Měřítko fašismu

Měl bych mít radost z toho bohatství ideologických nabídek, jimiž dnešní Evropa přetéká. Na první pohled se zdá, že každý si z nich může vybrat podle libosti jako u švédského stolu a poskládat si své chutě do jedinečného menu, jež tvoří jeho politickou identitu. 

Jenže tak to bohužel není. Ve skutečnosti se ve zdánlivém chaosu idejí rýsují staré vzorce; zdánlivě mrtví duchové minulosti ožívají v nečekaných inkarnacích a hlásí se o naši pozornost. Je dobré jim naslouchat, neboť už brzy se může stát, že naše politická identita se smrskne ve staré dilema: liberalismus nebo fašismus.

Já toto dilema pokusně řeším už dnes a za referenční rámec fašismu jsem si vybral Putina. Dokázal totiž překlenout zdánlivě nepřeklenutelnou propast mezi komunismem a fašismem (jako společných nepřátel liberalismu) a připomněl nám, že je umělá. Když Putin nedávno pochválil Stalina za podpis paktu Molotov-Ribbentrop v roce 1939, přihlásil se k dvouleté epizodě evropských dějin, kdy komunismus a fašismus žily ve shodě. Jak píše Timothy Snyder, v Sovětském svazu se tehdy s nadšením mluvilo o “soudruhu Hitlerovi” a “triumfu mezinárodního fašismu”, na transparentech se objevovaly svastiky vedle srpu a kladiva.

Na tuto epizodu jsme zapomněli, protože pak Hitler napadl Sovětský svaz. Jenže Putin nezapomněl, a proto je dnes tak přitažlivý jak pro evropskou radikální pravici, tak pro levici. A já pokusně řeším dilema své politické identity podle toho, jak se kdo přímo či nepřímo k Putinovi hlásí.

Tak jsem musel vyloučit řeckou Syrizu, přestože jejich radikální levicovost mi byla intuitivně sympatická jako jakýsi korektiv k rigidní ekonomické pravici. Jenže Syriza se spřáhla do koalice s radikální pravicí a jedním dechem se staví za Putina proti liberální Evropě. Odškrtnuto.

V Česku jsem nemusel oželet původní sympatie, protože tam žádné nebyly - Miloše Zemana jsem intuitivně vnímal jako Putinova trojského koně dávno předtím, než začal posílat handicapované děti do rezervací zvláštních škol. Putinových obhájců je v Česku víc, než je zdrávo, a házím je do jednoho pytle bez ohledu na to, zda se k němu hlásí přímo jako Mládek, nebo nepřímo přes ideje jako Okamura.

Nicméně český pokusný pytel není tak plný jako ten slovenský, do něhož musím chtě nechtě hodit všechny, kteří naskočili na Putinovo tažení proti homosexuálům a proti zkažené Evropě. Křesťanští aktivisté i naprostá většina slovenských politiků, kteří půjdou v sobotu k referendu o “přirozené rodině”, se octli podle mého referenčního rámce v roli Putinových užitečných idiotů, i když mnozí by jistě namítli, že jsem k nim nespravedlivý.

Jenže pokusné dilema mé politické identity nepustí: nevejdou se do ní ti, kteří nejsou schopni rozeznat hrozby fašismu, jakkoli se dnes zdají latentní. Nevejdou se do ní ti, kteří obhajují Putinovu agendu, i když se tváří, že je jejich vlastní. Odškrtnuto.

Jistě, je to zatím jen pokus řešit dilema mezi liberalismem a fašismem dřív, než se stane očividnou a nevyhnutelnou realitou. Byl bych rád, kdyby se tomu dilematu dokázala Evropa vyhnout. Ale je lepší být připraven než zaskočen.