Boj se změnou klimatu Trump nezvrátí. A Evropa v něm není osamocená, jen má náskok

Zahájení klimatické konference OSN v Ázerbajdžánské metropoli Baku se účastnil také český premiér Petr Fiala. Spolu s českou delegací na summit přicestoval také Ladislav Miko, poradce prezidenta ČR a ministra životního prostředí, který sám v minulosti tento úřad zastával. V podcastu týdeníku Respekt hodnotí roli pořadatelské země, ale i změnu atmosféry, kterou přinesly výsledky amerických prezidentských voleb.

Jak se na klimatickém summitu OSN v Baku a dynamice tamních jednání podepsal fakt, že krátce před tím byl v USA znovu zvolen Donald Trump, který může opět Spojené státy vyvázat z Pařížské klimatické dohody?

Všichni si toho byli vědomi a mluvili o tom. Ale tím to tak končí. Problém, před nímž všichni stojíme, zvolením Donalda Trumpa nikam nezmizí. Od dohody může odstoupit. Ale vůbec si nemyslím, že by se na tyto snahy vykašlala americká ekonomika a byznys, protože pro ně to je opravdu příležitost. A jestli se nepletu, tak když od Pařížské úmluvy odstoupil minule, sedmnáct amerických států řeklo, že pokud nebude dohoda platit na federální úrovní, přihlásí se k té smlouvě každý za sebe. Předpokládám, že něco podobného by se stalo i teď.

Z vašeho pohledu tedy odchod USA z mezinárodních jednání o ochraně klimatu na ně neměl významný vliv?  

Určitě to nijak zásadně neovlivní jednání v Baku. A nejsem si vědom toho, že by tam za prezidentování Trumpa byl nějaký výrazný skok. Když se podíváte na to, jak jednotlivé části světa v uplynulých letech snižovaly emise skleníkových plynů, zjistíte, že Evropská unie výrazně vede. Ale jediný další, kdo má u výsledného čísla záporné znaménko, jsou Spojené státy. Nemyslím si, že když už někdo nainvestoval do příslušných opatření, tak je teď opustí. To je z pohledu byznysu nesmyslné. Celá řada věcí půjde dál. Ale to případné odstoupení umožní některé kroky, které by byly jinak problematické. Jedním z nich je zvýšení těžby ropy a hlavně zemního plynu v USA. Otázkou ovšem je, do jaké míry. A jestli to správně chápu, cílem je snížit ceny na trhu a nahradit americkou produkcí tu ruskou. To by měl být jeden z prostředků, jak donutit Rusko k úvahám o konci války. Z mého pohledu to ale znamená, že nemusí jít  v součtu o zvýšení těžby ale náhradu za těžbu jinde. Takže celkový účet spočítejme, až se to stane.

Evropská unie loni snížila emise skleníkových plynů meziročně o více než 8 procent. Ale globálně emise stále rostou. Kritici unijního přístupu  včetně například někdejšího ministra životního prostředí za ANO Richarda Brabce namítají, že Evropa je v tomto úsilí osamocená. Poukazuje se na Čínu nebo Indii, které se také hlásí k dekarbonizaci, ale stále vykazují rostoucí křivku. Máte někdy pocit, že EU kráčí ke klimatické neutralitě sama?

To si nemyslím. Evropská unie je jako maratonský běžec, který má před ostatními velký náskok. Ale za ním běží ostatní, byť někteří klopýtají. Čína má závazek uhlíkové neutrality do roku 2060 a Indie do roku 2070 a několik dalších zemí má překvapivě cíl také do roku 2050 jako EU nebo o něco později.  A lídrovství Evropy se přetavilo do toho, že všichni následují cíle a někteří mají deset nebo dvacet let zpoždění. Porovnávání dvou fázově posunutých hodnot není úplně korektní. V případě Číny je tak třeba srovnávat, jak na tom byla EU s emisemi před deseti lety. Číně sice stále stoupají emise, ale třeba nárůst obnovitelných zdrojů je tam enormní. Otázkou je, kdy dosáhnout vrcholu, a emise pak začnou klesat. A když je v tomto ohledu někdo lídr, tak z toho musí vycházet trochu osamoceně. Ale ve skutečnosti to tak není...

Co dalšího si Ladislav Miko myslí o možných dopadech amerických voleb? Co čekat od letošních klimatických jednání v Ázerbajdžánu? Je na místě úprava unijních plánů na snížení dopadů na klima do poloviny stolení známých pod označením Green Deal? A jako dopadl letošní summit o ochraně biodiverzity, který se konal v Kolumbii? Nejen o tom uslyšíte v celém podcastovém rozhovoru.