Odpověď kritickému liberálovi

Kolega Petr Honzejk z Hospodářských novin zajímavě kriticky zareagoval na můj editorial.  Mám dojem, že se více míjíme ve vzájemném porozumění než v tom, že bychom se tak zásadně názorově lišili, ale děkuji za zajímavé podněty do debaty. Vystupování ze sociálních bublin musí být ambicí každého člověka, který se pohybuje ve veřejném prostoru. To je jasné a vlastně to ani není třeba opakovat.

Podstatnější a náročnější je, co pro to máme udělat a co pro to máme obětovat. Jsem přesvědčený, že máme udělat maximum a obětovat své pohodlí. To znamená vystavovat se jiným názorům, debatovat, polemizovat, dobře informovat, odlišné názory akceptovat. Proto také jezdím po celém Česku, účastním se debat a polemik - někdy jsou to příjemná setkání, někdy velmi vyhrocená. Přesto mají smysl. Proto jsem také několikrát napsal, že česká společnost není fašistická ani extremistická atd. Proto jsem také psal, že není dobrá cesta vysmívat se lidem s jinými názory na sociálních sítích apod.

Z tohoto pohledu mohu s klidem říct, že se snažím hranice vlastní bubliny překračovat a nabízím lidem z druhé strany naslouchání. Pochopitelně netvrdím, že dokonale, to prostě neumím. K úspěšnému vystoupení ze sociálních bublin však musí být zájem i na druhé straně. Bez toho ona mise nikdy nemůže být úspěšná. Bohužel ve zdejších debatách se často za vstřícnost bere pouze to, když se dá druhému za pravdu, nikoli to, že s ním někdo chce vést férovou diskusi.

Když jsem se v úvodu ptal, co jsme ochotni obětovat, potom za sebe říkám, že rozhodně ne vlastní hodnoty či východiska, ke kterým jsem došel svým poznáním. Možná, že jsou liberální hodnoty v ohrožení, možná budou nahrazeny, ale jak jsem psal v editorialu: nechápu, proč bych u toho měl asistovat, když to vidím jinak.

Nepodceňoval bych navíc čtenáře jako takové. Ze všech výzkumů či anket, které jsme pořizovali mezi čtenáři Respektu, vychází, že netvoří nějakou homogenní skupinu. Názorově se v mnoha zásadních tématech liší téměř 50 na 50. Na otázku, jestli jim odlišný názor Respektu nevadí, přitom odpovídají, že ne, protože je více zajímají informace či argumenty než stanoviska redakce. Ale to jen taková odbočka.

Možná nejdůležitější pasáž v komentáři Petra Honzejka je následující: „Je jasné, že liberálně naladěnému uchu lahodí víc přímočará argumentace Erika Taberyho. Jenže při bližším pohledu se ukazuje jako problematická. Paralela s dobou mezi lety 1945 a 1948, kdy všichni přijali diskurs komunistů a následkem toho přišla totalita, je možná až přepjatá. Lidé, kteří dnes oponují liberálnímu modelu (podle nich je zkorumpovaný, není schopen ochránit nás před hrozbami atd.), nemusí být přece rovnou totalitáři či jejich přikyvovači.“

Vůbec by mě nenapadlo tvrdit, že ten, kdo má jiný názor, je totalitář. K čemu jsem mířil, je pravý opak. Ani po druhé světové válce u nás nebylo mnoho totalitářů, proto bychom měli přemýšlet o tom, co jim umožnilo úspěch. Podle mě je pro demokracii podstatná co nejbohatší debata, pestrost názorů a východisek. Když se však začne s názorem taktizovat, kličkovat, vidím v tom zkrátka začátek velkých problémů.

Nenacházíme se ve stejné době jako v roce 1948, srovnávat by mohl jen blázen. Ale také platí, že demokracie je vlastně v ohrožení neustále. A hledat varování v poválečné době je přínosné - protože nám to umožní se lépe bránit případným nebezpečím, která vyplývají z rychle se proměňující společnosti. Proto také brilantní historik Timothy Snyder sestavil jakýsi manuál z chyb 20. století.

Takže hurá z bubliny, ale jedině jako rovnocenný partner.