V masové psychóze slova ztrácejí význam, ale mlčet nelze

Nikdy nezapomenu na masové šílenství, které zachvátilo Slováky počátkem devadesátých let. Byli vyděšeni z toho, že Maďaři na jižním Slovensku přišli s požadavkem, aby mohli ve městech a vesnicích, kde jich žije dostatečně velký počet, mluvit na úřadech maďarsky. Nezapomenu na výjev, kdy ženy s očima vytřeštěnýma vášní držely na náměstí v Bratislavě hladovku „za tu naši slovenštinu“.

Tehdy jsem poprvé zažil ten pocit bezmoci, když zjistíte, že v atmosféře masové psychózy se každá racionální věta obrací ve svůj protiklad. Vaše slova narážejí na zeď emocí – zejména strachu, jenž se mění v nenávist – a každé z nich, jakkoli dobře míněné, tyto emoce jen dále sytí. Nemělo smysl jít této psychóze smířlivě naproti – v éře vypjatého nacionalismu je každý pokus o střízlivé vlastenectví chápán jako zrada a budí jen další odpor většiny.

Mohl jsem samozřejmě mlčet, ale to bych zradil své „slovenské“ Maďary. Žili se mnou v jedné zemi a stavět se na jejich obranu bylo věcí jakéhosi vyššího mravního principu. Nebylo to vůbec těžké: měl jsem mezi nimi mnoho přátel, kteří mi byli svými názory a charakterem bližší než poblázněná většina Slováků.

Byla to dost absurdní doba, ale s překvapením zjišťuji, že ta dnešní ji výrazně překonává. Vyšší mravní princip – nejen mně – jasně velí postavit se na obranu uprchlíků proti těm, kteří je odmítají přijmout. Jenže jak, když tady na rozdíl od Maďarů žádní nejsou? Je to fiktivní spor, přesto je masová psychóza ve srovnání s devadesátými lety o poznání silnější. Slova narážejí na zeď emocí a mění se v jedovaté projektily, jež létají všude kolem. Jazyk přestal fungovat jako nástroj komunikace.

Není lepší v takové situaci mlčet? Uprchlíkům, kteří tu nejsou, je to přece jedno. Neznám je a oni neznají mne, nebudou mi mé mlčení vyčítat. Problém ale je, že vůbec nejde o uprchlíky, tak jako tehdy ve skutečnosti nešlo o Maďary. Tehdy i dnes jde o to, že masovou psychózu vyvolávají politici, aby si s její pomocí prošlapali cestu k souhlasu davů s násilím ze strany státu.

Nelze mlčet, když slovenský premiér Robert Fico zneužije utrpení žen v německém Kolíně, jež byly napadeny organizovanou bandou z řad imigrantů, téměř k vyhlášení výjimečného stavu na Slovensku i v celé Evropě. Naštěstí nemlčela Aydan Özoguz, pověřená v německé vládě integrací imigrantů: „Slovenská vláda nedělá nic jiného než pravicoví populisté v naší zemi. Podněcuje strach z náboženské skupiny a uprchlíků, aby se tak vyvázala z evropské odpovědnosti.“

Ze zkušenosti z devadesátých let vím, že slova na obranu menšiny nemají na rozvášněnou většinu uklidňující vliv, spíše naopak  - často spíše jitří její strach, který přerůstá v nenávist. Neexistuje způsob, jak se s touto většinou domluvit, a je prakticky nemožné se ve stavu davové psychózy dovolat rozumu. To, že mezi uprchlíky jsou v Německu i gauneři, kteří napadají ženy, máme říkat ne proto, abychom uklidnili vyděšenou většinu, že sdílíme její strach, ale proto, že je to pravda. Stejná pravda jako ta, že většině uprchlíků jsme povinni poskytnout pomoc a přístřeší, pokud chceme zůstat Evropany.

Dnes se zdá, že taková slova jsou marná. Ale ze zkušenosti z devadesátých let vím, že později, až strach a psychóza opadnou, nabudou velkého významu, protože na nich bude postavena civilizační proměna k lepšímu. Pokud budeme mít ovšem štěstí a politici, jako je Fico a jiní nejen v našem regionu, Evropu do té doby nezničí.