Jakl, Hannig, Paroubek. Senát opět potvrdil roli síta na podivíny a extremisty

Ačkoliv hnutí SPD Tomia Okamury před rokem slavilo s téměř jedenácti procenty hlasů úspěch v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny, do druhé komory českého parlamentu se letos nepodívá. Například bývalý poradce prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl, kterého SPD vyslala do senátního souboje na Praze 2 a který byl podle slov předsedy Okamury „nadějí hnutí“, skončil až pátý s 6,37 procenty hlasů. Voliče neoslovil ani entomolog z Jihočeské univerzity Martin Konvička, který nechvalně proslul výroky o namletí muslimů do masokostní moučky nebo simulací teroristického útoku v Praze. V Ostravě skončil až šestý (4,26 procenta).

Podobně kontroverzní tvář pražských komunistů Marta Semelová, která se pro změnu zapsala výrokem, že doznání političky Milady Horákové, jež v rámci procesů v padesátých letech vyvrcholilo justiční vraždou, nebylo vynucené komunistickým mučením – ta nedosáhla v Praze 12 ani na čtyři procenta. Navíc je možné, že Senát bude po druhém kole voleb zcela bez komunistů, protože do druhého kola postoupila jediná kandidátka za KSČM – a to v Karviné, kde skončila druhá, nicméně s více než dvacetiprocentní ztrátou. Je proto pravděpodobné, že v druhém kole neuspěje.

Do druhého kola senátních voleb se nedostali ani další extremisté či adepti okrajových uskupení. Neúspěšný kandidát na prezidenta, hudební producent a skladatel Petr Hannig, který mluví o tom, že za popírání holocaustu by stačila peněžní pokuta, se pokoušel do Senátu probojovat na Praze 8, ale nezaujal ani tisíc voličů a skončil pod vlajkou své strany Rozumní na dvou procentech. Přidal tak do sbírky další neúspěšný pokus o vstup do české politiky: už čtyřikrát neúspěšně kandidoval do sněmovny, dvakrát do Evropského parlamentu, minulý rok se dokonce neúspěšně ucházel i o post prezidenta. Z prvního kola nepostoupil ani další prezidentský kandidát a tajemník Realistů Jiří Hynek, který v Chrudimi nedosáhl ani na dvě procenta.

Plánovaný comeback nepřevedl ani bývalý premiér a člen ČSSD Jiří Paroubek, který navzdory nesouhlasu vedení sociální demokracie kandidoval v Ostravě. Volby ale přišly  v nevhodný čas: nedávno vyšlo najevo, že Paroubek měl v bankovním trezoru tři a půl milionu korun v hotovosti. Peníze odůvodnil tím, že je vlastnil spolu s podnikatelem Petrem Michkem; ten peníze v menších částkách postupně vybíral z účtu a po směně na dolary je prý plánoval vložit zpět a využít na podnikání. Ekonomové Paroubkovo chování přirovnávali k možné snaze legalizovat peníze nejasného původu. Podezření ještě zesílilo poté, co Paroubkova manželka Petra, se kterou se rozvádí, bývalého premiéra nařkla z nelegálních příjmů.

K neúspěšným bývalým politikům se přidal i David Rath, bývalý ministr zdravotnictví, kterého policie v roce 2012 přistihla se sedmi miliony korun v krabici od vína – a který byl v roce 2015 nepravomocně odsouzen za korupci a manipulaci s veřejnými zakázkami na 8,5 roku vězení. Do vysoké politiky se zkoušel vrátit v Litoměřicích, nicméně skončil až na sedmém místě s necelými pěti procenty. Imunita se tak nekoná.

První kolo letošních voleb do Senátu tak opět potvrdilo poučku politologů. Tedy, že způsob, jímž se do horní komory parlamentu volí, nepomáhá k zisku křesel radikálům ani extremistickým stranám; ty mají v Senátu už od jeho vzniku velmi slabé postavení. Oproti sněmovně a poměrnému zastoupení se do horní komory volí většinovým systémem, přičemž jednou za dva roky se obnovuje třetina členů. Do Senátu se tak dostanou kandidáti, na kterých se shodně dostatečně velká část populace. To samo o sobě eliminuje nominanty s krajními názory: na jejich hesla sice může část voličů slyšet, ale na zvolení to není dost.

Letošní první kolo voleb do Senátu potvrdilo ještě jedno pravidlo. Horní komora se vždy jevila jako místo, kde lze snadněji provozovat opoziční politiku vůči vládnoucím stranám. A také jako místo, které může bránit mocenským excesům. Že může Senát sehrát zásadní úlohu, se ukázalo už během tzv. opoziční smlouvy na přelomu tisíciletí, kdy si ODS a ČSSD rozdělily moc v zemi a snažily se situaci zabetonovat změnou volebního systému a omezením role nezávislých institucí. Díky tomu, že smluvně-opoziční strany nedokázaly získat ústavní většinu v Senátu, musel však tandem Zeman-Klaus tehdejší mocenské plány korigovat.

I v několika následujících volbách, když už mocenský kartel přestal platit, voliči většinou v senátních hlasováních vyvažovali aktuální mocenské poměry. A k podobné situaci dochází i dnes - z kandidátů nejsilnější partaje, hnutí ANO, sice postoupilo do druhého kola jedenáct kandidátů, ale pouze v jednom případě z prvního místa.

A přestože ANO neobhajuje žádné křeslo a může v horní komoře tedy jen získat, počet jeho senátorů podle politologů příliš nevzroste: reálnou šanci na získání křesla mají maximálně tři z nich, přičemž v minulých volbách partaj získala jen šest senátorů. Senát bude tedy v současném rozložení sil nadále představovat pro ANO poměrně silnou opozici – zvlášť poté, co v horní komoře podle všeho nejvíc posílí ODS a lidovci.