Dylan vs. Seeger. Jak z folku povstal geniální solitér, který za sebou nechal spoušť

„I elektrifikaci lze brát jako metaforu. Kdo má mikrofon a elektrickou kytaru, najednou získává komunikační výhodu. Má navrch nad publikem, které nemá možnost amplifikace. Tím se vytváří příkop mezi umělcem a publikem,“ říká hudební publicista Pavel Turek o snímku režiséra Jamese Mangolda. Podle něj v něm vyvstává kontrast mezi obrovským autorským individualismem oproti představě hudby jako horizontální disciplíně, kde nemá mít postava zpěváka nad lidmi navrch.

„Titul filmu má evokovat nepoznatelnost Boba Dylana a zábrany , které vystavěl mezi svým skutečným já a popkulturní personou. Ale kromě toho také odkazuje na verš z písně Like a Rolling Stone, což vypovídá o tom, jak Mangold a scénáristé ve snímku pracují s Dylanovou poetickou hudbou,“ podotýká filmová kritička Jindřiška Bláhová. Snímek je inspirovaný knihou Dylan se dal na elektriku - jak životopisný snímek odpovídá historii? Nejen o tom uslyšíte v podcastu Týdeníku Respekt Bláhová a Turek se dívají. Doporučujeme k přečtení také rozhovor s autorem knižní předlohy Elijahem Waldem: Každá žena nad čtyřicet zná muže, který je fanoušek Boba Dylana