Má trh bránit hodnoty? Ústavní soud se zastal ostravského hoteliéra

Nestává se často, že by krok Ústavního soudu vyvolal diskuzi nejen mezi právníky, ale i veřejností. Nález z tohoto týdne týkající se ostravského hotelu Brioni se nicméně mezi tuto výjimku zařadil už pár hodin po vyhlášení. A rozvířil i debatu přímo uvnitř Ústavního soudu. Při projednávání případu totiž neměl senát ve složení Šimíček-Šimáčková-David na kauzu jednoznačný pohled. Názorový rozkol došel až do stádia, kdy nález - namísto soudce a původního zpravodaje Ludvíka Davida, který k rozhodnutí nakonec připojil nesouhlasný a kritický disent – psal jen Vojtěch Šimíček společně s Kateřinou Šimáčkovou. Nález se navíc nelíbil ani předsedovi soudu Pavlu Rychetskému.

Případ totiž ústavní soudce přivádí do nezmapovaného terénu hranic diskriminace a vztahu mezi svobodou podnikání a možností státu do této svobody zasahovat. Konkrétně řešil otázku, jestli mohl hoteliér v Ostravě požadovat od ruských občanů, aby vyslovili nesouhlas s anexí Krymu před tím, než je ubytoval.

„Podle mě jde o jedno z klíčových rozhodnutí Ústavního soudu, které zasahuje do obecnějšího chápání rozdílu mezi soukromým a veřejným projevem. Kolem nejasných hranic přípustné a už nepřípustné diskriminace se pravděpodobně povede debata vždy a tento nález je jedním z výraznějších příspěvků do ní,“ říká právník a filosof působící v Cardiffu Jiří Přibáň k debatě, která se netýká je konkrétního případu. Padají v ní totiž i otázky, zda a jak tento nález může inspirovat a ovlivnit další možné akce podobného druhu.

Nevhodný a nepřiměřený

Příběh ostravského hotelu začal v březnu 2014, kdy Tomáš Krčmář vyvěsil na svůj hotel Brioni oznámení, že počínaje 24. březnem přestává ubytovávat ty občany Ruské federace, kteří nepodepíší spolu s uvedením osobních údajů prohlášení odsuzující okupaci Krymu. Oznámení bylo psáno česky i anglicky, stejný text byl uveřejněn na internetových stránkách hotelu. „Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, jež by měly platit ve 21. století,“ stálo v textu a za ním následovala kolonka „jméno, příjmení, adresa a podpis“ zákazníka.

Majitel hotelu za toto oznámení o pár měsíců později dostal od České obchodní inspekce padesátitisícovou pokutu z důvodu diskriminačního přístupu k hostům. Hoteliér však nesouhlasil a případem se tak postupně zabývalo i několik soudů včetně Nejvyššího správního soudu v Brně. A NSS tehdy vyslovil mezi odborníky všeobecně přijímaný rozsudek: na jednu stranu potvrdil, že se jedná o diskriminaci. Tedy že státní příslušnost není uvedena v antidiskriminačním zákoně, který tuto problematiku v Česku primárně upravuje, a důvody jsou vymezeny jen demonstrativně - což ale nebrání soudcům přidat další, pokud diskriminaci shledají a odůvodní.

Podle soudu totiž fakt, že se určitá část zákazníků (v tomto případě občané Ruské federace) v hotelu mohla ubytovat až po podpisu zmíněného prohlášení, zvýhodňuje ostatní ve snadnějším přístupu k ubytování. NSS dodal, že tímto nezpochybňuje právo hoteliéra projevovat politický názor veřejně a otevřeně. Nicméně v tomto konkrétním případě považuje způsob za nevhodný a nepřiměřený. Zjednodušeně řečeno, NSS nesouhlasil s tím, aby hoteliér po zákazníkovi, který navíc žádá o tak všední službu jako ubytování, požadoval vymezení se vůči zahraniční politice jeho vlastního státu, navíc s údaji o totožnosti a vlastnoručním podpisem.

„Podmínit přístup k běžné službě popsaným politickým „comming outem“ je druhem nátlaku, který Nejvyšší správní soud nepovažuje za přípustný. Projev politického mínění by neměl „bolet“ - zejména ne toho, kdo není původcem kritizovaného aktu, ani mu nelze připisovat participaci na něm. Státní občanství není dle Nejvyššího správního soudu dostatečným důvodem pro založení spoluodpovědnosti jeho nositele za aktuální skutky politické reprezentace země,“ judikoval Nejvyšší správní soud s tím, že způsob protestu by mohl způsobit růst nevraživosti ve společnosti.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se odborné veřejnosti jevilo sympatické i proto, že soud původně padesátitisícovou pokutu nakonec snížil na pouhých pět tisíc - a dodal, že hoteliér porušil zákon poprvé a ihned po vytknutí oznámení stáhl. Hoteliér přesto s rozsudkem Nejvyššího správního soudu nesouhlasil, a proto se obrátil na Ústavní soud.

Historická paralela

Ten sice nyní v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že s většinou závěrů Nejvyššího správního soudu souhlasí - včetně definice situací, ve kterých může dojít k diskriminaci. Nicméně dodal, že v případě ostravského hotelu o zakázanou diskriminaci nejde, protože hoteliér nezacházel rozdílně s cizinci oproti českým státním občanům tak, že by jim a priori odepřel ubytování. Poskytnutí těchto služeb odepřel jen těm občanům Ruské federace, kteří by odmítli podepsat zmíněné prohlášení.

„Jakkoliv totiž ani Ústavní soud nemusí pokládat tuto formu za optimální způsob vyjádření názoru a snahy ovlivnit danou událost, má současně za to, že i kdyby tak stěžovatel učinil formou jinou, podstata jeho činu by zůstala stejná,“ píše soud v nálezu a prohlášení odsuzující anexi Krymu ústavní soudci přirovnávají ke zveřejnění odsudku anexe Krymu na webových stránkách hotelu.

Podle Šimíčka a Šimáčkové je také důležité vzít v potaz okolnost, že anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem a oficiální zahraniční politikou ČR. „Pro Českou republiku má tento akt navíc zřejmou historickou paralelu ve vztahu k okupaci Československa v srpnu 1968, učiněné právním předchůdcem nynější Ruské federace,“ stojí v nálezu.

Podle Ústavního soudu žijeme v komunitách a jediným smyslem podnikání není v dnešní době jen zisk. I podnikatel může zastávat politické názory a promítat je do svého podnikání a podílet na vytváření obecného dobra. „Dochází k faktickému propojování svobody projevu s právem podnikat,“ píší Šimíček se Šimáčkovou a dodávají: „Politika je věc veřejná a k jejímu provádění nejsou povolány pouze státní instituce a registrované politické strany.“

O zakázanou diskriminaci by se podle ústavních soudců jednalo až tehdy, pokud by byl důvod k odepření ubytování nenávistný, zjevně svévolný nebo zasahující do důstojnosti zákazníka. A k tomu podle nich nedošlo. Navíc podle autorů nálezu nejde o velké omezení, protože v Ostravě jakožto v krajském městě se nacházejí desítky jiných ubytovacích zařízení, které mohli ruští občané využít, pokud nechtěli prohlášení podepisovat.

Soudci navíc zmiňují několik dalších případů, kdy je podnikatel oprávněn odmítnout poskytnout své služby – například když nechce být spojován s extremistickou politickou stranou, spolkem nebo sektou. Ústavní soud proto zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že zasáhl do svobody politického projevu, a Nejvyšší správní soud musí rozhodnout znovu.

Mimochodem oba soudy přitom ve svých rozhodnutích čerpaly z literatury. Nejvyšší správní soud připomněl hostinského Palivce ze Švejka a jeho postoj „host jako host, třebas Turek“. Ústavní soud naopak poukázal na doktora Galéna z Bílé nemoci od Karla Čapka: Galén odmítal poskytnout svůj lék lidem, kteří mohou zastavit válku, ale nečiní tak.

Nepřiměřená forma

Třetí soudce senátu Ludvík David se však na nálezu nepodílel, protože s jeho závěrem nesouhlasil. A jak je tomu na Ústavním soudě v takovém případě zvykem, k rozhodnutí připojil tzv. disent, tedy odlišné stanovisko. V něm zmiňuje, že s nálezem nesouhlasí především proto, že soudci Šimíček a Šimáčková se dívají na případ jen optikou podnikatele.

David se vrací se k argumentaci NSS a připomíná, že i když nebyl zákazník neposkytnutím služby existenciálně ohrožen, žádal jen o běžnou službu. Ta podle disentu spadá do soukromého práva, který spotřebiteli poskytuje ochranu občanským zákoníkem, což nález vůbec neřeší. Soudce David navíc – stejně jako NSS – považuje prohlášení odsuzující anexi Krymu v tomto případě za nepřiměřenou formu projevu politického názoru.

„Skutečně nestačila ze strany hotelu sama veřejná podpora silného názoru na protiprávnost ruské anexe Krymu? Opravdu mohli hoteliéři rozumně očekávat, že budou ruští turisté jimi formulované prohlášení podepisovat a plně se v něm svými osobními údaji identifikovat? Přemýšleli o tom, že by mohli být třeba čeští turisté, případně i v nedemokratické zemi, vystaveni podobnému zacházení?“ ptá se David v disentu.

Podle něj ostravský hoteliér vtáhl turisty jako „páku“ do akce, ve které zdůrazňoval svůj protest. „Jakmile se někdo stane pouhým objektem akce jiného bez možnosti přijatelné reakce na bezprostřední situaci, nepočítáme-li nálezem nabízenou alternativu hledání jiného hotelu, pak je v sázce zásah do lidské důstojnosti,“ konstatuje.

Možnost tu je

„Já se soudcem Davidem souhlasím, mně se nález nelíbí. Pokud by zákon diskriminaci v soukromoprávních vztazích vůbec nezakazoval, tak budiž. Jenže on ji zakazuje,“ vysvětluje ústavní právník a vyučující na pražské právnické fakultě Jan Wintr s tím, že v zákoně o ochraně spotřebitele se jasně říká, že „prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat“.

„Proto podle mě jde nález úplně proti duchu zákazu diskriminace. Je to ukázková diskriminace, která je založena na znevýhodňujícím zacházení se skupinou osob bez přihlížení k jejich konkrétním osobním vlastnostem, čistě na základě toho, že jsou ruští občané,“ míní.

Wintr si dovede představit, že je přípustné někoho neubytovat kvůli jeho individuálnímu chování – třeba když v jiném hotelu zákazník demoloval interiér, nebo případně při sjezdu extremistické strany. „Ale tohle kolektivní zacílení na ruské občany je diskriminace – podle státní příslušnosti jako jiného postavení v čl. 3 Listiny, nepřímo podle národnosti a nakonec i podle politického přesvědčení,“ dodává.

Podobně se na případ dívá i zmíněný Jiří Přibáň. „Případ je to sice velmi specifický, nález to i opakovaně zmiňuje, autoři se v nálezu navíc snaží odstínit tuto kauzu od jiných forem diskriminace, třeba rasové. Takže jeho schopnost zobecnění a zneužití bude určitě malá. Přesto se tu otevírá možnost, aby poskytovatel služeb rozhodoval, komu na základě politického názoru služby poskytne nebo odmítne,“ konstatuje Přibáň.

A dodává, že v evropských judikaturách není obvyklé, že by Ústavní soudu v takových případech upřednostnil svobodu projevu nad principem rovného zacházení se všemi zákazníky. „Podle mého názoru nejde připustit, aby se na trhu jednotliví aktéři takto chovali. Veřejný prostor trhu by se poté mohl stát minovým polem soukromých názorů a hodnot. Jenže trh tu není od toho, aby bránil hodnoty - ale poskytoval co největší svobodnou volbu a jednání pro všechny aktéry.“