky jako regionu, který není zatížen západními sankcemi a nabízí řadu příležitostí. Nejjednodušší cestu do Afriky představují pro Moskvu země, kde dochází jen k omezenému soupeření s ostatními aktéry. Svět začal být znepokojen ruskými aktivitami v Africe poté, co byla v říjnu 2017 podepsána dohoda se Středoafrickou republikou o vojenské spolupráci. Pro nově zvoleného prezidenta, čelícího působení řady ozbrojených milicí, znamenala spolupráce s Ruskem posílení vlastní bezpečnosti a současně možnost vyzbrojení armády proti rebelům.

Výměnou za to získalo Rusko přístup k těžbě diamantů, zlata a uranu. Ruská pozice je v tomto unikátní jak proti Číně, tak proti západním zemím: na rozdíl od nich (zatím) nepotřebuje africké suroviny pro udržení rozvoje své ekonomiky. Z pohledu Moskvy znamená zapojení se do těžby v těchto extrémně výnosných sektorech ekonomickou příležitost a rychlý zisk, který vesměs končí na soukromých účtech podnikatelské elity napojené na Kreml. Současně to posiluje pozici Ruska jako jednoho z globálních lídrů obchodu s klíčovými surovinami.

Alternativa vůči Západu i Číně

Obdobný model obsahují i další smlouvy o vojenské spolupráci, kterých Rusko v Africe podepsalo již více než dvacet. Řada tamních států stále disponuje sovětskými zbraněmi, potřebuje modernizovat svůj arzenál a dodávky z Ruska představují sázku na jistotu a příznivý poměr ceny a výkonu. Podle švédského výzkumného institutu SIPRI více než třetina zbraní dodaných do Afriky pochází z Ruska. Součástí ruské nabídky jsou také vojenští poradci, jejichž zkušenosti z guerillové války na Kavkaze jsou na mnoha místech Afriky žádané pro boj s islámským terorismem. Z ruských aktivit v Africe tak výrazně profituje i vojensko-průmyslový komplex, který představuje jednu z klíčových opor Putinova režimu.

Moskva se příliš nezajímá o použití dodaných zbraní ani jejich případný přeprodej do jiné země. Výčet nejbližších ruských spojenců v Africe proto není příliš překvapivý: kromě Středoafrické republiky jde o Súdán, Alžírsko, Egypt, Zimbabwe, Čad, Madagaskar nebo libyjské protivládní milice polního maršála Haftara. O spolupráci se ale začínají zajímat i další země, jež se na žebříčcích demokracie a dobrého vládnutí umisťují přece jen lépe.

Rusko svou nabídkou bezpečnostní spolupráce výměnou za zapojení ruských firem do těžebního průmyslu nabízí alternativní řešení jak vůči Západu, tak vůči Číně. Ta sice slibuje investovat do rozvoje afrických zemí desítky miliard dolarů, ale většinou se jedná o půjčky, jejichž podmínky nemusí být nutně výhodné. Afričtí lídři tak začínají být při jednáních s Čínou ostražití a hledají další možnosti pro ekonomickou spolupráci.

Letošní summit následoval po pěti letech diplomatické, ekonomické a vojenské ofenzívy. Na rozdíl od sovětské éry postrádá ruský přístup ideologický obsah a představuje realistickou pragmatickou politiku usilující o naplnění národních zájmů. Ruská přítomnost na kontinentu je nicméně stále marginální a zatím zásadně neohrožuje zájmy ostatních aktérů. Rozsahem a intenzitou vzájemných vztahů se jim Rusko nemůže rovnat, aktivity ruských těžařských a bezpečnostních společností kryté z pozadí Kremlem však nepochybně budou v nadcházejících letech narůstat.

Autor je afrikanista a analytik Asociace pro mezinárodní otázky