Lovec cizinců a jeho anglický strýček

Bisrat Mesfin si na stůl odloží velké sluneční brýle a hnědý klobouk a vypráví o svém životě. Sebevědomý třicátník v šedém saku a bílé košili je zosobněním změn, k nimž v severní Etiopii došlo od osmdesátých let, kdy tu zhruba milion lidí umřel hlady. 

Bisrat si pamatuje, jak s dětskými kamarády sbíral zrna obilí, která popadala z projíždějících náklaďáků s potravinovou pomocí. Když je pak snědl a zapil vodou, zrnka v žaludku nabobtnala a on se cítil sytý. Počátkem 90. let žil na ulici a šmejdil kolem dvou menších hotelů, kde na cestách přespávali běloši z humanitárních organizací. „Místní mi přezdívali lovec cizinců. Pořád jsem za nimi běhal a zkoušel se dát do řeči,“ vzpomíná na terase hotelu ve městě Mekelle, dvousettisícové metropoli severní Etiopie. „Za pár drobných jsem cizincům myl džípy a prodával jim cigarety. Naučil jsem se od nich anglicky, a vlastně taky dobrým způsobům.“

Jednou takto oslovil zkušeného britského pracovníka Červeného kříže a ve městě, kde tehdy nebyly žádné restaurace, mu sehnal teplou večeři v místní rodině. „Bylo to setkání, které nám oběma změnilo život,“ napsal později tento Brit, dnes pětasedmdesátiletý David Stables, do své autobiografie. Jejich britsko-etiopský příběh ukazuje osudovost vztahů, které mezi lidmi pocházejícími z naprosto různých světů při humanitárních krizích občas vznikají.

Na nejkrutější místo planety

„David mě různě zaměstnával, abych netrávil čas na ulici. Třeba mi dal za úkol provádět jiné cizince místním trhem. Vždycky jsem se hrozně naštval, když se je obchodníci snažili natáhnout,“ směje se Bisrat, kterému britský „strýček“ také začal platit školné, a nakonec i korespondenční kurz turistického managementu v Cambridge. „A taky mi vysvětlil, co jsou to narozeniny. Nevím, kdy jsem se narodil; tak jsme vybrali jeden den a v ten je od té doby každým rokem slavím.“

David Stables se v Mekelle, městě rozvráceném v 90. letech dědictvím dlouhých válek, podobným způsobem začal starat o více chudých chlapců a dívek. Nejprve školné platil ze svých peněz. Když počet jeho „stipendistů“ narůstal do desítek (a později dosáhl dvou stovek), prosil o příspěvky příbuzné a kamarády z celého světa.

Bisrat zkušenosti ze svých dětských setkání s bělochy využívá dodnes. Vydělává si organizováním drahých a logisticky náročných výletů do odlehlých míst severní Etiopie, třeba do mimozemské krajiny pouště Danakil, kterou National Geographic nazval „nejkrutějším místem planety“. Kvůli vražednému klimatu a ozbrojeným nomádům je tam třeba vyjíždět v konvoji několika aut; případná porucha osamoceného vozu by pro turisty vcelku jistě znamenala smrt žízní.

Klienty Bisratovi dohazuje irský známý Tony Hicksey, který ve svém radikálním mládí podporoval revoluční skupiny ve třetím světě, později býval humanitárním pracovníkem v rebely ovládané severní Etiopii a dnes vede turistickou společnost v hlavním městě Addis Abebě.

Hickseyho agentura platí za jednoho z nejspolehlivějších průvodců Etiopií, jejích služeb využívají televizní štáby a doporučuje ji i Lonely Planet. Bisrat se přes kontakty svých zákazníků poznal i s Bobem Geldofem, který před třiceti lety organizoval pomoc etiopským hladovějícím. Hudebník a filantrop ho před deseti lety přivedl na akce připomínající dvacetileté výročí koncertů Live Aid. Bisrat má z té doby společné fotografie s Madonnou, s Davidem Beckhamem či s Tony Blairem.

Nebýt arogantní

Rozvojová pomoc ovšem nezlepšuje jen životy chudých, ale naplňuje smyslem rovněž životy lidí z bohatých zemí. David Stables v polovině 90. let odešel do důchodu. Dále na dálku platil školné svým studentům, přesto se po návratu do anglického maloměsta trápil častými depresemi člověka, který během desítek let na humanitárních misích na vzdálených kontinentech ztratil kořeny a domov. Z osobní krize ho vyvedlo založení neziskovky, která začala stavět školy v zapadlých vesnicích kolem Mekelle – a spolehlivý šikovný Bisrat se stal jeho hlavní místní spojkou. 

„Prakticky obden si voláme po Skypu,“ říká Bisrat. Dlouho pracoval z rohu internetové kavárny a David z rohu obýváku svého malého bytu v Leicesteru. Jejich malé sdružení postavilo devět škol. Staví je v místech, kde si to přeje místní správa, které pak budovy předají. V tomto smyslu jsou vlastně ideální rozvojovou neziskovkou: neřídí se vlastní agendou a nevytváří paralelní struktury, ale navazují na celkovou strategii státních institucí v zemi, které se snaží pomoci.

„Jakákoli západní neziskovka, která si myslí, že může někam přijít a sama řídit rozvojový projekt, se nejen mýlí, ale navíc projevuje nebetyčnou aroganci. Jak bychom se cítili my, kdyby experti z úplně jiné kultury, řekněme z Koreje, přišli a začali nám vysvětlovat, jak máme rozvíjet naše komunity a školství?“ píše David Stables v citované autobiografii.

Bisrata Mesfina zvláště baví, když může zorganizovat studentskou výměnu, a o jedné takové vypráví během našeho druhého setkání v kavárně s výhledem na Mekelle. Organizoval vloni návštěvu studentů z jedné holandské školy. „Rodiče nám pak psali maily a ptali se, co jsme jejich dětem udělali? Když viděli zdejší podmínky, tak si svých privilegií začali vážit a mnohem pilněji se učí!“

Reportáž Apokalypsa už byla z cesty severní Etiopií najdete v aktuálním čísle tištěného Respektu.

Cestu do Etiopie zprostředkovala organizace Človek v tísni