Australský systém se hodí i pro volbu prezidenta: nedělí společnost

Nově vznikající vláda ANO a ČSSD si jako jeden z úkolů do programového prohlášení vepsala i změnu voleb do Senátu, kam se nyní kandidáti ucházející o místo ve dvoukolovém většinovém systému. Navíc s vlastním návrhem změny přichází i skupina senátorů v čele s Jiřím Dienstbierem (ČSSD). „Počet hlasování, na které by se měli občané dostavit, neustále roste. Už to, že by se o jedno kolo zmenšil, je tedy podle mě dobrá hodnota,“ říká Marek Antoš, který se na pražské právnické fakultě věnuje ústavnímu právu.

Z několika směrů zaznívá, že je potřeba změnit volby do Senátu na jednokolovou volbu. I podle vás je to potřeba?

Pokud vnímáme nízkou volební účast - zejména ve druhém kole voleb do Senátu - jako problém, tak by zavedení jednokolového hlasování bylo určitě významnou pomocí. A nejen proto, že by to zvýšilo atraktivnost volby. Ukazuje se, že při souběžném konání s volbami do obcí nebo krajů účast vzroste. V roce 2002 bylo výjimečně s obecními volbami spojeno druhé kolo - a nakonec to byly jediné senátní volby, během kterých účast v druhém kole převýšila účast v kole prvním a dosáhla přibližně třiceti procent. Zbavit se druhého kola, které jinak zpravidla koná samostatně, by tedy pomohlo.

Naznačil jste možné spojování s dalšími volbami. Neexistují i jiné kroky, jak zvýšit zájem voličů? Je třeba rovnou měnit způsob volby?

Když se na to podíváme pragmaticky, tak počet hlasování, na která by se měli občané dostavit, neustále roste. Na počátku devadesátých let se konaly parlamentní a obecní volby, lidé chodili volit jednou za dva roky. Poté se přidal Senát s dvěma koly, krajské volby, Evropský parlament a prezidentské volby opět s dvěma koly. Za uplynulých pět let to vychází na osm hlasování, průměrně jednou za sedm a půl měsíce. Už to, že by se o jedno kolo zmenšil počet hlasování, je tedy podle mě dobrá hodnota.

Ale to je spíš technická věc.

Ano, to máte pravdu. Samozřejmě by bylo hezké, aby voliči měli pocit, že chodí k volbám, protože chtějí chodit; že je to důležité. Na druhou stranu u voleb pomyslného „druhého řádu“, kam patří i volby senátní, je typické, že je účast menší. Navíc Senát, i když ho považuji za mimořádně důležitou instituci, byl zřízen především za účelem brzdit případné snahy o změnu ústavního systému. A díky defenzivnímu charakteru není pro voliče tak zajímavý jako Poslanecká sněmovna. Je málo atraktivní jít zvolit nějaký orgán proto, aby v našem systému hlavně byl a případně brzdil excesy; navíc orgán, který velmi obtížně prosazuje vlastní agendu a nemá vztah k vládě.

Zatím není jasné, jakou změnu by potenciální vláda chtěla prosadit. V úvahu připadají zjednodušeně řečeno dvě možnosti: systém, kde by automaticky vyhrál kandidát s relativní  většinou hlasů - nebo poté systém, v němž by zvítězil ve volebním obvodu kandidát, jenž by po přepočtu preferencí voličů získal většinovou podporu, nazývaný též australský model. V čem je mezi nimi rozdíl?

Systémy jsou absolutně odlišné, i když se mluví v obou případech o jednokolových volbách. Systém relativní většiny by Senátu neslušel. Volební systém by měl odpovídat tomu, jakou funkci Senát plní v ústavním systému. A jedna důležitá funkce volebního systému do Senátu je, že musí být jiný než do Poslanecké sněmovny a volby se musí konat jindy. Druhá věc je, že současné nastavení nepomáhá k zisku křesel extremistickým stranám, které mají v Senátu už od jeho vzniku velmi slabé postavení. A třetí vlastností voleb do Senátu je snaha, aby v něm nedominovala žádná strana; Senát nemůže svůj názor prosadit silou, protože ho Poslanecká sněmovna ve většině věcí může přehlasovat, ale může fungovat jako komora, kde dostávají prostor různé názory.

Což není cílem systému prosté většiny…

Ano, ten chce naopak vygenerovat silnou většinu, což v případě Senátu postrádá význam, když se o ni nepotřebuje opírat vláda, která Senátu neodpovídá. Tento systém má navíc tendenci pomáhat větším a v dané době populárnějším stranám, nereflektuje celkové nálady ve společnosti, ale názor největší menšiny. Proto ho nepovažuji za vhodné řešení.

Druhým řešením je tedy návrh senátora Jiřího Dienstbiera (ČSSD), který přichází s oním australským systémem.

Ten se snaží zařídit to, co zařizuje už nyní tradiční dvoukolový systém – ale v jediném kole. Místo toho, aby člověk volil jen jednoho kandidáta z nabídky, seřadí všechny kandidáty nebo určitou část podle vlastních preferencí a sympatií. V senátorském návrhu je nyní návrh na povinné označení prvních tří kandidátu; ostatní volič označit může, ale nemusí. Po odevzdání lístků se sečtou hlasy, které byly určeny kandidátům v prvním pořadí. Zjednodušeně řečeno se komise na začátku podívá na volebním lístku jen na první pořadí a sečte je. Pokud už při prvním součtu získá nějaký kandidát přes polovinu hlasů, tak ve volbách zvítězí. Případ, kdy se nikdo s nadpoloviční podporou nenajde, australský model řeší tak, že hlasy nejméně úspěšných kandidátů připadnou ostatním: odzadu se vyškrtne ze seznamu ten, kdo skončil na posledním místě, a jeho hlasy se rozdělí kandidátům, které voliči uvedli jako další v pořadí. Tak to jde do té doby, dokud někdo z kandidátů nezíská přes 50 procent hlasů.

Australský systém tedy podle vás de facto funguje stejně jako dvoukolový. V čem ještě spatřuje pozitivní dopady této změny kromě zvýšené volební účasti?

Výhodou je, že na rozdíl od dvoukolové volby se hlas voliče neztratí, ani když volí méně úspěšného kandidáta, ale přerozdělí se v druhých a dalších preferencích. Volič tak nemusí podstupovat rozhodnutí, zda má volit „menší zlo“ - je pravděpodobnější, že se tam tento kandidát dostane, i když s ním nesympatizuje. Místo toho může v australském systému přerozdělit své preference tak, jak to cítí, a systém si s tím sám poradí. A pokud jde o extrémní kandidáty, kteří jsou pro většinu voličů nepřijatelní, pak by je tento model jednokolové volby měl vyřazovat a potlačovat stejně jako nyní dvoukolový systém. Většina voličů je totiž v preferencích zařadí níže. K vítězství v tomto systému kandidát potřebuje být dostatečně výrazný, aby jej aspoň část voličů zařadila ve svých preferencích vysoko, ale zároveň také přijatelný pro většinu voličů.

Bude australský systém pro voliče srozumitelný? Neodradí je naopak?

Souhlasím, že pochopit vnitřní fungování přepočítávání hlasů chvíli trvá. Ale vysvětlit voliči, že má místo jednoho kandidáta vyznačit tři, kteří se mu nejvíce líbí, je jednoduché. Je to navíc velmi intuitivní - a upřímně řečeno mnohem jednodušší než systém, který se dnes používá v komunálních volbách.

Nepředpokládá to i lépe informovaného voliče? Bude muset zvážit, jakého kandidáta dá na druhé, třetí, případně i další místo…

Pokud má člověk vybrat alespoň tři kandidáty, bylo by asi dobré, aby alespoň o třech kandidátech slyšel. Ale určitým vodítkem může být už politická příslušnost nebo návody politických stran. Navíc si myslím, že proti této výtce stojí jedno pozitivum, které jsme ještě nezmiňovali: tento způsob volby pomáhá zabránit umělému dělení společnosti. Když mám volit jednoho kandidáta, pak mě to jako voliče zvlášť v druhém kole, kdy mám na výběr pouze ze dvou variant, nutí, abych zaujal jasnou pozici. A to i když nevidím svět černobíle. Australský systém ale podporuje pocit, že si nemusím vybrat jednoho jasného favorita a na ostatní plivat - naopak systém spíše vede k zvážení výhod a nevýhod nabízených možností.

To zní jako vhodné řešení i u prezidentských voleb.

Rozhodně. Zvlášť s ohledem na polarizaci společnosti, kdy si v druhém kole musí volič vybrat jednoho kandidáta a poté je nespokojen, když nevyhraje. Často se pro něj rozhodl po složitém uvažování a pomyslně se na za něj postavil, takže se cítí se hůř. Navíc v prezidentských volbách je tento aspekt mnohem silnější než u senátních voleb, kde vybíráme ve 27 obvodech. U prezidenta je volič nucen vybrat si během čtrnácti dnů mezi prvním a druhým kolem jednoho ze dvou favoritů. Kdyby tento nucený výběr odpadl a bylo pouze jedno kolo, kde by volič mohl kandidáty očíslovat, zmírnily by se podle mého názoru společenské dopady, které jsme už dvakrát po prezidentských volbách zažili.

Zpět ještě k senátním volbám. Zaznívá obava, že změna na australský systém by mohla pomoct populárnějším stranám v té či oné době, dnes tedy hnutí ANO.

Myslím si, že tento způsob uvažování je nesprávný. O všech systémových opatření má smysl uvažovat jen ohledně toho, co to se systémem udělá jako s celkem – ne s ohledem na to, zda to dnes někomu pomůže, nebo ublíží. Navíc vždy má vše svůj vývoj, dnes jedna strana může být velká, pozítří může mít nepatrnou podporu.

Nicméně je to oprávněná obava?

V případě australského hlasování to není jednoznačné: záleží, jak stranu vnímají ostatní voliči. Pokud bude mít velké jádro vlastních voličů, ale ostatní voliči by ji vnímali negativně a dali by ji v preferencích níže, tak by jí tento systém nepomohl. Takže v tom je to velmi podobné jako v dnešním dvoukolovém systému: pokud je to velká strana, tak se pravděpodobně dostane do pomyslného druhého kola, respektive sčítání -  ale na druhá a třetí místa mohou ostatní voliči dát výše kandidáty ostatních stran a nepomůže jí to. Naopak by to mohlo pomoci kandidátům menších stran, kteří se často obracejí na podobně orientované voliče. Tím se jejich podpora tříští, avšak při použití australského systému by se v rámci přepočítávání postupně sečetla.