Z ministerstva vnitra se opět stává ministerstvo strachu

Uvědomil jsem si nedávno, že ostražitost vypěstovaná za bývalého režimu ze mne nevyprchala ani po čtvrtstoletí. V Bratislavě měl někdo hloupý nápad založit taxi službu, jejíž auta jsou žlutobílou kopií policejních aut z dob komunismu - i s velkým černým nápisem VB. Když je zahlédnu, pokaždé se mi na vteřinu zkroutí vnitřnosti; než mi dojde, že je to jen taxi.

Ale také mi tento instinkt říká, že k obavám z policie mám dost důvodů i dnes. V Česku i na Slovensku vládly ministerstvům vnitra až příliš často temné postavy a až příliš často bylo těžké rozeznat policii od mafie. A dnešní pozdvižení v obou zemích kvůli ministrům vnitra na okamžik vpustilo záblesk světla do kolosu, jehož chování nevěstí nic dobrého.

Slovenský ministr vnitra Robert Kaliňák je dnes v očích mnoha lidí spíše kmotrem mafie v policejních uniformách než ochráncem zákona a občanů. O jeho bohatství kolují divoké historky podepřené odhaleními jeho propojení na zloděje, kteří okrádají stát podvody s DPH. Zároveň šíří strach z imigrantů a na hranicích nasazuje policajty, zatímco domácí holohlavé bojůvky nechává „hlídat pořádek“ ve vlacích. Koktejl bezbřehé korupce smíchané s represivními složkami státu je pro demokracii vždy nebezpečný, ale v dnešních časech může vést přímo k fašismu.

V Česku je virvál kolem plánovaného spojení policejních útvarů pod jedno velení nejspíše vnějším znakem toho, že politici vedou lítý souboj o ovládnutí policie. Nevím, kdo je v této hře na té lepší straně (možná nikdo), ministr vnitra Milan Chovanec je však v jádru stejný typ jako Kaliňák, i když není podezírán přímo ze zlodějiny. Také však vydatně strašil veřejnost hrozbou imigrantů a ministerstvo chápe jako mocenský nástroj politiků i svého mocenského vzestupu, ne jako službu veřejnosti.

A toto je náš společný problém. Policie má být v demokracii nástrojem dobra v boji se zlem, má chránit občany před násilím a zvůlí zkorumpovaných politiků. Jenže v obou zemích je až příliš často spíše poslušnou služkou moci a postrachem slušných lidí. Je také veřejným tajemstvím, že mnozí policajti sympatizují s pravicovými radikály.

Je pravda, že v Česku jsou justice i elitní vyšetřovatelé v posledních letech podstatně nezávislejší na politické moci, dnešní spor je však i ukázkou toho, jak křehká tato nezávislost je. Na Slovensku to dnes nicméně vypadá mnohem hůř, protože moc ve státě je spjata s korupcí natolik těsně, že úkolem policie pod kontrolou ministra Kaliňáka je už jen chránit vládní politiky před zákonem.

Za těchto okolností bych se nedivil, kdyby se mi žaludek sevřel nejen při pohledu na žlutobílé taxíky, ale také na uniformy policajtů. Mám totiž nepříjemný pocit, že ochrana veřejnosti a demokracie není jejich hlavním úkolem a že z ministerstva vnitra se opět stává ministerstvo strachu.