Brexit: Otázkou není, zda Theresa May uspěje, ale jak velkou prohru utrpí

Británie prožívá svůj historický den: večer, podle předběžných plánů kolem osmé našeho času, bude britský parlament hlasovat o dohodě upravující podmínky vystoupení z Evropské unie. Už dopředu lze přitom říct, že vládní kompromis dohodnutý s Bruselem poslanci téměř jistě odmítnou. Otázkou dne není, zda premiérka Theresa May se svou dohodu uspěje, ale zda utrpí pouze zdrcující prohru - nebo zda se bude muset vyrovnat rovnou s největší porážkou vlády v britských dějinách. Hranicí je prohra o 166 hlasů, kterou uštědřili poslanci menšinové labouristické vládě v roce 1924, tedy bez mála před sto lety.

V červnu 2016 si Britové odhlasovali, že z Evropské unie vystoupí, ale nic víc. Nebylo tedy jasné, jakým způsobem se s “Bruselem” rozejdou, ani jaké s ním budou mít následně vztahy.  Od té doby se ve vzájemných jednáních s EU snaží odpovědět alespoň na první část otázky, tedy na podmínky rozchodu. Na druhou část, jak to bude mezi Británií a EU dál, zatím nebyl čas.

Ústředním pojmem je přitom nové britské populární slovo “cakeism”, což zhruba znamená “snaha mít všechno, co se hodí”. Anglicky mluvící děti se v dětství doslova dozvídají, že “si nemohou dort nechat a zároveň ho také sníst” (you cannot have your cake and eat it). Lídři kampaně pro odchod, speciálně Boris Johnson, však přišli s lákavým bonmotem, který tuto smutnou pravdu lidské existence vesele popíral. Johnson doslova prohlašoval: “My policy on cake is pro having it and pro eating it.“ Běžně se to chápalo tak, že všechno příjemné, co je s EU spojené, zůstane zachováno, a všechno, co se nelíbí, zmizí. O splnění tohoto slibu usiluje britská vláda dodnes, slovo cakeism bylo ostatně prohlášeno za jedno z anglických slov roku 2018.

Dohoda o rozchodu je výsledkem (bez ironie) upřímné snahy Theresy May naplnit vůli lidu. Británie ve své většině nechce projít otřesem zpřetrhání ekonomických svazků s kontinentem. Nepříjemností, jichž se chce zbavit, je více, ale dominuje jim jedno slovo: migrace. Britský volič žádá kontrolu nad hranicemi, a kdyby se bývalo podařilo nějak vyřešit tento bod, stoupenci setrvání by měli celkem jistě příjemnou většinu. Ze snahy vyřešit tento konflikt, tedy zachovat prostupnost pro zboží a služby, ale omezit ji pro obyvatele EU, také vyplývají nepřehledné technikálie, jež vrcholí nesnadno pochopitelnou debatou o irské “pojistce” (backstop). A právě její existence zřejmě dohodu nakonec potopí.

Britové by mohli odejít jednoduše, bez dohody. Část konzervativních poslanců si to ve skutečnosti přeje s tím, že pár měsíců ekonomického chaosu Británii nezabije. Argument ve stylu “zažili jsme horší věci” je nejspíš pravdivý, nicméně takhle Brexit prezentován nebyl. Stoupenci rázného rozchodu bez kompromisů ovšem mají jednu zásadní výhodu: stačí dohodu potopit, a pak nedělat nic. Pokud nenajdou Britové rychle nové řešení, dojde k “tvrdému Brexitu” 29. března automaticky.

Část konzervativní strany tedy nyní premiérčinu kompromisní dohodu potopí právě z tohoto důvodu - a posunou tak zemi k variantě, pro kterou by plně informovaní voliči s největší pravděpodobností nikdy nehlasovali. Do karet jim hraje fakt, že se dohoda nelíbí prakticky nikomu, ale shoda neexistuje ani na žádné jiné variantě. Parlament i jednotlivé strany se tříští ve stoupence lepší dohody, stoupence pádu vlády (a pak se uvidí, tohle je zřejmě pozice Jeremy Corbyna), na stoupence druhého referenda nebo třeba stoupence rychlého a dramatického vystoupení a o to rychlejšího pokorného návratu (tuhle variantu zastávají někteří labouristé).

Odpůrci dohody mají svou pravdu. Podmínky odchodu silně omezují manévrovací prostor Britů do dalších jednání. Podle dohodnutých podmínek zaplatí desítky miliard eur závazků, zůstanou další téměř dva roky v pozici plného člena se všemi závazky, ale bez hlasovacích práv (bye bye, kontrolo hranic, aspoň tedy do ledna 2021). A když se do té doby nepodaří dohodnout, jak by mohly přes hranice proudit plynule třeba automobilové součástky, aniž by Britové museli plnit podmínky buď jednotné celní zóny, nebo společného trhu, zůstanou na dobu neurčitou v postavení nuceného člena celní zóny a ještě budou na různých částech země platit různá pravidla (ano, irská “pojistka”).

A to vše je důsledkem cakeismu, který se zatím nedaří vymyslet tak, aby se někomu zamlouval.