Z deníku psaného před příchodem horších časů

Šel jsem minulý pátek dopoledne od Náměstí republiky k divadlu Archa a jako pokaždé mne trklo, jak je Praha hezká a Bratislava zanedbaná. Měl jsem se v Arše setkat s Holanďany, kteří vypravili vlak z Amsterdamu do Bratislavy a nevěřícně jsem zíral na ten dav lidí procházející pasáží, který postupně pohlcovalo podzemí divadla. Bylo jich šest set, různých věkových kategorií, ale stejného vzhledu: ony typicky holandské tváře, v nichž se odrážejí staletí civilizační kontinuity.

V mžiku je roztancovala slavná pražská skupina složená z uprchlíků a rozesmály záběry červených trenýrek na Hradě provázené výkladem členů skupiny Ztohoven. Vrýval jsem si pohled na tyto nadšené Evropany do paměti, ať mi tam zůstane, až se Evropa rozpadne.

Vlak byl dlouhý přes půl kilometru, vagony měl ze šedesátých let, s otevřenými okny, jaké si pamatuji z dětství. Některé byly předělané na koncertní kluby, jiné na divadlo, další na debatní fórum, zbytek tvořily lůžkové vozy a dvě restaurace.

Vyjeli jsme a Marije se divila, že domy v českých vesnicích jsou každý jiný. To by u nás nebylo možné, řekla. Ale aspoň to není nuda, dodala zdvořile při pohledu na různobarevné paneláky zasazené ve svahu.  V debatním vagonu bylo horko od slunce, ale mohlo být i metaforou situace. Zažil jsem už dva rozpady, říkal jsem. Jednou rozpad komunistického systému, podruhé státu jménem Československo. V obou případech to téměř nikdo nečekal a v obou případech to šlo velmi rychle. Když něco takového zažijete, stane se vědomí o pomíjivosti čehokoli přirozenou součástí vašeho myšlení. Tohle je střední Evropa a tady se za posledních sto let vyměnily čtyři politické systémy. Pokud by měla Evropská unie záviset na nás, rozpadne se během týdnů.

Přijeli jsme do Bratislavy a předem jsem Holanďany připravil na to, že zdejší nádraží je nejošklivější v celé EU. Nevěřícný pohledem jsem sledoval ten dav, jak prochází nádražní halou pamatující ještě padesátá léta a vyráží pěšky do města. Za jízdenku na tento vlak směrem na Východ každý z těch Holanďanů zaplatil 250 euro a celou akci zorganizovalo kulturní centrum De Balie. Bez Bruselu, bez státních dotací. Jel bych já takovým vlakem na Východ - třeba do Kišiněva? Obávám se, že ani zdarma.

Ale na Západě nežijí jen takoví skvělí lidé, naopak, zdá se, že tam sílí mentalita podobná té naší. Četl jsem večer článek šéfredaktora webu BuzzFeed Luka Lewise o tom, jakou reakci vyvolaly jeho poznámky na Facebooku, v nichž vyjádřil názor, že brexit je chyba. Dostal 40 (slovy čtyřicet) tisíc nenávistných reakcí, v nichž mu trollové nadávali tak vulgárně, že slovo „cunt“ patřilo k těm mírnějším. Kdyby slova zabíjela, byl by Luke Lewis už stokrát mrtvý.

Ale my přece víme, že slova v konečném důsledku zabíjejí. Všechny války začínaly slovy. A pak jsem si přečetl jiný článek o výsledcích různých průzkumů a studií, jak války ovlivňují chování lidí. Zkušenosti z Rwandy, Ugandy, Nepálu či Sierry Leone ukazují, že společnosti zasažené válkou mají po jejich skončení sklony k altruismu, jinými slovy stávají se lepšími, a dokonce jim tyto sklony vydrží velmi dlouho, desítky let.

Z této dobré zprávy lze ale bohužel také usoudit, že dlouhodobý mír dělá lidi horšími. Doufám, že si tuto teorii nebudeme muset ověřit v praxi.