0:00
0:00
Politika9. 4. 20193 minuty

Jak odstavit politiky od trafik

Nominační zákon je jednou z cest, jak zastavit zlodějny

Sněmovna; ilustrační foto
Autor: Milan Jaroš

Dvousloví nominační zákon zní děsivě a v titulku by asi odradil i autora těchto řádků. Nicméně jde o hodně důležitý krok na cestě, jak zastavit nebo aspoň omezit ne zcela průhledné transakce ve státních podnicích, u nichž vzniká podezření, že peníze končí v kasách politických stran, nebo v rukou firem, které jsou s politiky personálně spřízněny. Už tu sice skoro třicet let nemáme neschopný komunistický systém, který vedl prokazatelně ekonomiku na buben, ale to společné, státní, je stále středem zájmu různých šíbrů.

Relativně často upadají do podezření za podezřelé, někdy i jasně defraudační kroky politici. Ti (nebo jejich známí) totiž ovládají státní (nebo polostátní) podniky prostřednictvím funkcí v představenstvu nebo dozorčí radě. V Česku je podle neziskovky Rekonstrukce státu v současné době 112 podniků vlastněných státem, které mají roční obrat 500 miliard korun. Jde třeba o ČEZ, ČEPRO, ČEPS nebo České dráhy; prostě o mamuty s obrovským ekonomickým dopadem. Státní podíly v nich spravují ministři prostřednictvím svých rezortů a na dohled nad touhle správou jmenují členy představenstev a dozorčích rad. A v Česku je celkem zvykem jmenovat do statutárních orgánů státních podniků lidi, často straníky typu někdejších poslanců, kteří jdou na ruku neprůhlednému rozhodování politiků.

↓ INZERCE

Takže nominační zákon, který prošel ve sněmovně prvním čtením, by měl zamezit ministrům, potažmo stranám, které jsou u moci, aby do statutárních orgánů své lidi dosazovali. Nominační zákon vymezuje mantinely, kdo do rad může a kdo je vybírá. Ve světě i Evropské unii je to celkem běžná věc. V Česku se někteří politici a experti snaží prosadit vznik zákona už deset let, šest let dost intenzívně. Zatím se to nepodařilo.

Možná teď. Ale zákon, který je ve sněmovně, má své mouchy. Jedna je vskutku velká: jeden z paragrafů říká, že ministři nemusí v určitých případech přihlížet k tomu, co jim nový zákon přikazuje. Dostali tedy dopředu možnost udělat si, co se jim zachce, a mohou zase do rad dosadit své lidi. Což, jak uznáme, by být nemělo. Pokud nechceme, aby „politici kradli“, zkusme jim to co nejvíce znemožnit. Prosaďme zákon, který nedovolí jmenovat do představenstev a dozorčích rad neférové persony, ale poctivé experty. Je to jedna z protikorupčních cest.

V Česku se obecně podceňují institucionální nástroje. Podlehli jsme dojmu, že si ti nahoře, ti mocní, udělají stejně, co se jim zachce. Ale není to pravda. Klíčem k fungování demokracie je systém zákonů, který – pokud možno spravedlivě – vymezuje, co je pro obec, stát a občany dobré.  Druhým klíčem je síla, která nám umožní tohle právo vymáhat. Politiky se sklony k autoritářství nebo ke zlodějnám zastaví především dobře fungující demokratický systém. Andrej Babiš je jaksi z morálního hlediska ve velkém střetu zájmu. Ze zákonného už je to spornější.

Hlavně proto, že tahle země čekala na schválení zákona o střetu zájmů, až přišel AB a s hnutím ANO spoluprosadil takovou normu, která mu vyhovuje – tedy dost bezzubou. A teď se divíme. Tyhle dětské chyby demokracie se v Česku opakují znovu a znovu: přeceňování síly politiků a podceňování norem vymezujících demokracii. Třeba bude nominační zákon změnou a občany začne zajímat, jaké zákony jim vymezují život.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].