Varování britských lordů

Když jsem četl oněch 150 stran zprávy britských šlechticů o krizi mezi Ruskem a EU, jejíž citáty pronikly v pátek na titulní stránky západních médií, měl jsem intenzivní pocit, že jsem svědkem dokonalé ilustrace “tekuté modernity”, o níž píše sociolog Zygmunt Bauman.

Ctihodní lordi a baronky z výboru britské Sněmovny lordů po celé měsíce naslouchali desítkám expertů, diplomatů a bývalých politiků z Ruska i Evropy, kteří jim popisovali příčiny války na východní Ukrajině. A bylo to, jako kdyby se octli v síni křivých zrcadel, z nichž každé odráží jinou skutečnost podle toho, kdo se do něj dívá.

Sněmovna lordů je jedna z kotev, která nás v proudech tekuté modernity ještě pojí s tou evropskou civilizací, jejíž součástí je kritické myšlení a trvání na neměnných hodnotách. Proto si může dovolit autoritativní výrok o „katastrofálním nepochopení“ podstaty krize na Ukrajině ze strany EU. Z její zprávy plyne, že příčiny tohoto selhání jsou dvě: Evropané žili od 90. let v omylu, že Rusko se postupně stane demokratickou zemí, jež se bude postupně sbližovat s EU. Proto se o Rusko prakticky přestali zajímat jako o nebezpečného protivníka.

Univerzity, diplomatické i tajné služby drasticky snížily počty specialistů na „Východ“, odcházející generaci znalců Ruska z dob studené války pak neměl kdo nahradit. Do neodvratné krize tedy EU vkráčela jako „náměsíčník“ a důsledkem byla série šoků. Lordi citují ruského experta Fjodora Lukjanova, který vzpomíná, jak mu po ohlášení referenda na Krymu telefonovali evropští diplomaté a chtěli se ujistit, že „takového něco se nestane, že je to jen bluf“. A Lukjanov varuje britské lordy i Evropu: „Při takové úrovni analýzy se obávám, že přijdou další překvapení.“

Ale i Rusové si užili svoji dávku šoků. John Lough z britského Chatham House lordům řekl, že „Rusové vůbec nepochopili náladu Ukrajinců a jejich občanskou vyspělost“ a ruský prezident Putin, který pohrdal Evropskou unií jako slabošským slepencem, do poslední chvíle nevěřil, že EU se bude schopna shodnout na sankcích. Proto byl „šokován“ jednotou Západu.

Dějiny nelze vzít zpět, ale lze se z nich poučit. Z pohledu našich životů trvalo Západu relativně dlouho, než si přiznal svůj omyl, ale z pohledu dějin vlastně reagoval úctyhodně rychle. Během jednoho roku se zásadně proměnil jeho jazyk i myšlení o Rusku a dnes už ví, že čelí „strategické výzvě“, která si vyžaduje „strategickou odpověď“.

V obecném smyslu to znamená, jak lordům řekl bývalý britský velvyslanec v Moskvě Andrew Wood, že EU musí v sobě najít „svoje lepší já“ a bránit své hodnoty, „bez nichž je ničím“. Trochu to připomíná návrat do starých časů, kdy se Západ musel v souboji se Sovětským svazem usilovat o to být – ekonomicky i mravně - lepší než komunistické režimy (a po svém vítězství v roce 1989, o němž si myslel, že je definitivní, se snažit přestal).

Britští lordi mají mnoho návrhů pro EU i Británii, jak má ona „strategická odpověď“ Rusku vypadat. Například začít pořádně využívat zákony proti korupci a praní špinavých ruských peněz, které Evropu mravně rozkládají (což je samozřejmě jedním z jejich účelů). Británie je v tomto jedním z hlavních hříšníků: podle britských úřadů se tam ročně propere až 50 miliard liber.

Ale lordi upozorňují, že EU musí v boji proti korupci a praní špinavých peněz, pomoct hlavně menším státům, protože „jejich kapacita je limitovaná“ - a i když nezmiňují střední Evropu, je jasné, že mají na mysli Česko, Slovensko a další. To je pochopitelně pouze zdvořilý výraz pro fakt, že tyto postkomunistické „malé státy“ jsou skrz naskrz zkorumpované, a tudíž vystavené obrovskému ruskému tlaku.

Rusko využívá špinavé peníze v prostředí tekuté modernity k tomu, aby Evropu mravně rozložilo; aby Evropané přestali věřit, že je možné rozeznat pravdu od lži a že má smysl bránit hodnoty, na nichž stojí naše evropská civilizace. Britští lordi a baronky nás před tímto nebezpečím důrazně varují. Měli bychom jim věřit, protože mnoho takových kotev, jež nás pojí s evropskou civilizací, nám už nezůstalo.