Proč se bát Marie Benešové

Jaroslav Fenyk je bezesporu úctyhodný a respektovaný právník. Také je někdejším blízkým spolupracovníkem současné ministryně Marie Benešové, zná ji dobře a jeho článek „Kdo se bojí Marie Benešové“ je dobře vyargumentovaný. Dal by se podepsat -  kdyby v něm nechybělo to, co právní výkony a postoje Marie Benešové zpochybňuje a co vyvolává i obavy demonstrantů, kteří se mají sejít v neděli v Praze na Letné.

Soudce Fenyk popisuje odvážné okamžiky v kariéře Marie Benešové. Nebylo jich málo; týdeník Respekt o nich v minulých dvaceti letech informoval velmi pečlivě a postoje Marie Benešové v nich většinou hájil. Podepisujeme tedy, že současná ministryně spravedlnosti na počátku tisíciletí – coby nejvyšší státní zástupkyně – spoluprosadila novelu zákona o státních zástupcích, který dal úřadu pravomoci do velké míry srovnatelné s demokratickými státy. Ze státních zástupců přestali být pošťáci (kteří v podstatě doručovali policejní návrh na žalobu k soudu, jak říkal tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl) a úředníci závislí na politicích. Stali se z nich vykonavatelé práva. Tedy aspoň z některých.

Marie Benešová se stavěla proti nespravedlivým krokům ve funkci nejvyšší státní zástupkyně. Do „civilu“ ji poslal ministr spravedlnosti Pavel Němec poté, co silně kritizovala jeho pochybný krok odejmout katarského občana (z královské rodiny) obviněného ze zneužívání mladých dívek z pravomoci tuzemských soudů a předat jeho stíhání do Kataru. Bylo jasné (a taky se tak stalo), že se princ v domovské zemi žádného soudu nedočká.

Byla to také Marie Benešová, která nazvala justiční mafií několik soudců a státních zástupců, kteří podle jejího názoru ohýbali zákon. Následný soud (údajní mafiáni ji za výrok žalovali) vedený soudcem Vojtěchem Ceplem dal dohromady řadu důkazů a indicií, které ukazovaly na klientelistické svazky mezi justicí a politiky. A to vedlo k další, tentokrát personální revoluci ve státním zastupitelství. A souhlasit se dá i s dalšími postoji Marie Benešové, které Jaroslav Fenyk zmiňuje.

Problém Marie Benešové je jinde. V květnu 2013 se stala poradkyní prezidenta Miloše Zemana v oblasti práva. Politika, který nebyl a není zrovna vyznavačem práva a zákonů. Jen namátkou (kdo chce znát podrobnosti, může si přečíst návrh na ústavní žalobu na prezidenta sepsanou senátorem Václavem Láskou a podepsanou více než třicítkou senátorů). Miloš Zeman v roce 2013 jmenoval a držel u moci svou úřednickou vládu Jiřího Rusnoka (Benešová v ní byla ministryní spravedlnosti), přestože sněmovna mu dodala dost hlasů, aby mohla fungovat vláda vzniklá na principu parlamentních voleb.

Prezident pak nerespektoval ústavní zvyklosti celkem pravidelně a zasahoval tím jak do chodu exekutivy, tak do nezávislosti justice. Odmítal dlouho a nesmyslně jmenovat Bohuslava Sobotku premiérem, neodvolává ministry nebo nejmenuje ty navržené. Jeho kancléř nezískal bezpečnostní prověrku (zákon to neukládá, ale dosud bylo zvykem, že se kancléři prověrce podrobili) a prezident ho nechal ve funkci. Stejně tak Zeman odmítal odvolat ministra financí Andreje Babiše, když mu to navrhnul premiér Sobotka.

Zjednodušeně - prezident Zeman vytváří v Česku soustavně atmosféru, kdy říká, že zákony a ústavní zvyklosti nejsou důležité, že je důležité, co říká on. Odmítá se omluvit, když je k tomu odsouzen soudem. Kritizuje práci justice bez důkazů, když se mu to hodí. Jeho kancléř se pokouší ovlivnit soudce a prezident k tomu mlčí. A problém je, že k tomu mlčela od roku 2013 i jeho právní poradkyně Marie Benešová.

Třeba se s ní Miloš Zeman o těch věcech neradil. Třeba netušila, k čemu se chystá. Třeba jen seděla při prezidentových schůzkách s ministry spravedlnosti a překládala hlavě státu, co vlastně říkají. Ale v každém případě prostě mlčela, byť jindy je tak prostořeká, spontánně reagující a kritizující, i když nemá v rukou fakta (nečinnost soudů, špatná výkonnost vrchních státních zastupitelství, to jsou její omyly jen z poslední doby). Dokud byla jen poradkyní, proč ne. Má svůj právní názor. Ovšem v současné funkci ministryně získává její mlčení jiné obrysy. Co když bude mlčet, až bude nutné, aby se jako ministryně zastala spravedlnosti?

Marie Benešová na postu ministryně spravedlnosti neudělala nic, co by se dalo vykládat jako podkopávání právního státu. Dá se jí věřit, že nechce zničit nezávislost státních zástupců, nakonec její velkou část sama vybojovala. Dá se věřit i tomu, že do funkcí šéfů soudů – kteří se budou během jejího funkčního období měnit – navrhne slušné a respektované lidi.

Problém je, že se totéž nedá věřit prezidentu Zemanovi. Že nebude přes ni prosazovat, co bude považovat za výhodné pro sebe, svou moc a ochranu svých blízkých z Hradu. Marie Benešová mlčela k právním výkonům toho, komu radila, šest let. Je tedy logické, že část veřejnosti má dnes strach, že bude mlčet dál. Zdůrazňuji – mluvíme o oprávněných obavách, nikoli o tom, co Marie Benešová udělá. Třeba najde starou odvahu.

Jaroslav Fenyk měl v článku v mnohém pravdu. Ale jako ústavní soudce ví, že spravedlnost a fungování právního státu není vymezeno jen konkrétními zákony a konkrétními aktivitami. Že je to kontextový soubor vnímání, který zahrnuje i morálku, zvyklosti, postoj veřejnosti a vyváženou reakci na situace. Marie Benešová nemusela dělat poradkyni prezidenta. Ale dělala - a nechovala se v kontextu svých odvážných kroků.