Němeček: Čekal bych od Heleny Válkové větší pokoru
S právníkem a bývalým novinářem o tom, proč končí v radě pro lidská práva
Helena Válková zůstává vládní zmocněnkyní pro lidská práva, svoji pozici nakonec uhájila nejen před členy vlády, ale ve čtvrtek i před příslušnou vládní radou. Výzva k rezignaci od právníka a bývalého novináře Tomáše Němečka, jednoho z členů rady zastupujících občanskou a odbornou veřejnost, nakonec vyzněla do prázdna. Většina Válkovou podpořila. K Němečkovi se z dalších členů rady přidal jen Hubert Smekal z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, oba poté funkce v radě složili.
Proč jste považovali za nutné skončit?
Já svoje důvody zveřejnil už v neděli. Ostatním členům rady jsem rozeslal výzvu k rezignaci paní profesorky s tím, že pokud zmocněnkyní zůstane, odporoučím se z rady já. Dodržel jsem, co jsem řekl.
Na Facebooku jste k tomu v neděli napsal, že „teď už je pocit trapnosti při sledování činů a výroků profesorky Válkové nesnesitelný“. Lze to trochu rozvést?
Pro mě bylo poslední kapkou vystoupení Heleny Válkové v Událostech komentářích, kde vedle Jiřího Gruntoráda, disidenta šikanovaného za minulého režimu ochranným dohledem, v jednu chvíli řekla, že tehdy také hájila lidská práva, ale jiná lidská práva než on. To je věta, která bude dlouho znít v uších myslím nejen mně.
Nebyla to od ní jen vyjadřovací nešikovnost?
V tu chvíli, kdy seděla vedle jednoznačné oběti a nezpochybnitelně statečného odpůrce režimu, byla - myslím - na místě určitá pokora. Ten její výrok možná nešikovný byl, ale zároveň naznačoval, jako by její takzvaně odborná neutrální činnost byla stejně hodnotná jako činnost československého disentu. A to prostě není pravda.
Asi ale nejde jen o jeden výrok…
Další problém vidím v tom, jak v celém svém vysvětlování mluvila hlavně v rovině já já já. O svém pohledu, jak věci vnímala v tehdejší době. Já se nechci pouštět do soudů, zda věděla, nebo nevěděla, kdo byl Josef Urválek, a jestli byl ochranný dohled zneužíván. To prostě nevíme. Ale zjištění historika Petra Blažka šlo využít k tomu, že mohla svoje tehdejší počínání reflektovat z dnešního pohledu. A to bylo promarněno. Třetí důvod pro mě byl, že dnes už všichni v této zemi vědí, kdo byl Josef Urválek, a fakt, že s ním byla publikačně spojena, je zátěž, která táhne radu dolů.
Členové vlády paní Válkovou podrželi, prý jim jí „bylo líto“. Vám ne?
Jistě, je to starší dáma, lidsky mi to samozřejmě nepříjemné bylo. Navíc já si ji pamatuju už z dob známého případu na plzeňských právech, který jsem popisoval jako novinář a kde se zachovala dobře. To mě brzdilo. Dnes nejdřív dávala najevo, že moji výzvu brala jako nějakou moji zradu. Ale na závěr jsme si podali ruce a já respektuji, že jiní to viděli jinak a já hlasování prohrál.
Na tiskovce padlo, že hodně členů rady bylo nerozhodných. Co je nakonec přesvědčilo?
Nelze popřít, že jako bývalá šéfka katedry a nakladatelství dobře zvládá byrokratické procesy, čili by bylo nefér upírat jí zásluhy za to, že za ní rada začala celkem fungovat. Chtěla měřitelné cíle a výsledky, pravidelná jednání. Já jsem byl v radě rok, ale pamětníci říkají, že radu řídí za dlouhá léta nejlépe. V tom bylo dilema.
Jak jednání probíhalo? Znovu svoje počínání vysvětlovala a hájila?
Dvě a půl hodiny. A dnes mluvila asi nejlépe. Ale mléko už je rozlito, nelze to napravit. Na druhou stranu respektuju, že to jiní viděli jinak.
V čem jinak? Kromě manažerské výkonnosti…
Byla vidět velká šíře názorů. Na začátku byly dva vyhrocené postoje. Na jedné straně Daniel Herman argumentující v tom smyslu, že paní Válkovou podporuje, že ji zná, zná její životní příběh a důvěřuje jí. A na druhé straně já s tím, že to respektuji, ale vyzývám ji k rezignaci. Řada členů dávala najevo, že jsou na hraně. Na jedné straně efektivita, na druhé důvěryhodnost. Nakonec se debata vyvinula tak, že jsme měli rozhodnout jen my, zástupci občanské a odborné veřejnosti, tedy ne zástupci institucí, kteří tvoří druhou polovinu rady. Nás bylo osm, šli jsme bokem, ale bylo vidět, že nejsme schopni dobrat se k jednomyslnému stanovisku. Padaly i návrhy, ať rozhodne vláda, ale podle mě bylo potřeba mít usnesení a věc dál neprotahovat. Proto jsem navrhl formulaci, že většina přítomných paní Válkovou podpořila. Já sice mezi ně nepatřil, ale s takovým usnesením jsem souhlasit mohl. Skončilo to takovým komickým momentem, kdy mi paní Válková na závěr řekla, že si váží toho, že jsem to pomohl rozetnout.
Námitka, že propásla sebereflexi, se objevuje často. Dá se z celé té věci vyvodit obecnější ponaučení nebo lekce pro nás všechny?
Reflexe chyběla. Bylo iritující, jak o sobě stále mluví tím obhajovacím tónem. Jistý symbolický rozměr to asi má, ale to bych nechal být. To už nechám komentátorům.
Přečtěte si více k tématu
Němeček o Respektu: První linie byla dost náročná
Narodil se v Opavě. Vystudoval žurnalistiku, češtinu a práva na Univerzitě Karlově. Nejprve psal do Mladého světa, od roku 1995 pracoval v týdeníku Respekt, kde dělal dva roky šéfredaktora. Odešel ze svého rozhodnutí v roce 2005, dva roky působil jako šéfkomentátor Hospodářských novin. Od roku 2009 vedl přílohu Orientace v Lidových novinách a následně přílohy Právo a justice tamtéž. Je držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky a Ceny Karla Havlíčka Borovského. Napsal knihu o české právní legendě, ústavním soudci Vojtěchu Ceplovi. V roce 2013 opustil novinařinu a začal pracovat jako podnikový právník Psychiatrické nemocnice Bohnice. Je ženatý, má tři děti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].