Bude z konfliktu zájmů konflikt se Západem?

Andrej Babiš má ve sporu s Evropskou komisí jednu výhodu. Čeští voliči už dávno vědí, že jejich premiér je ve střetu zájmů. Od prvních měsíců, kdy Babiš do vrcholné politiky vstoupil, byla tématem nebývale problematická situace, kterou vytvořil: pomocí veřejných peněz spoluvytváří prostředí, v němž jeho doširoka rozkročená firma podniká. To celé pak hodnotí pomocí svých médií a dál si tím podmaňuje veřejné mínění.

Rovněž se před volbami řešilo, že Agrofert pobírá dotace, o nichž Babiš z pozice člena vlády nepřímo spolurozhoduje. Dokonce že se kvůli nefér čerpání dotací zřejmě dopustil podvodu, který chce vyšetřovat policie. Přesto Babiš dostává od velkého množství voličů opakovaně a dlouhodobě ujištění, že jim jeho střet zájmů nevadí. Podobné ubezpečení dostává i od prezidenta a tolika potenciálně koaličních partnerů, že s nimi dovede pohodlně sestavit vládní většinu.

Z pohledu laiků, kteří neřeší a nebudou řešit jemné právní detaily složitého dotačního sporu, tedy analýza Evropské komise stran Babišova střetu zájmů nepřináší obsahově nic nového. Všichni vědí, že Babiš zůstává skutečným majitelem Agrofertu, jejž si pouze na čas odložil do svěřeneckého fondu. Nové je pouze zjištění, že Babišovi domácí kritici měli pravdu.

Dá se tedy čekat, že zpráva z Bruselu Babišovi nepřinese propad stranických preferencí. Možná podstatnější je ovšem jiná, poněkud obecnější věc. Česká společnost se dostává do dosud nejvážnějšího střetu s hodnotami, na kterých se tu po roce 1989 vytvářel nový stát.

Princip konfliktu zájmů tu samozřejmě není od počátku věků. Stal se součástí politické etiky, jak ji v posledních desetiletích formovaly západní demokracie, v Evropě především Německo, Británie, Nizozemsko či skandinávské státy. Evropská unie pak převzala jejich vysoké standardy politické etiky do svých principů. Spolu s tím je převzali i Češi - a dosud neměli možnost podrobit je zkoušce, nakolik jde o přirozenou součást zdejšího politického, právního a vlastně i mravního povědomí. Skandály tu samozřejmě byly a s nimi i střet zájmů, ale voliči vážněji nepochybovali o správnosti západního konceptu. Až teď.

Najednou stojíme před reálnou možnosti, že Češi (nebo alespoň skupina rozhodující pro formování vlády) odmítnou sdílet úroveň západní politické etiky. Ani po upozornění bruselských arbitrů jim nebude vadit, jak jejich premiér porušuje pravidla tím, že pobírá dotace a zároveň o nich rozhoduje. Nebo že vytváří a pomocí svých oddaných poslanců schvaluje zákony, na nichž pak jeho firma vydělává velké peníze.

Pravda s Maďary

Politický a administrativní provoz případ Babišových dotací jistě nějak semele. Evropská komise odmítne vyplatit Česku dotace, možná bude požadovat jejich vrácení z minulých let. Česká vláda se může odvolat k soudu, aby tvrzení Evropské komise podpořil, nebo vyvrátil. Babiš ale bude dál mluvit o lži (to slovo nesedí ani v rámci jazykové logiky), nechuť jeho početných voličů podřizovat se západním etickým pravidlům tu zůstane a s ní rostoucí odpor ke spolupráci.

Pokud tedy Babiš při nedávné návštěvě Viktora Orbána tvrdil, že jsou si Češi s Maďary velmi blízcí, měl možná nemilosrdnou pravdu. Babišovi kritici by u nás rádi viděli politickou kulturu jako v Německu, ale většina veřejnosti uplatňuje vůči politikům etické nároky jako v Maďarsku, kde populární Orbán posiluje autoritativní stát s inspirací od samotného Vladimira Putina.

Evropská unie se tak posouvá do momentu, o němž si myslela, že už jej má za sebou. K nové obhajobě svých základních principů. V Česku to vzhledem k politickému vývoji nemusí mít snadné, ale tratit nebude Západ, nýbrž my. Babišův případ se zdá nad slunce jasným porušením principů politické etiky a popírat jej znamená vzbuzovat podezření, že jsme z fungování právního státu nic nepochopili.

Když se to stane voličům, dá se to vzhledem ke složitosti moderního světa pochopit. Pokud tak ale činí politici ANO, stahují Česko do ostrého střetu s Evropskou unií, jehož důsledky nelze odhadnout.