Převzal nade mnou kontrolu islamistický software

Patřil k jemenské větvi al-Káidy, ale přestoupil na stranu západních tajných služeb a před třemi lety svůj příběh zveřejnil. Biografie Agent Storm, kterou sepsali novináři CNN Tim Lister a Paul Cruickshank, nyní vychází v češtině. Dánský rodák při té příležitosti navštívil Prahu. Bydlel na tajném místě, na vlastní přání ve stanu v kempu, vystoupil na utajované tiskové konferenci pouze pro předem zvané hosty a dával rozhovory, které směly být zveřejněny až po jeho odletu z Česka.

Dnes devětatřicetiletý Morten Storm vyrůstal v průšvihu. Táta alkoholik odešel od rodiny a nevlastní otec ho bil. Ve třinácti letech provedl první loupežné přepadení a přidal se k místnímu gangu složenému vesměs z dětí přistěhovalců. Vystřídal pár speciálních škol, boxoval - na jednom turnaji i v severočeském Mostě - a na konci puberty se stal členem motorkářského gangu Bandidos. V roce 1997, to bylo Mortenovi jedenadvacet, našel na poličce knihu o proroku Mohammedovi, která mu změnila život. Konvertoval, ale náboženství zprvu nebral úplně přísně - přestoupení k nové víře oslavil pořádnou pitkou. 

Proč jste konvertoval?
Storm: Ze stejného důvodu jako většina konvertitů všude na světě. Ze zvědavosti a ze společenských důvodů. Když přijmete islám, najednou někam patříte. Muslimská komunita a zvláště rodina drží při sobě, mnohem pevněji než v Evropě. Jsme v Evropě společensky dost chudí - islám je v tomto smyslu vážně krásný a atraktivní.

Jak se z vás ale stal radikál z Al-Káidy?

Storm:

Když se už stanete věřícím a žijete ten krásný, nový a jiný život, tak se vám začínají dít další věci. Čtete si a často se přitom pod vlivem různých lidí dostanete k dost fundamentalisticky laděným knihám. S nimi „programujete do sebe“ více a více islámistického softwaru, začnete se vzdávat svobodného myšlení, až to úplně převezme kontrolu nad vaším životem. Už nevěříte vlastní logice a svým emocím, ale textům, podle kterých žijete. Viděl jsem v Jemenu popravy a nejprve jsem zabitých litoval - ale pak jsem si to začal ospravedlňovat tím, co jsem četl. Už prostě nepoužíváte svoje vlastní myšlení…

Jak jste se takhle radikalizoval? Kdo vás ovlivnil?
Storm: Je otázkou štěstí, k jaké skupině se dostanete, když k islámu konvertujete. Já jsem na začátku objevil súfijský, duchovní islám. Salafistou, tedy příznivcem fundamentalistického islámu, jsem se stal až po cestě do Jemenu.

Lister: Když jsi poprvé odletěl do Jemenu, tak jsi ani pořádně neznal rozdíl mezi sunnity a šíity, že?

Storm: Ne, vůbec. Byl jsem muslim, nic víc jsem ani neřešil.

Jak jste dostal nabídku na cestu do Jemenu?
Storm: Žil jsem v Anglii a byl jsem zasnoubený s křesťankou, která zůstala doma v Dánsku. Chtěl jsem ji koupit knížky o islámu v angličtině, aby si je mohla přečíst a žít podle mojí víry. Šel jsem do mešity sponzorované z půlky z Egypta a z druhé půlky ze Saúdské Arábie a v obchodu s knihami u vstupu jsem řekl, co hledám. Prodavač mě nasměroval do kanceláře uvnitř mešity. Šel jsem tam a za stolem seděl jeden pán ze Saúdské Arábie.

Lister: Jeho zaměstnáním bylo vyhledávat konvertity a trochu zmatené věřící, kteří právě hledali tu správnou duchovní cestu. Nabízel a platil jim cestu do škol, kde měly získat náboženské vzdělání. Tak dostal Morten nabídku na cestu do Jemenu.

Storm: Neznal jsem tehdy skoro rozdíl mezi chudým Jemenem a bohatým Ománem. Nevěděl jsem, co mě čeká.

Ten pán v mešitě a cesta byly placený kým?
Lister: Byl to konec 90. let a Saúdská Arábie miliardy dolarů vydělaných na prodeji ropy investovala do šíření víry. Od Malajsie po Mauretánii posilovala mešity vyznávající fundamentalistický islám podle saúdské státní doktríny. Sponzorovala také studijní cesty na salafistické školy, kde se lidé naučili velmi fundamentalistickému islámu. Na jedné takové skončil Morten - výuka a kamarádi ho změnili.  

Storm: Bylo to nějakých deset let po pádu Berlínské zdi. Tehdy ještě nebyla zkušenost s žádným islamistickým atentátem. Evropské státy takovým cestám nebránily.

Děje se tohle verbování pořád?

Lister:

Bezpečnostní služby se poučily z chyb a dávají do výzkumu radikálních komunit mnohem více peněz. Také mají výrazně větší pravomoci. Všude v mešitách jsou špioni. Také existuje mnohem větší spolupráce s muslimskou komunitou, která má pomoci včas upozornit na vznik extremistických buněk. Státy zkouší různé věci, aby tuto hrozbu dostaly pod kontrolu. Vzdělávací cesty z evropských mešit do radikálních škol už podle mých informací příliš neprobíhají. Ale můžete samozřejmě nadále studovat náboženství na normálních saúdských univerzitách. Zásadní roli při radikalizaci mladých lidí dnes hraje internet.

Po pobytu v Jemenu se Morten Storm vrátil do Anglie, kde se spřátelil s řadou extremistů. Žili z drobné kriminality a ze sociálních dávek v zašlých bytech na periferii měst a z jejich prostředí vzešla řada pozdějších sebevražedných atentátníků. Po teroristických atentátech v Madridu a v Londýně ale Storm – stejně jako tehdy řada radikálů v celém muslimském světě – začal pochybovat o vraždění civilistů. Pochybnosti ho nakonec přivedly až k přestupu na druhou stranu civilizačního střetu: nabídl své angažmá západním tajným službám. V roce 2011 se podílel na honu a zabití Anwara al-Awlakího, v USA narozeného předáka jemenské Al-Káidy, který byl tehdy po Usámovi bin Ládinovi druhým nejhledanějším teroristou světa.

Jak jste přesvědčil tajné služby, že vám můžou věřit?
To bylo jednoduché. Když jsem se napil piva a kousnul do sendviče s vepřovou slaninou, tak jim to bylo jasné.

Ale to mohl být trik.
Ne, tohle by salafista neudělal, ani k oklamání nepřítele. Je přesně řečené, co můžete k ošálení nepřítele udělat, tohle povoleno není.

Jak spolupráce na začátku vypadala?
Potkali jsme se v hotelu Radisson v Aarhusu. Jeden z těch dánských důstojníků hned při prvním setkání řekl, že naše spolupráce bude něco velkého. Nedokázal jsem domyslet, co by z toho mohlo vzejít - přišlo mi úplně normální pohybovat se v těch radikálních kruzích.

Poslali vás zpět do Jemenu?
Ne. Tajné služby mi nabídly první příjem, ne moc velký, ale zaplatil účty, a to mi stačilo. Vypadalo to jako pořádné dobrodružství. Nejprve jsem dodával zprávy o lidech v mém okolí v Dánsku, testovali si mě, jestli to myslím upřímně. Pak mi řekli, že na deset dní poletíme do Dubaje a odtamtud do Libanonu, kde jsem se sešel s některými svými známými. Vrátil jsem se pak do Londýna, kde jsem prvně potkal britskou MI6. V hotelu jsem jim říkal, že v Libanonu bude občanská válka. Nevěřili mi. O šest týdnů později, bylo to v roce 2007, se jeden z mých známých při sebevražedném atentátu vyhodil do vzduchu a začala krátká válku v uprchlických táborech na severu Libanonu.

Lister:

Salafisté a libanonská armáda se do sebe pustili, poprvé se tehdy sunnitští radikálové ve velkém objevili v Libanonu. Tím byl Morten uveden do zahraniční špionáže. Přinášel informace o tom, jak radikálové získávají peníze, jak jsou organizovaní a podobně.

Jak jste se dostal do okolí tak vysoce postaveného teroristy, jakým byl al-Awlakí? Jak těžké je dostat se k někomu tak vlivnému?
Storm: Nevím, nebylo to těžké, prostě jsem to udělal. On přišel do Jemenu v roce 2005, já tam byl už od konce 90. let. Znal jsem za tu dobu spoustu mudžahedínů, vyznal jsem se tam, byl jsem už taky vcelku známý. Takže on věděl, kdo jsem, nemusel jsem se nijak snažit se mu zalíbit a stát se jeho přítelem. Prostě se to stalo.

Lister: Když se prvně potkali, byl al-Awlakí málo známým klerikem s radikálně salafistickými názory. Ještě nebyl v Al-Káidě; Morten tam byl dřív a znal spoustu lidí, které al-Awlakí chtěl potkat. Morten mu také ke kázáním nabídl prostory a zval na ně své přátele. Al-Awlakí byl později zatčený a to ho zocelilo. Američané ho zpovídali kvůli 11. září, protože znal některé z únosců. Když vyšel z vězení, byl jiným člověkem.

Storm: Jeho řeč těla byla jiná. Byl odhodlanější a chladný. Ve vězení také získal větší status. Jiní vězni k němu chodili pro fatwy nebo náboženské rady, stejně tak bachaři ve vězení. Museli mučit lidi a chodili si k němu pro odpuštění.

Lister: Stal se pak takovou rockovou hvězdou džihádu. Mluvil anglicky, jeho CD byla na prodej na Západě, rozuměl skvěle YouTube a internetu. Američané se na něj zaměřili v roce 2009, když zjistili, že byl v kontaktu s americkým majorem muslimského vyznání, který kolem sebe náhle začal střílet na základně Fort Hood a zabil 13 amerických vojáků. Tehdy se dostal na vrchol v seznamu hledaných teroristů, utekl z jemenského hlavního města Sanaa a žil na útěku.

Morten Storm se ho měl pokusit najít a návnadou měla jednou být i mladá blondýna z Chorvatska. Charismatický klerik se totiž Stormovi svěřil: toužil po evropské manželce a požádal ho o pomoc s jejím nalezením. Přes sociální sítě Morten Storm vyhledal konvertovanou pohlednou Irenu Horakovou, která po nebezpečném životě v jemenské poušti toužila. Po delší výměně emailů vyrazila do Sanaa a CIA ji potají do kufru vložila čip. Akce se ale nezdařila: vyslanci al-Awlakího ji hned na letišti požádali o odložení většiny věcí, ke svému milému mohla cestovat pouze s igelitkou. Extremista protentokrát unikl.

Později ho ale Američané dokázali vystopovat a v roce 2011 ho úderem z dronu zabili. Morten Storm, který s pátráním dále pomáhal, čekal na slíbenou několikamilionovou odměnu. Nedostal ji, Američany prý na stopu klerika přivedly jiné informace. Storm se naštval, oslovil dánská média a svůj příběh jim prozradil. Novináři z deníku Jyllands-Posten nahráli 160 hodin rozhovorů a několik měsíců srovnávali různé informace, než se odvážili výbušný příběh zveřejnit.

Storm: V těch letech bylo jednoduché plnit úkoly a předstírat, že jsem ještě muslim. Kontakty jsem už v komunitě měl, nemusel jsem do ničeho pronikat. Opravdu těžko mi bylo, když jsem byl zase sám, a musel jsem znovu najít Mortena Stroma.

Jak jste ho našel?
Storm: Dodnes nevím, jestli jsem ho našel. Nebylo jednoduché žít dvojí život. Musel jsem třeba radikálním kamarádům hodnověrně vysvětlit, odkud mám peníze – takže jsem chvíli žil jako gangster, chvíli se živil jako taxikář, chvíli měl fiktivní outdoorovou firmu. Celé to trvalo čtyři roky, musel jsem pořád improvizovat a na všechno jsem musel mít certifikáty a umět o tom mluvit, abych nevzbudil podezření.  Pár měsíců v roce jsem byl v Jemenu, pár měsíců v Británii, občas jsem jezdil do Dánska nebo do Keni, kvůli al-Shabaab. Skoro nikdy jsem nemohl být na veřejnosti sám sebou. Nemohl jsem třeba v Birminghamu jít do hospody: co kdyby mě náhodou někdo ze salafistické scény viděl? Celé by to prasklo.  

Lister: Mortena jeho minulost pořád pronásleduje. Pořád dostává výhružky smrti od lidí, které tehdy znal. Dánští bojovníci v Sýrii si trénovali střelbu na terč s Mortenovou fotografií. Žije na tajném místě a do řady míst v Dánsku nemůže cestovat, protože tam žije moc lidí, kteří ho znají.

Co tedy můžete říct o tom, jak dnes žijete?
Storm: Nebudu už nikdy žít úplně normálně. Málo lidí mě zaměstná, protože v případě teroristického útoku na mě budou ohroženy i životy dalších zaměstnanců. Jsem také docela alergický na nudu, potřebuju dělat dobrodružné věci, mít adrenalin. Během špionážních let jsem se uklidňoval kokainem; a jel jsem v něm, i když jsem s celým příběhem šel ven. Teď se léčím.

Lister: Tajné služby se ho pořád ptaly na spoustu věcí. Ale nikdo se ho za ty roky neptal na to, jestli je v pohodě. Jestli nepotřebuje pomoc. Bavili se o misi, o zbraních, ale nikdy o normálních pocitech.

Storm: Přestal jsem s tím také ze strachu, že by mě CIA mohla zabít při nějaké misi jako „kolaterální škodu“. Nikdo zvenčí můj příběh špiona neznal, v novinách by pak jen stálo, že umřel další dánský islámský radikál. Nemám žádný důkaz, že mě chtěli zabít. Ale nebyl byste normální člověk, kdybyste v takové situaci nebyl hodně podezíravý.

Rozhovor s bývalým extremistou má nečekanou atmosféru. Chová se vlastně jako bodrý chlap, se kterým by bylo příjemné sejít se u piva. Mluví rychle, s temperamentem, často nesouvisle – a dost možná v odpovědích na otázky některé důležité věci vynechá a jiné spojí odlišně, než je popsal ve své biografii. Jenže tak je to i s většinou dnešních mladých džihádistů, kteří se nechají zmanipulovat ideologií ISIS. Jejich motivy nejsou promyšlené, jejich činy nejsou logické. Loučení s Mortenem Stromem pak probíhá dost surreálně:   

Storm: Česko bych chtěl více poznat, možná sem přijedu na vodu, rád jezdím na kajaku a rybařím. Jestli tedy nepůjdu bojovat. Píší mi lidé z Kurdistánu, abych tam přijel bojovat s pešmergy proti Islámskému státu. Možná to udělám, nevím; mám chuť se do něčeho pustit.