Semelová v Knihovně Václava Havla? V pořádku

Pozdvižení, které způsobila účast upřímné stalinistky Marty Semelové na debatě o vzdělávání v Knihovně Václava Havla, je zcela zbytečné. Na té akci bylo všechno v pořádku. Jediná podivnost je následná reakce ředitele knihovny Michaela Žantovského.

Předvolební debatu uspořádala Česká středoškolská unie, tedy organizace, v níž pracují výhradně středoškolští studenti. Míra jejich zaujetí pro věci veřejné a profesionalita v přípravě podobných akcí i v mediální komunikaci je obdivuhodná a příkladná. Jestli někde lze mít pocit, že nastupující generace jasně převyšuje ty předcházející, pak tady. Takže je pochopitelné a v pořádku, že jí KVH poskytla pro předvolební debatu o vzdělávání prostory a podporu.

Na debatu byli pozváni zástupci parlamentních i mimoparlamentních stran, moderoval Bob Kartous z EDUin. Jediný, kdo odmítl, byla Okamurova Svoboda a přímá demokracie. Že je na takové debatě paní Semelová, není žádné překvapení. V KSČM platí za hlavního experta na vzdělávání už nejspíš dvě desetiletí. Takže těžko čekat, že komunisté pošlou někoho jiného. Ostatně vzhledem k tomu, jaká moudra paní Semelová obvykle trousí, je to ideální prevence před případným pokušením dát komunistům hlas. Tvrzení Žantovského, že o tom nevěděl, je buď vnitřní komunikační problém knihovny nebo nešikovná výmluva. Možná by stačilo, kdyby začal číst vlastní pozvánky. Bylo tam napsáno včas a jasně, kdo se debaty zúčastní.

V debatě od Semelové nic zásadně pohoršujícího nepadlo a rozhodně nepatřila k nejslabším účastníkům. Na to tam byli jiní kandidáti. Takže pohoršení ředitele Žantovského se mohlo týkat (a týkalo) výhradně jejích starších výroků o Václavu Havlovi a Miladě Horákové. Je v zahraničí a lze pochopit, že poněkud ukvapeně reaguje na rozhořčenou facebookovou kritiku od příznivců knihovny. Ale kam svým vyjádřením směřuje?

Chce snad instituce, která o sobě tvrdí, že podporuje veřejnou debatu, pro příště dělit diskutující na přijatelné a nepřijatelné? A je arbitrem přijatelnosti sám  Žantovský? Nebo existuje seznam nepřijatelných výroků dostupný jen pracovníkům knihovny? Nebo rozhoduje správná odpověď na kardinální otázku, jakou byla třeba na počátku sedmdesátých let ta o souhlasu se vstupem vojsk? Jak by taková otázka a odpověď na ni zněla dnes, aby byl diskutující připuštěn do KVH?

Pocit trapnosti je i tentokrát opravdu intenzivní, ale nemůže za něj kupodivu Marta Semelová.

Autor je spolupracovník informačního centra o vzdělávání EDUin