Jeden den v Kongu

Jsou dny, na jejichž konci má člověk chuť jít někam na pole nebo do lesa a jen tak řvát. Vyřvat ze sebe beznaděj, kterou právě zažil. A když žádný takový les a samota poblíž nejsou, tak jako minulý týden v Bukavu na východě Konga, tak tíhu dne pomůže odstranit jen cynismus a pár hloupých vtipů. Kdo totiž východní Kongo bere tak, jak by správně měl - tedy vážně a se soucitem - ten se z toho může po delší době jedině zbláznit. To snad bude čtenáři po rychlém popisu průběhu minulého úterka jasné. Faktografii a vysvětlení zdejších potíží teď ponechám stranou – postačí snad, že zde v minulých šestnácti letech v důsledku válek zemřelo čtyři až šest milionů lidí, od konce druhé světové války žádné místo nekrvácelo tak bolestivě, jako východní Kongo.

Den začíná cestou do nemocnice na okraji města. Šestikilometrová jízda stojí po delším smlouvání sedm dolarů a trvá čtyřicet minut. Krátké každodenní odpolední deště učinily z vozovky bahnitou trať vhodnou tak akorát pro závody v motokrosu. Taxík se vyhýbá nejhlubším kalužím, kruhový objezd nedaleko místní katedrály je pod vodou celý, uprostřed jako na ostrůvku bahna spí jeden možná opilý, možná nemocný muž. Od kol auta stříká bláto na stolky obchodníků, postavené v bahně podél silnice. Míjíme desítky, možná stovky postav, které se blátem bosky, v plastových pantoflích a v holinkách proklouzávají kamsi za výdělkem.

V kanceláři nemocnice na konci bahnité rallye pracuje mladá žena Bintu. „Všechno se tady změnilo skoro ze dne na den. Po rwandské genocidě sem přišli tisíce uprchlíků. Jednou jsme se ráno probudili a silnice byly plné lidí, odpadu, špíny. A to už nikdy nezmizelo. Jen tehdejší uprchlíky postupně nahradili vesničané utíkající z džungle před válkou, která tady po rwandské genocidě před šestnácti lety začala,“ vypráví Bintu výbornou angličtinou.

Se svými bohatými rodiči museli před válkou uprchnout. Šli 28 dní pěšky do města Kisangani, jídlo na cestě sbírali v korunách stromů. „Jako opice,“ vzpomíná Bintu. Dívka poté studovala v Belgii (navštívila tehdy také slovenské hory), ale stejně se sem do Bukavu vrátila. „Před odletem do Bruselu jsem si řekla, že se po studiích vrátím. Celou dobu jsem sama sebe přesvědčovala o tom, že to má smysl, že pomůžu zemi znovu vybudovat. Teď už si ale nemyslím, že jde Kongo změnit. Možná tak maximálně mí vnuci by se jednou mohli mít lépe, aspoň k tomu chci přispět,“ tvrdí žena, které ještě nebylo třicet let, a vypráví některé příběhy z konžské každodennosti: soudci dají za pravdu tomu, kdo jim dá více peněz; mizerně placení policisté zas případ vyšetří jen když si sám zaplatíte náklady na vyšetřování; v zemi není jediný člověk s politickou mocí, kterému by důvěřovala. „Každý se tu snaží hlavně přežít,“ shrnuje cíl desítek zablátěných lidí, které jsme cestou do její kanceláře potkali, „státu jsou jeho obyvatelé ukradení a světovému společenství také“.

V nemocnici jsou ošetřované oběti válečného znásilnění a mučení, kterého se všemožní milicionáři i oficiální konžská armáda dopouští ve vesnicích východního Konga. Hovoříme s ženou, které nejprve zabili manžela a pak ji znásilnili. S ženou, která byla několik měsíců sexuální otrokyní jednoho rebelského důstojníka. S ženou, které nejprve před jejími zraky umučili otce a poté ji znásilnilo sedmnáct milicionářů, kteří ji další týdny – dokud neotěhotněla – drželi v džungli jako svou sexuální otrokyni.

Po čtyřicetiminutovém návratu bahnem do města čekáme hodinu na smluvenou schůzku. Do baru si voják konžské armády přišel pro drink – jako muž se zbraní v ruce samozřejmě neplatí. K nám postupně s prosbami o pomoc přistupují syn se svým slepým otcem, mladík, který nás prosí o zaměstnání a příjemný handikapovaný chlapec, který chce nejprve finance pro svou nevládku pomáhající postiženým a poté peníze na to, aby zaplatil učiteli za vyzkoušení (učitelé jsou placení tak mizerně, že je platí rodiče žáků; kdo nezaplatí, toho učitelé nevyzkouší a nedovolí mu pokračovat ve studiu). Možná si vymýšlí, možná ne - že potřebuje peníze je však nepochybné.

Odjíždíme na návštěvu k jedné rodině. Na konci ulice, kde bydlí, je krásný výhled na Bukavu - při pohledu z letadla by působilo jako malebné městečko vystavěné v kopcích i u břehů velkého jezera Kivu, jako takový africký turistický ráj. Pohled zblízka je jiný, a to i na onu krásnou vyhlídku. Při bližším pohledu vidíme, že přímo pod ní roste hora odpadků, na které se pasou prasata a slepice. Z hliněné silnice před domem našich hostů občas vystupují obrovské kameny, zbytek asfaltové cesty, kterou nejprve stát přestal opravovat a pak si ji lidé rozebrali na stavbu svých vlastních domků. Bez energie už navštěvujeme útulek pro sirotky a děti ulice. V temné místnosti se špinavými zdmi nás tancem a zpěvem vítají desítky dětí. Je jich tu tolik, že se v místnosti nedá moc pohybovat. Ti starší z nich nám vypráví své příběhy, jedna z dívek flirtuje a ptá se, jestli bychom nemohli nějak přispět na jídlo.

Den jdeme zapít pivem do vyprázdněné kantýny vojáků OSN, kterým tu nemohou přijít na jméno místní obyvatelé ani pracovníci neziskovek. Po setmění zjišťujeme, že už silnicí nejezdí žádné taxíky a že kilometrová cesta domů je kvůli ozbrojeným banditům nebezpečná. Jeden místní pracovník OSN nám chce pomoct a tak nás zve do svého auta, ačkoli má prý zakázáno vozit lidi bez akreditace mise Spojených národů (nemáme ji, protože její podmínkou byla akreditace u konžských úřadů, která by díky úplatkům vyšla na stovky dolarů). Pět set metrů od základny nás ale staví jiné modré přilby, vojenští policisté z Bangladéše. Ostře si říkají o doklady a akreditace, fotí si nás a auto, zapisují si jména. Náš řidič se snaží vysvětlit situaci, kvůli našemu svezení ho asi čekají problémy. Jeho kolegové ale neposlouchají, chovají se, jako by právě na křižovatce pár set metrů od základny OSN řešili tíživé problémy východního Konga. Nakonec projíždí taxík, který nás odveze domů - pět set metrů cesty za pět dolarů. K jeho dveřím ještě přistupuje ozbrojený konžský voják, který tu hlídkuje spolu s modrými přilbami. Chce po nás cigarety.

Na terase mise Člověka v tísni, kde s výhledem na jezero Bukavu vypadá tak poklidně, pak den končíme cynickými vtipy, debatou o tom, jak se tady život navzdory desítkám humanitárních organizací nezlepšuje a závěrem, že tahle země, kterou v minulých 130 letech stíhá jedna katastrofa za druhou, je snad prokletá.

V tištěném Respektu v příštích týdnech chystáme reportáže ze Rwandy a z Konga.