Mrazivá genialita Hannah Arendtové

Přiznávám, moje mysl si nedokáže oddechnout, a ještě když se dívám na tenisové klání US Open, myslím na uprchlíky a brodím se svojí frustrací ze společnosti a jejích politických elit. Naposledy jsem takový stav zažil počátkem devadesátých let na Slovensku, kdy větší část společnosti propadla na několik let masové psychóze.  Tentokrát se však tato psychóza šíří po celé střední Evropě, o níž Anne Applebaumová napsala chladný tweet: „Východní Evropané by se měli připravit na to, že jejich nezájem pomoct zbytku EU řešit uprchlickou krizi způsobí ztrátu zájmu o ně a jejich problémy.“

Nikdy od roku 1989 nebyla propast mezi východní a západní Evropou tak hluboká jako dnes. Němci a Rakušané demonstrativně vítající uprchlíky nás – Čechy a Slováky - usvědčují z mravního selhání, svým sobectvím jsme se vystavili jejich pohrdání. Zahnali jsme sami sebe na evropskou periferii a může trvat hodně dlouho, než se z ní vyhrabeme; pokud vůbec někdy. Můžeme se totiž také vydat opačnou cestou, směrem na Východ, jak se to děje v Maďarsku.

Byl jsem v pátek v Budapešti na nádraží Keleti a jen cynický lhář může tvrdit, že tito lidé jsou ekonomičtí migranti. Ale o to teď nejde. Jak už to bývá, zatímco na uprchlíky se soustředily desítky kamer a fotoaparátů, důležitější událost se odehrávala mimo jejich zorné pole – v maďarském parlamentu. V tentýž den totiž přijal sérii zákonů reagujících na uprchlickou krizi. Vstupují v platnost od 15. září a zde je jejich obsah:

Dlouho nebylo zřejmé, proč se maďarská vláda Viktora Orbána chová vůči uprchlíkům tak chaoticky. Dnes je to už analytikům jasné: chaos je úmyslný, aby společnost s úlevou přijala drakonické zákony proti uprchlíkům i vlastní svobodě. Pokud si někdo myslí, že Orbánův režim je už jednou takový a u nás by něco takového nebylo možné, je na velkém omylu.

Nikdo nezformuloval ohrožení, jemuž čelíme, lépe než Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu (1951). A nikdo by to nenapsal lépe ani dnes. Je to zpráva o nás, o dnešní střední Evropě, která se na rozdíl od té západní nepoučila z dějin. Prosím, čtěte:

„Čím jasněji se ukazuje, že (národní státy) nejsou schopny zacházet s lidmi bez státní příslušnosti jako s legálními osobami, a čím více se rozšiřuje libovolná nadvláda úředního dekretu, tím obtížněji mohou tyto státy vzdorovat pokušení zbavit všechny občany legálního statusu a vládnout jim všemocnou policií.“

Uprchlická krize sužovala Evropu už od první světové války a stala se jednou z příčin té druhé, stejně jako byla vítaným důvodem pro vznik diktatur. Opět Arendtová: „První velkou škodou, kterou národním státům způsobil příchod statisíců lidí bez státní příslušnosti, bylo, že právo azylu, jediné právo, které kdy figurovalo jakožto symbol práv člověka ve sféře mezinárodních vztahů, bylo zrušeno. Jeho dlouhá a posvátná historie se datuje od samého počátku regulovaného politického života. Od starověku chránilo právo azylu jak uprchlíka, tak zemi, do níž utekl, před situacemi, v nichž jsou lidé nuceni stát se lidmi mimo zákon kvůli okolnostem, jež nemohou ovlivňovat.“

Další Arendtové citát je mrazivou aluzí na dnešní rétoriku našich politiků: „Oficiální noviny SS, Schwarze Korps, v roce 1938 výslovně tvrdily, že nejsou-li země okolního světa přesvědčeny, že Židé jsou spodinou společnosti, brzy budou, až neidentifikovatelní žebráci bez státní příslušnosti, peněz a pasů překročí jejich hranice. A je pravda, že takováto propaganda skutečnými událostmi fungovala lépe než Goebbelsova rétorika nejen proto, že etablovala Židy jako spodinu společnosti, ale i proto, že sloužila jako praktická demonstrace cynických tvrzení totalitních hnutí, že nic takového jako nezcizitelná lidská práva neexistuje a že ujišťování o opaku ze strany demokracií je pouze předsudkem, pokrytectvím a zbabělostí tváří v tvář kruté majestátnosti nového světa. Samotný slovní obrat „lidská práva“ se pro všechny zainteresované – oběti, pronásledovatele i diváky – stal důkazem beznadějného idealismu nebo nemotorného a slaboduchého pokrytectví.“

A nakonec od Arendtové něco obecnějšího, z čeho mne běhá mráz po zádech snad nejvíc: „Nenávist jistě nechyběla ani v předválečném světě, nyní však začala všude hrát ve veřejných záležitostech ústřední roli, takže politická scéna v domněle klidných dvacátých letech na sebe vzala podobu nečestné a podivné atmosféry strindbergovské rodinné hádky. Celkový rozklad politického života neilustruje asi lépe nic než tato vágní nenávist, prostupující všechny a všechno…“