Chceme hrát s Kremlem šachy, ale ruští trollové už dávno boxují

Český expert na boj s dezinformacemi Jakub Kalenský, nyní působící jako analytik Euroasijského centra amerického think tanku Atlantic Council, byl minulý týden pozván do amerického Kongresu na slyšení týkající se ruských útoků na prezidentské volby. „Nejspíš jsme si za těch sedmdesát let bez války zvykli, že je mír a že všechno půjde řešit po dobrém. Ale v momentě, kdy narazíte na agresora typu Kreml, tak je tahle tendence naprosto sebevražedná,“ říká v rozhovoru na otázku, jak na kremelskou hrozbu reagují Spojené státy a jak Evropa. A netají se nesmlouvavostí v postupu vůči Rusku.

Kdy pozvání vzniklo a kdo „za Evropu“ mluvil?

Byl tu i bývalý americký velvyslanec v Polsku Daniel Fried, finská novinářka Jessikka Aro vyznamenaná za reportáž odhalující „trollí farmu“ v ruském Petrohradu a Frederick Kagan, ředitel projektu Critical Threats v rámci American Enterprise Institute. Pozvánku jsem dostal asi dva týdny předem od předsedy podvýboru pro Evropu Billa Keatinga, respektive od jeho kanceláře. Nakolik mi to pak jeho spolupracovníci vysvětlovali, udělali si prostě research, kdo v Evropě tomuhle tématu rozumí - a vypadli jsme jim my, kteří jsme tam svědčili.

Jak jste se připravoval?

Spoustu těch věcí už jsem za poslední čtyři roky někde říkal, šlo tedy nejvíc o to, abych psanému textu dal strukturu a dohledal aktuální odkazy na články a studie. A snažil jsem se najít i co nejkřiklavější příklady, jaké dopady může mít dezinformační kampaň. Ať už jde o kauzy jako český terorista Balda, střelec ve washingtonské restauraci známé z pseudokauzy Pizzagate - nebo o průzkumy veřejného mínění poukazující na to, že v kauze Skripala 80 procent Bulharů věří spíše kremelským dezinformacím než faktům a důkazům.

Kongresu jste odevzdal zprávu a měl projev, ve kterém jste řekl, že Ruská federace začala své aktivity směřovat vůči Evropě od ruské invaze na Ukrajině. Posunula se od té doby strategie?

Největší změna nesouvisí ani tak se změnou strategie jako s tím, čeho už Kreml dosáhl – tedy vychovávání nových šiřitelů dezinformací, díky kterému dochází k vyprání dezinformace a pro nepoučeného diváka je obtížné identifikovat, že jde stále o kremelskou lež, jen v „domácím“ obalu. Před pěti lety byly kremelské lži a konspirace na okraji informačního spektra, postupně se přes můstky od konspirátorů a lhářů dostaly v některých případech až do mainstreamu – mimochodem roli takového mostu u nás zastávají například Parlamentní listy.  Když máme šéfredaktora Mladé Fronty blouznícího o antizemanovských „majdanech“, nebo předsedu Senátu, který šířil kremelské dezinformace o letu MH17, jde o jednoznačný úspěch kremelské kampaně, ať už tenhle šéfredaktor a tenhle předseda chápou, že kremelské propagandě slouží, nebo ne.

Podle vás jde o „nepřetržitou kampaň agrese“. Jak to vypadá?

Dennodenní lhaní bez ohledu na to, kolikrát byla prokázaná fakta. Bez ohledu na to bude Kreml a jeho informační ekosystém bezostyšně lhát a manipulovat naším veřejným míněním. S tím také souvisí, že cíleně hledáte nejslabší články společnosti, kde nejsnáze vytvoříte hysterii a polarizaci. Jak říkal československý přeběhlík Ladislav Bittman: Dezinformátoři jsou něco jako zlý doktor, který udělá co nejpřesnější diagnózu pacienta, najde jeho nejslabší místo, a tuhle slabinu se pak snaží ještě více zhoršit.  Ty slabiny se budou lišit, u nás se šíří hysterie kvůli neexistující migrační hrozbě, ve Státech zase lépe fungovala rasová otázka, na východ od nás bude lépe fungovat lhaní o tom, jak Evropa a Západ nutí zbytek světa do homosexuality a snaží se dětem měnit pohlaví. Úplně stejným směrem, jen s větší razancí, jde pak tahle agrese v případě finanční či informační podpory prokremelských protizápadních partají jako strany Marine Le Pen či Mattea Salviniho - a v podstatě všechny ty nacionalistické a „přímodemokratické“ spolky v Evropě.

Proč vůbec potřebuje Rusko oslabit Západ?

Bezpečností expert Marcel van Herpen výstižně popisuje rozdíl, s jakým vnímají veřejnou diplomacii demokratické státy a Rusko. My si myslíme, že jde o hru s nenulovým součtem. Lze mít atraktivnější Česko a atraktivnější Slovensko - a nikdo netratí. Kreml to vidí opačně, jako hru s nulovým součtem: pokud „soupeř“ získává, já ztrácím, a naopak. A co vám zbývá, když nejste schopni zlepšit svoji pozici a zatraktivnit svou zemi? Současný režim prokazuje, že Rusko dokáže jen plundrovat, a pak máte pouze jednu možnost, jak ve hře s nulovým součtem vylepšit svou pozici - zkoušet soupeře oslabovat.

Zmiňoval jste i případy evropských voleb a referend, ve kterých se ukázala ruská snaha ovlivnit výsledky. Jak se to pozná, a projevuje se ovlivnění podobně?

V jednom rozhovoru se specialistou na kyberbezpečnost jsem viděl hezké přirovnání – odpovědnost za kyberútok zjišťují podobně, jako když policisté z doby rady Vacátka určovali, kdo se pustil do kterého sejfu. Prostě sledujete, co Rusko dělá v případech, které jsou nejlépe zdokumentované jako na Ukrajině, v baltských republikách nebo Robertem Muellerem skvěle zdokumentovaný útok na americké volby 2016. Mimochodem Kathleen Hall Jamieson v knize Cyberwar píše, že bez ruských trolů by Trump nezískal těch pár desítek tisíc rozhodujících hlasů a nebyl by prezidentem. A v čistě informační rovině pak stačí sledovat, co tlačí ruská státní média, a jak se tahle jejich sdělení přelévají do ekosystému „nezávislých“ pseudomédií a domácích užitečných idiotů Kremlu.

Jednou ze zmíněných taktik dezinformační kampaně je i sbírání informací. Jak to probíhá?

Když dezinformace vypustíte, nejenže publikum ovlivňujete, ale také zjišťujete, jak informační prostor na dezinformace reaguje. Zaprvé, kdo dezinformace šíří a jaké kanály jsou v té které zemi nejúspěšnější. Na severu Evropy se Rusové pokoušeli rozjet Sputnik, ale vůbec nefungoval: museli opustit kanál, který jim jinde funguje skvěle, a soustředit se na jiné. Zjišťujete tedy, jaká sdělení a jaké kanály fungují, jací užiteční idioti vám budou pomáhat, a koho má cenu podporovat. Koho si budete zvát na ambasádu na oslavy Dne Vítězství a komu budete přikyvovat, že je nejchytřejší a všemu rozumí nejlíp, a mezi tím mu dodáte nějaké potřebné informace.

A za druhé?

Za druhé zjistíte, kdo a jak proti dezinformacím něco dělá. Když vidíte, že ve Finsku je vyšetřuje jedna šikovná novinářka, rozjedete diskreditační kampaň proti ní. Když v Pobaltí narazíte na státy, které mají reakci docela propracovanou, diskreditujete u evropských partnerů rovnou celé ty státy. Když v Česku vybudují centrum, které má vaši dezinformační kampaň rozkrývat, snažíte se oslabit a diskreditovat tohle centrum.

Řekl jste, že čím déle dezinformační kampaň trvá, tím více ji lidé považují za normální. Co to může způsobit?

V nejvíc bezprostřední rovině nám hrozí více Baldů a více střelců z kauzy Pizzagate. Kreml se cíleně zaměřuje na paramilitární jednotky, na bojové kluby, na lidi, kteří mají rádi zbraně. Když vymyjete mozky lidem, kteří mají blízko k násilí, a přesvědčíte je, že čelí nebezpečí a musí se všemi prostředky bránit, to je docela třaskavý koktejl. V trochu dlouhodobější rovině nám hrozí, že svoje rozhodnutí nebudeme dělat my sami, ale že je někdo udělá za nás. Už několik evropských tajných služeb varovalo, že největším nebezpečím dneška v jejich zemích není terorismus nebo migrace, ale ruská agrese. Přesto nevidíme moc politiků, kteří by řešili tuhle hrozbu číslo jedna, ale naopak dost politiků, kteří „řeší“ v Česku neexistující hrozbu migrace. Nebo ještě lépe absolutně fiktivní hrozbu od ekologických aktivistů - což je mimochodem taky téma českých dezinformačních webů.

Jaké slabosti západní společnosti tedy považujete za nejnebezpečnější?

Tu neschopnost přijmout, že jsme v konfliktu. Nejspíš jsme si za těch 70 let bez války zvykli, že je mír a že všechno půjde řešit po dobrém; že není potřeba za nic bojovat. Tahle tendence vyhýbat se konfrontaci, nebo jí předcházet, je skvělá věc, když pracujete s aktéry, kteří to s vámi taky myslí dobře, a mají jen rozdílné názory na to, jak k ideálnímu výsledku dospět. Ale v momentě, kdy narazíte na agresora typu Kreml, tak je tahle tendence naprosto sebevražedná. Pokud Kreml čelí jen soupeřům, kteří se konfrontaci chtějí za každou cenu vyhnout, tak jim stačí konfrontaci vyvolat, a už ji automaticky vyhrávají. Strašně rádi bychom s Kremlem hráli šachy, zatímco Kreml už dávno boxuje. Můžeme samozřejmě trvat na tom, že jsme gentlemani a budeme hrát šachy - ale skončíme s rozmláceným obličejem a šachy stejně nedohrajeme. Pokud konfrontaci odmítneme, tak ji prohrajeme. Novinář Edward Lucas občas říká, že by se nám hodilo trochu víc studenoválečné mentality, abychom si uvědomili, kde je dělící linie mezi spojencem a nepřítelem.

A co bychom měli a mohli dělat?

Jde dělat strašně moc věcí. Jde sankcionovat jedince, kteří dezinformace šíří. Pokud je v zemi ruský velvyslanec, který bude navzdory faktům lhát o tom, že Rusové neútočili v Salisbury, máme ho prostě vypovědět. Pokud někdo na ruské státní TV večer co večer šíří, že zlý Západ plný fašistů a válečných štváčů se každý týden chystá zaútočit na Rusko a krást jeho děti, tak by neměl mít možnost sednout po své show do letadla a užívat si luxusní vilu na Lago di Como jako Vladimir Solovjov. Pokud některé organizace jako Sputnik a Russia Today navzdory faktům dennodenně lžou o EU, NATO, US, Ukrajině a Sýrii, neměly by na nich západní firmy inzerovat. Každá firma, která si koupí reklamu na ruském státním médiu, se chová jako Leninův kapitalista, který nám prodá provaz, na němž ho oběsíme. Každá složka společnosti může dělat víc - ať to jsou politici, vládní úředníci, neziskovky nebo média.

Ale lidem působícím na proruských serverech lze těžko zakázat psát, to je v rozporu se svobodou projevu…

Ale jde odmítat odpovědi na jejich otázky a nepouštět je na tiskovky. Skuteční novináři mohou důsledněji upozorňovat na jejich lži a důsledněji upozorňovat na kolegy z mainstreamu, kteří lži oné dezinformační mašiny přebírají. Jde je žalovat za šíření poplašné zprávy, za podněcování nenávisti, jde vyšetřovat financování pseudomédií, jejich vazby na cizí mocnosti.

Nemůže přijít ještě nebezpečnější protireakce?

Můj kolega z Atlantic Council Ben Nimmo už před lety sepsal anatomii ruské informační války a popsal ji jako čtyři „D“. Tím čtvrtým D je Dismay, snažíte se protivníka děsit, konsternovat: "Když se budete bránit mé agresi, hrozí vám ještě něco horšího.“ Pokud se necháme paralyzovat do stavu, kdy kvůli fiktivní hrozbě nebudeme reagovat na agresi, tak už Kreml vyhrál.

Mluvil jste také o vytváření nových opinion leaders v západní společnosti, kteří by vyvraceli dezinformace. Nejde vlastně v principu o něco podobného, jako je vytváření ruských trollů?

Vůbec nejde o to, aby někdo šířil lži. Jde o to, abychom nacházeli další mluvčí, kteří budou pomáhat šířit osvětu. Jako je třeba Kovy se svými videi o mediální gramotnosti a fake news. Vládní úředníci nebo lidé jako já mají omezené publikum. Jde o to, najít další aktéry, kteří mohou pomoci dosáhnout k dalším publikům, třeba celebrity.

Mluvil jste o Západu jako celku. Liší se postup Evropské unie od Spojených států?

Bohužel mi přijde, že v Evropě si často o problému rádi povídáme, místo abychom ho řešili. Prostě neschopnost jít k řešení, neschopnost pochopit, kde je problém, a že je s ním třeba něco dělat. A že absence akce je nebezpečnější než nedokonalá akce - což je naopak věc, kterou Kreml chápe skvěle. Raději půjdou do rizika a klidně udělají chybu, než aby byli pasivní.

Ve Spojených státech je to jiné? Sám jste byl pozván na konferenci, kde se „povídalo“.

Ale ve Státech se mi zdá, že když problém identifikují, chtějí ho řešit odhodlaněji a přímočařeji. Ostatně už je tu sám fakt, že na rozdíl od Evropy vyšetřují atak na svoje volby - Evropa zažila minimálně tucet napadených voleb a referend a nikdo nikde nic nevyšetřuje. Připadá mi sebevražedné, že Evropané ataky na volby nechávají bez reakce, to nás ještě přijde docela draho.

Byl jste v letech 2015–2018 součástí týmu spadajícího pod Evropskou komisi, tzv. East StratCom, kde jste vedl tým bojující s dezinformacemi. Jak fungoval?

Ten tým začal v roce 2015 jako sestava sedmi lidí, kde za boj s dezinformacemi zodpovídal jediný člověk, což jsem byl já. Za tu dobu se rozrostl na dvojnásobek a čistě na dezinformace jsou tam teď tři nebo čtyři lidé. Začínal s rozpočtem nula eur, dnes má aspoň dva nebo tři miliony. Kromě toho vidíme i jiné iniciativy, například Akční plán z roku 2018, vidíme tlak na sociální sítě, vidíme, že se někteří komisaři vyjadřují častěji.  Náš cíl, tedy navyšovat povědomí o tom, co ruská dezinformační kampaň je a že je potřeba se jí věnovat, se asi dařilo naplňovat. Ovšem byl bych rád, kdyby postup byl daleko rychlejší. Ale to je asi vlastnost EU. Je to jako obracet tanker - je to pomalejší než změnit směr rybářské bárky, ale zas v tom směru vydrží déle.

Berou se hrozby spojené s dezinformacemi dnes v Unii aspoň vážněji?

Snad ano, posun tam je. Chápu, že není snadné sladit postup osmadvacítky, kde jsou i země nejen tento problém ignorující, ale rovnou Kremlu pomáhající, jako například současná maďarská vláda. Možná by se státy jako Česko měly více spojovat se zeměmi na severu a východě Evropy, kde tento problém chápou - a možná bychom měli některé kroky jako sankcionování dezinformátorů dělat i bez EU.

Na jaké překážky tým uvnitř unijních struktur narážel či naráží?

Na to, že jakákoliv byrokracie nechce slyšet špatné zprávy, to je nepopulární. Chce slyšet, že se nemusí nic moc dělat. Pak také na to, že téma Ruska je vždycky citlivé. A Kreml je velmi agresivní hráč. Bude uplatňovat tlak na každé úrovni, veřejně nás pomlouval ruský velvyslanec při EU, a neveřejně tu byl prováděn tlak na mnoha dalších úrovních. Bohužel, naše odhodlání, odhodlání EU se bránit nebylo stejně silné jako odhodlání Kremlu útočit. Lidé v rozhodovacích pozicích byli pod větším tlakem Kremlu než pod tlakem pro-evropsky smýšlejících jedinců.

Takže tu není politická vůle?

Narážíme na problém, kdy se extrémně rozevírají nůžky mezi bezpečnostní komunitou a politickou elitou. V mnoha zemích vidíte, že tajné služby a další bezpečnostní složky popisují hrozbu informačních operací poměrně poučeně a přesně. Naopak nevidíte mnoho politiků, kteří by tento problém řešili. Řešit pseudoproblémy a dostat se na titulní strany je pohodlnější. Pak se ovšem političtí lídři nechovají jako političtí lídři.

Vidíte snahu řešit situaci uvnitř národních států? Podle zpráv slovenského think tanku Globsec, který mapuje dezinformace uvnitř Visegrádu, šíří část dezinformací i „domácí“ dezinformátoři.

Maďarská vláda je excelentní příklad. Když se podíváte do databáze Disinformation Cases na to, co kremelská dezinformační mašina šířila o Sorosovi, uvidíte, že Orbánova vláda jen papouškuje to samé, co do informačního systému už roky hází Kreml. Když se podíváte, jak kremelská dezinformační mašina pokrývala brexit nebo holandské referendum o asociační dohodě, i tohle bylo přebíráno domácími aktéry. Příkladů jsou stohy.  EU  tu prokazuje právě zmíněnou neschopnost adaptovat se na konflikt. Máme tu aktéra, který chce EU zničit, nebo aspoň oslabit. Šíří proto  lži a konspirace. A kdokoliv, kdo je šíří, hájí zájmy Kremlu, nikoli  EU. Jde o naprosté nepochopení, zda má být EU víc loajální zachování Unie, nebo užitečným idiotům Kremlu. A z toho pak máme právě nežádoucí výsledky jako holandské či britské referendum. EU se není schopná informační agresi bránit, tohle je přímý důsledek - a čeká nás jich ještě mnoho, pokud se brzy neprobereme.

Nakolik tedy o tomhle problému mají představitelé jednotlivých států povědomí?

Někteří ano a někteří ne. Když se podíváte na baltské republiky a severské státy, tam je asi nejlepší. U nás to není špatné na pracovní úrovni, Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám na vnitru se snaží, zpravodajci se snaží; ovšem na politické úrovni jsme na tom dost bídně, nemáme viditelného a silného politika, který by řekl „tak já to téma chci během svého mandátu řešit a chci někam dospět“. Na druhou stranu jsme na tom pořád lépe než zmíněné Maďarsko, nebo jih Evropy, kde je povědomí o problému asi nejnižší, případně tam vlády kremelské dezinformační mašině rovnou pomáhají.

Vlivní představitelé evropských států často opakují prokremelskou propagandu, dávají těmto zprávám legitimitu a šíří je mezi nové publikum, píšete přímo. Jaké jsou jejich důvody a odkud informace čerpají?

V hantýrce tajných služeb se pro motivační faktory používá akronym MICE, kde každé písmeno označuje jeden faktor, kterým lze toho agenta či užitečného idiota motivovat. M stojí za Money, peníze - můžete si ho prostě zaplatit jako v případě Marine Le Pen. I stojí za ideologii, myslím, že tohle bude motivační faktor většiny komunistických stran Evropy, a nejspíš i některých těch nacionalistických partají, které si myslí, že Rusko – mimochodem země s největším počtem muslimů v Evropě - je nějakým rájem národní čistoty. C stojí za compromite - můžete mít na někoho diskreditující materiály, a tím ho vydírat. A to E tam stojí za Ego, můžete někomu hrát jednoduše na jeho ješitnost. Myslím, že případ jak našeho současného, tak našeho bývalého prezidenta je excelentní příklad: „Chtěl bych, aby si mě vážili jako Havla, ale ten zlý Západ to ve mně nevidí. Ale je tu aktér, který to ve mně vidí, tak to budou mít pravdu oni, ne ten zlý Západ.“

Je dezinformační scéna v Česku něčím specifická?

I u nás ruskou propagandu nejvíc šíří oba extrémní póly politického spektra, nacionalisté a komunisté - to je v Evropě dost typické. I u nás bude nejvíce polarizující dezinformování o migraci, v tom se nelišíme třeba od Itálie nebo sousedních zemí. Na druhou stranu třeba role řetězových mailů, v té je střední Evropa dost unikát, tohle neznají ani na Západ od nás, ale překvapil jsem tím i kolegy Ukrajince, kterým to připadá jako předpotopní nástroj. A vzhledem k jistému volnomyšlenkářství Čechů u nás méně než na Východ od nás uspěje dezinformování související s LGBT otázkou, byť to v některých českých dezinformačních skanzenech najdete. Oproti Skandinávcům jsme zase o něco víc rezistentní vůči osobním útokům, zastrašování a šikaně na sociálních sítích.

Jak se věnují české úřady a politici dezinformacím a problémům vnějšího vlivu?

Na pracovní úrovni mi u nás reakce nepřijde špatná, budeme v lepší třetině evropských zemí. Zprávy BIS patří k tomu lepšímu v Evropě, zmíněné centrum se snaží, byť jsou limitováni tím, že jsou vnitro a mají omezený mandát, nemohou se tak věnovat zahraničně politickému aspektu. Líbí se mi práce NÚKIB. Ale je to pořád velmi roztříštěné, potřebovali bychom, aby se ještě víc dělo na centrální úrovni, třeba na úřadě vlády, na Bezpečnostní radě státu; někde, kde to nebude svázáno jediným mandátem.

A co ona politická úroveň?

Na politické úrovni mi naše reakce přijde velmi špatná. Je tu několik světlých výjimek jako senátor Fischer, poslanci Langšádlová a Žáček. Chybí ale silný vládní politik, který by se rozhodl, že tohle téma bude jeho prioritou; myslím, že nejjasněji bude tuto hrozbu vnímat ministr Petříček. Nevidím, že by nějaká strana měla program na dezinformace. Chybí nám taky velvyslanec či vládní zmocněnec pro hybridní hrozby a pro dezinformace, který by mohl být bičem jak na vládní představitele, tak dovnitř státní správy - tuto pozici mají v některých severských a baltských státech.

Označil jste v projevu prezidenta Miloše Zemana za jednoho z hlavních šiřitelů dezinformací v Česku.

Bylo to v diskuzi, ne v projevu, a neoznačil jsem ho za jednoho z hlavních, prostě jsem ho dal za příklad. Na druhou stranu bych asi souhlasil, že vzhledem ke své viditelnosti a dopadu bude jedním z hlavních. Přišla řeč na to, jak se zdroj dezinformace zamlžuje tím, že ji přebere domácí aktér - a Miloš Zeman a jeho šíření ruské lži o tom, že Česko produkovalo novičok, bylo příkladem, který mi vyskočil v hlavě. Jedna kongresmanka se ptala, jak se dá takovým situacím předcházet: říkal jsem, že je třeba mít důsledný a přesný monitoring ruského informačního prostoru, abychom věděli, co se Kreml snaží šířit. Nejdřív lež o českém novičoku byla jen v ruském informačním prostoru, v Česku ji hned dementovalo několik ministrů i úřadů. Pak Zeman zaúkoloval BIS, aby mu něco našla - sice nic takového nenašli, Zeman přesto začal opakovat ruskou lež, že Češi vyráběli novičok. A v tom momentě začala ruská dezinformační mašina říkat nikoli „od začátku to byla naše verze, že Češi vyrábějí novičok“, ale „jak přiznal i český prezident, Češi vyráběli novičok“. Zdroj oné dezinformace byl pro ně vypraný, mohli od něj dát ruce pryč, mohli onu lež připisovat jinému, domácímu zdroji. Pro ně ideální výsledek.

Je podle vás jeho činnost koordinovaná s Ruskem?

Na tohle důkazy nemám. Ale když vidíme, kdo pro něj pracuje, a s jakou důsledností zájmy Kremlu hájí, asi by bylo divné, kdyby tam nějaký stupeň koordinace nebyl.

Jak vůbec v Rusku prezentují prezidenta Zemana?

Na to má hezkou studii firma Semantic Visions Františka Vrábela: ukazuje, jak je Zeman naprosto nadreprezentován v ruských médiích, vůbec to neodpovídá postavení ČR ve světě ani postavení prezidenta v českém ústavním systému. Je tam prezentován výhradně pozitivně, na škále od „to je ten silný a nezávislý lídr, který se nebojí Bruselu a Washingtonu“ až po „náš člověk v Praze“. Ostatně, není jediný, u koho se kategorie „silný a nezávislý“ překrývá s kategorií „náš člověk“.

Vidíte v Česku ještě další výrazné šiřitele?

Určitě. U SPD a komunistů to zřejmě mají jako stranickou linii, že budou ruské lži na jakékoliv téma šířit bez ohledu na fakta. Co mě trápí víc, je aktivita šiřitelů ruských dezinformací v jiných partajích. Třeba ODS i ČSSD považuju za převážně příčetné strany, které náš systém potřebuje - přesto i v nich najdete jedince, kteří soustavně šíří ruské lži. Foldyna s Haškem, kteří v Čechách vítají čistokrevné fašisty, mafiány a teroristy z Nočních vlků. Klaus junior, autor Protiproudu, jednoho z nejparanoidnějších kremelských dezinformačních portálů, dokonce dostal od ODS křeslo šéfa školského výboru (pozn. aut.: Václav Klaus ml. byl letos ze strany vyloučen). Nechápu, že to těm stranám nevadí. Pak prokazují, že to s jejich prodemokratickou a prozápadní orientací není tak horké.

Možná je to tím, že se debaty o ruském vlivu často setkávají i na politické úrovni s argumentem, že jde jen o „jiný názor“.

V tomhle nejsme jediní. Je trochu smutné, kolik lidí nezná rozdíl mezi hodnotícím a faktickým výrokem. Můžete mít názor na to, jestli je Vladimir Putin nejvíc sexy polosvlečený jezdec na koni nebo nejatraktivnější model kalendářů. Ale nejde mít názor na to, kdo sestřelil MH17 nebo zda se Kreml pokoušel vměšovat do voleb v Evropě a v Americe. Můžete mít vlastní názor, nemůžete ale mít vlastní fakta. Ovšem kremelská propaganda se snaží konzumenty přesvědčit právě o tom, že fakta neexistují, případně že jsou jen nějakým rusofobním spiknutím. Je třeba to neustále vyvracet a poukazovat na to, že fakta existují.