Moje osudové české osmičky

1968

Na svět jsem přišel v listopadu roku 1968 v západoukrajinském městě Ternopil. Před osmdesáti dny vtrhla sovětská vojska do Československa a jen čtyři dny před mým narozením se na kyjevském Chreščatyku v centru hlavního města tehdy ještě sovětské Ukrajiny na protest proti zotročení země sovětským režimem a srpnové okupaci Československa upálil Ukrajinec Vasyl Makuch.

Je docela možné, že právě v den mého narození v jiném západoukrajinském městečku Kariv, ležícím asi 150 kilometrů od Ternopolu, Vasyla Makucha oplakávali jeho rodiče a blízcí, zatímco KGB v jejich bytech prováděla domovní prohlídky a během výslechů se snažila získat informace, které by ji přivedly na stopu „protisovětské nacionalistické organizace“.

A jen pět dní nato se na půli cesty mezi Ternopolem a Karovem – ve Lvově - narodila moje budoucí žena, s níž mě navždy spojil nejen společný osud, ale také osudové české osmičky. To jsme však přirozeně ještě nevěděli. Netušili jsme nic o Československu ani o jeho obsazení vojsky Varšavské smlouvy. O srpnové okupaci ale velmi dobře věděl otec mé ženy, mladý ukrajinský fyzik, který několik měsíců před narozením své dcery společně s dalšími ukrajinskými intelektuály podepsal protestní dopis odmítající sovětskou invazi do Československa. Následky jeho odvážného kroku pociťovala rodina až do pádu Sovětského svazu.

Narodil jsem se v roce, kdy se totalitní komunistické monstrum rozhodlo výhonky československé demokracie udusit v samém zárodku. Těch, kteří proti tomu protestovali za hranicemi Československa, byla hrstka. Ale mezi těmi nemnoha statečnými bylo mnoho Ukrajinců. Rána, kterou v roce 1968 komunisté uštědřili Československu, bolela i Ukrajince, kteří sami zažívali tvrdou okupaci, a to nejen komunistickou, ale také ruskou.

1978

Dne 21. ledna 1978, na místě, které je všem Ukrajincům svaté – u hrobu velkého ukrajinského básníka Tarase Ševčenka v Kanevi, zopakoval čin Vasyla Makucha ukrajinský disident Oleksa Hirnyk. I on se upálil na protest proti ruské okupaci Ukrajiny a rusifikaci ukrajinského národa. Datum si zvolil symbolické: svůj život Oleksa Hirnyk obětoval v předvečer 60. výročí vyhlášení nezávislé Ukrajinské lidové republiky.

O jeho činu jsem tenkrát nemohl ještě nic vědět, stejně jako mi byly neznámé příběhy Vasyla Makucha nebo Jana Palacha. Ale právě v onom roce 1978 jsem se z vysílání Rádia Svobodná Evropa dozvěděl o hnutí Charta 77, které vzniklo v Československu. Úplně mi nedocházelo, kdo to ti chartisté jsou a za co bojují, ale cítil jsem, že někde se děje nějaká velká nespravedlnost. Desetiletý kluk netušil a ani nemohl chápat, že tato nespravedlnost se dotýká také jeho, protože i jeho národ – stejně jako Češi a Slováci – zažívá okupaci. Co však vím naprosto přesně: jméno Václav Havel jsem poprvé slyšel právě tehdy.​

1988

Základní službu vojenskou jsem vykonával u pohraničního vojska na hranici s Polskem asi 70 kilometrů od Karova, kde se narodil Vasyl Makuch. Do rozpadu Sovětského svazu a vyhlášení nezávislosti Ukrajiny chyběly tři roky. Na vojnu mě povolali po ukončení druhého ročníku univerzity, na které jsem studoval češtinu a literaturu.

Sovětský svaz žil naplno Gorbačovovou perestrojkou, avšak o skutečné demokracii jsme mohli zatím jen snít. Hranice, dokonce i s těmi zeměmi, které patřily do takzvaného socialistického tábora, byly střeženy jako nejtvrdší kriminál. Jednoho letního dne roku 1988 byl na našem pohraničním úseku vyhlášen poplach – došlo k narušení hranice z polské strany. O několik hodin později se dozvídáme, že narušitel byl zadržen. Je to nějaký Polák, špion, nebo člověk, který prostě jen zabloudil; šíří se různé zprávy.

Shodou okolností jsem pak byl svědkem rozhovoru, který se se zadrženým „špionem“ snažil vést příslušník zvláštního oddělení zajišťujícího bezpečnost sovětského státu. Zjevně se mu to moc nedařilo. S průměrnou znalostí polštiny nedokázal pochopit, proč „narušiteli“ nerozumí prakticky ani slovo. Zato já jsem uslyšel známý jazyk – to je přece čeština! Nadřízeného překvapilo, když jsem mu řekl, že je zbytečné se „špionem“ mluvit polsky, protože je to Čech. Pověřili mě, abych výslech překládal. Byla to moje první překladatelská zkušenost.

U naší jednotky byl „špion“ zadržován asi dva dny. Pokaždé, když něco potřeboval, nechal si zavolat „toho chlapce, který mluví česky“. Mohli jsme tak spolu o samotě mluvit o různých věcech. Jmenoval se Michal a bylo mu asi čtyřicet. Pocházel z jednoho jihočeského městečka. Pěšky se nedříve vydal do Polska, ušel stovky kilometrů, až překročil hranice Sovětského svazu. Jak říkal, chtěl se na vlastní oči přesvědčit, jak se v Sovětském svazu žije. „U nás v Československu je život hodně těžký, nemáme svobodu,“ řekl mi.

Po výsleších Michala vrátili přes Polsko do Československa. Jaké byly jeho další osudy, netuším. Ale to, co říkal, se mi tehdy hluboko zarylo do mysli. Jaká naivita myslet si, že v Sovětském svazu vládne svoboda! Copak nevěděl, že Ukrajinci – stejně jako Češi a Slováci – žijí v okupované zemi?

1998

Rok 1998 mě zastihl poprvé v roli ukrajinského diplomata v České republice. Po čtyři roky jsem mohl pozorovat, jak v této zemi zakořeňuje demokracie, sledoval jsem její cestu do Evropské unie i NATO. V polovině devadesátých let bylo Česko bezesporu jedním z lídrů střední Evropy, pokud jde o hloubku a dynamiku demokratických změn. A symbolem těchto změn byl bez jakékoliv pochybnosti Václav Havel. Češi měli ohromné štěstí, že ve zlomové době měli právě jeho.

V onom roce 1998 jsem si dodal odvahy a během jedné akce přistoupil k Havlovi, abych se ho na něco zeptal (moje otázka se týkala jeho dojmů z loňské návštěvy Ukrajiny). Havel krátce odpověděl, zeptal se, kde jsem se naučil česky, a potřásl mi rukou. Tak vypadalo moje první osobní setkání. Zní to jako banální epizoda ze života diplomata, ale pro mě znamenala opravdu mnoho. Byl jsem svědkem toho, jak se Češi toužili stát se součástí Evropské unie a NATO, jak o to bojovali a jak prožívali, když jim v Bruselu nerozuměli. Jak snili. To vše ve mně budilo mimořádný respekt a obdiv – tato země se stala skutečně svobodnou.

A můj další silný zážitek z roku 1998? Vítězství českých hokejistů nad Ruskem ve finále olympijského turnaje v Naganu. Nelze skoro popsat slovy atmosféru, která tehdy v Česku zavládla. Byl to vrcholný pocit štěstí a hrdosti sjednoceného národa. Triumf v Naganu, který přišel třicet let po srpnu 1968, mnozí navíc vnímali jako symbolickou odplatu za okupaci. Nevím proč, ale cítil jsem se tehdy jako jeden z těch, kteří mají důvod slavit. Bylo to možná proto, že moje země stále ještě nebyla plně svobodná. V té době se už nezávislá Ukrajina stále nacházela ve sféře vlivu Ruska.

2008

V roce 2008 pracoval jsem ve slovenském Prešově jako generální konzul Ukrajiny. Osud mi dopřál, abych sledoval, jak na své evropské budoucnosti pracuje druhá část někdejšího Československa. Po pádu komunistického režimu a rozvodu Prahy s Bratislavou Slovákům chvíli trvalo, než se shodli na cestě, kterou chtějí, aby se jejich země vydala. Jen pár let po roce 2000 už však Slovensko tempem reforem nijak nezaostávalo za dalšími zeměmi střední Evropy, a v mnohém je dokonce předčilo.

Rok 2008 byl ve znamení posledních příprav vstupu Slovenska do eurozóny: 1. ledna 2009 se stalo první a dosud je jedinou zemí Visegradské čtyřky, která přijala euro. V téže době se Česko připravovalo na své premiérové (rovněž od 1. ledna 2009) předsednictví Evropské unie. Obě země se tak vrátily tam, kam vždy právem patřily, do evropské rodiny svobodných národů. Někdejší okupace se stala už jen noční můrou.

Ne všechny země měly tolik štěstí. Ruská agrese proti Gruzii a okupace části gruzínského území v srpnu 2008 signalizovaly začátek nové hybridní války v Evropě. Když se ani Gruzie, ani Ukrajina nedočkaly slibu přijetí do NATO, dala tato strategická chyba Rusku prakticky volnou ruku. A slabá reakce civilizovaného světa na to, co Rusko provádí v Gruzii, vyvolala v Moskvě pocit, že dovoleno je úplně vše. Právě v tom, co se stalo v roce 2008, je nutné hledat příčiny tragických událostí, jichž jsme dnes svědky.

2018

Být ukrajinským velvyslancem v Česku, v zemi, s níž je v mém životě tolik spojeno, má pro mě zvláštní význam. Být ukrajinským velvyslancem v Česku v roce, kdy tato země oslaví svoje století – a zároveň si připomene půlstoletí od okupace sovětským režimem –, je zvlášť symbolické. Symbolické je i to, že letos, padesát let po smrti Vasyla Makucha, ponese jeho jméno lávka přes říčku Botič v Praze.

Nemálo Ukrajinců před padesáti lety stál protest proti okupaci Československa ztrátu svobody, některé dokonce život. Dnes ale je okupována část mé země – Ukrajiny. Téměř každý den rukou ruských okupantů umírají ukrajinští vojáci, kteří brání nejen svobodu a nezávislost Ukrajiny, ale také svobodu Evropy včetně České republiky.

Uplynulo padesát let, změnily se metody i nástroje okupace, ale okupant zůstává tentýž. A nezměnily se ani cíle, které sleduje – zadusit naši svobodu, zničit naši demokracii, zbavit nás nezávislosti, překazit náš návrat do sjednocené Evropy. Kdo si zkraje devadesátých let, kdy byl eurooptimismus Čechů na vrcholu, uměl představit, že uteče sotva dvacet let a hybridní tykadla z východu dosáhnou toho, že česká společnost se bude zaobírat takovým termínem jako „czexit“?

Samozřejmě nechci, aby kdokoli z Čechů položil život za svobodu a nezávislost Ukrajiny. Lidský život je nejvyšší hodnotou. Jan Palach, Vasyl Makuch, Oleksa Hirnyk – ani jeden z nich svým činem nemohl odvrátit to, proti čemu protestovali. Byl to krok beznaděje, který měl podtrhnout absurditu a tragičnost toho, co se kolem nich odehrávalo.

Co bylo v protestech Ukrajinců, kteří před půlstoletím vystupovali pro okupaci Československa, zvlášť důležité, byla solidarita s Čechy a Slováky. Právě solidarita je to, čeho si v časech, kdy je část naší země okupována, my Ukrajinci nesmírně ceníme. A čeho se naopak bojíme, je - mlčení. Protože mlčení znamená lhostejnost. Ty nejhorší věci se na světě dějí jen proto, že ten, v jehož moci je něco udělat, nehne prstem. Mlčí. Jako v roce 1968 v Československu šlo i o naši svobodu, jde v roce 2018 v Ukrajině i o svobodu vaši.

Byli jsme s vámi, buďte s námi

Autor je velvyslancem Ukrajiny v České republice